České Budějovice

Z Katopedia

Přejít na: navigace, hledání

České Budějovice (něm. Budweis, lat. Budvicium či Budovicium) jsou statutární město a správní a kulturní metropole Jihočeského kraje. Leží v Českobudějovické pánvi na soutoku řek Vltava a Malše a žije v nich asi 96 tisíc[1] obyvatel.

Ve městě sídlí biskup českobudějovické diecéze a Jihočeská univerzita. Pro velký počet historických památek a muzeí, relativní blízkost dalších turisticky atraktivních lokací (Hluboká nad Vltavou, Český Krumlov, Zlatá Koruna, Vyšší Brod atd.) a velký počet ubytovacích zařízení jsou častým cílem turistů.

Obsah

Jméno

Jméno města má původ ve staré osady Budivojovice. V průběhu věků výslovnost a transkripce jména mírně kolísala (v jihočeském nářečí se říká Buděj(i)ce), přídomek České se začal objevovat v průběhu husitských válek, původně stejnou měrou v češtině i němčině (Böhmisch Budweis) a v čistě územním smyslu. Od poloviny 18. století, kdy kulminovalo národnostní pnutí a název začal být brán i z národnostního pohledu, však došlo k diferenciaci: zatímco čeština dále používala České Budějovice, u Němců převážilo jméno bez přídomku[2] (Moravské Budějovice jsou německy Budwitz, takže záměna nehrozila).

Tento stav už přetrval navzdory tomu, že v roce 1920 československé úřady za oficiální jméno města vyhlásily České Budějovice a Böhmisch Budweis v němčině.[2][3] Za protektorátu oficiální jméno naopak pouze Budweis v němčině a Budějovice v češtině.[2] Latinský název města je Budvicium. Dnes v Němčině drtivě převažuje Budweis, případně používání českého názvu.

Historie

České Budějovice nechal založit český král Přemysl Otakar II. v roce 1265; lokaci a projekci města provedl králův rytíř Hirzo. Nové královské město mělo představovat doposud chybějící základnu královské moci v jižních Čechách a být protiváhou moci Vítkovců (resp. Rožmberků). Tento účel po většinu času zdatně plnilo, což bylo důvodem několikasetletého nepřátelství mezi těmito dvěma „lokálními mocnostmi“, které pouze v průběhu husitských válek potlačil společný mocný nepřítel – husité.

Během husitských válek i po nich Budějovice hospodářsky upadaly kvůli neuspořádaným poměrům v zemi, které od nich odklonily obchodní cesty. Po mimořádném rozkvětu města (zejména díky rozsáhlé těžbě stříbra a příjmům z vaření piva, obchodu se solí, suknem či rybníkářství) v relativně klidném 16. století opět čelily těžkým časům, když za stavovského povstání stály na straně císaře a přečkaly několikeré obležení. Ač šlo o celkově neradostnou dobu, Budějovičtí ji alespoň využili k likvidaci konkurenčního Rudolfova. Během třicátých let se díky bojům ve středních a severních Čechách staly Budějovice dočasně hlavním městem, do kterého se přesunuly některé důležité úřady z Prahy. V červenci 1641 vypukl ve Budějovicích požár a popelem lehly 2/3 města.

Budějovice zažily okupaci vojsky bavorského kurfiřta Karla Albrechta během první slezské války a boje mezi habsburskými vojsky a francouzskou armádou mezi Budějovicemi a Hlubokou v roce 1742. Během druhé slezské války v okolí Budějovic sváděly boje rakouská a pruská armáda, město přitom bylo dočasně Prusy obsazeno. Od té doby se mu boje vyhýbaly.

Město nabylo na významu v roce 1785, kdy se stalo sídlem biskupa nově vzniklé diecéze českobudějovické. Další výrazný vzestup přišel na počátku 19. století, když sem přesídlila správa kraje z Písku a Tábora a s okolním světem ji spojila nejprve koněspřežka (1827, viz Koněspřežná dráha České Budějovice - Linec), v letech 1868-1873 přestavěná na železnici.

Ustavení Československa se v Budějovicích obešlo bez problémů, právě přes Budějovice se Tomáš Garrigue Masaryk 17. prosince 1918 vrátil do vlasti.[4] Tímto také ve městě získalo rozhodující slovo české obyvatelstvo, kterýžto stav trval až do okupace města jednotkami Wehrmachtu 15. března 1939. Okupační správa poté rychle zlikvidovala českou obecní samosprávu (budějovické zastupitelstvo muselo ukončit činnost 17. března). Vrcholné posty na městských úřadech ovládli Němci.

V tomto období zanikla českobudějovická židovská komunita, jejíž monumentální synagoga stávala poblíž justičního paláce. Židé se buďto rozutekli nebo stali obětí holokaustu a syngoga byla okupačními úřady zbořena (její velký model je k vidění ve vstupní hale společnosti E.ON přímo naproti místu, kde stávala).

Na konci druhé světové války v březnu 1945 se Budějovice dvakrát staly cílem náletů amerického letectva, které značně poškodily město a způsobily velké ztráty na životech. V květnu německá posádka město bez boje vyklidila a přenechala je sovětským jednotkám. Poválečné vysídlení Němců z Československa postihlo asi 7 500 lidí (přibližně 16% obyvatelstva).

1. ledna 1949 se České Budějovice staly správním centrem nově zřízeného Českobudějovického kraje, při další správní reformě se staly 1. července 1960 centrem Jihočeského kraje. V roce 2000 se staly hlavním městem nového Budějovického kraje, který byl v květnu 2001 přejmenován na Jihočeský kraj.

V srpnu 2002 postihly Budějovicko mohutné povodně, při nichž Malše a Vltava zaplavily velkou část města včetně historického centra a způsobily značné škody.

Geografie, klima a přírodní zajímavosti

Poloha

České Budějovice leží na soutoku řek Malše a Vltava v jihovýchodní části Českobudějovické pánve. Ta se táhne severně a severozápadně od města a je bohatá na rybníky. Z ostatních směrů je Českobudějovická pánev v relativní blízkosti města zřetelně ohraničena terénními vyvýšeninami: Lišovský práh ji na severovýchodě odděluje od Třeboňské pánve, na jihovýchodě a jihu se nachází podhůří Novohradských hor, na jihozápadě a západě pak podhůří Šumavy, konkrétně Blanský les s Kletí.

Podnebí

Budějovické podnebí je mírně teplé, vlhké a s mírnou zimou. Projevuje se efekt blízkých pohoří Šumava, Novohradské hory a slabě i vliv Alp, což způsobuje fénové efekty při jižních a jihovýchodních větrech (srážkový stín a zvýšení teploty), na druhé straně k opačnému efektu dochází při severních a severozápadních větrech. Nejčastěji zde vanou západní a severozápadní větry, významný je i podíl větrů východních a jihovýchodních.

Poloha na dně mělké široké pánve omezuje proudění vzduchu, což je patrné za zimních inverzí. Rybníky v okolí způsobují časté a husté mlhy zejména v severozápadní části města. Hustá zástavba a široké betonové či vydlážděné plochy způsobují obecně nižší rychlost větru a vyšší teploty v centru města (oproti městským okrajům).

Dlouhodobý roční průměr teplot (pro období 18862004) činí 8,1 °C, nejnižší naměřená teplota vzduchu -42,2 °C[5] (11. únor 1929 v Litvínovicích, asi 1 km od Budějovic), nejvyšší 37,8 °C (27. červenec 1983). Mrzne v průměru 111 dnů v roce, celodenní mrazy trvají v průměru 31 dní v roce. V průměru je 6 tropických dnů ročně. Dlouhodobý průměrný úhrn srážek na rok činí 623 mm, většina z nich spadne v létě. Rekordní denní úhrn srážek pochází z 25. srpna 1925 (127,7 mm), měsíční z povodňového srpna 2002 (403,5 mm).

Povodně

Poloha v mělké pánvi na soutoku dvou velkých řek vystavuje České Budějovice značnému riziku povodní. Nejčastěji se rozvodňovaly Dobrovodský potok a Malše. Lokální deště způsobují často problémy též v severozápadní části města (zejména v okolí ulice Branišovská), kde při větších srážkách kanalizace nestíhá odvádět vodu stékající z okolních mírně výše položených polí, na což doplácí i kampus Jihočeské univerzity.

Z kronik jsou známy četné případy velkých povodní, kdy voda zaplavila centrum města a způsobila rozsáhlé škody na městském opevnění. V první čtvrtině 20. století byly povodně omezeny regulací vodních toků (Malše, Vltava) či dokonce jejich přesměrováním (Dobrovodský potok). Velké povodně se i přesto vyskytly v lednu 1920, srpnu 1925, březnu 1940 a červenci 1954. Riziko povodní od Vltavy výrazně pokleslo na konci 50. let, kdy byla postavena vodní nádrž Lipno. Město tak postihly až pětisetletá povodeň v srpnu 2002, největší v historii Českých Budějovic (průtok vody Malší a Vltavou byl deset až patnáctkrát vyšší oproti průměru a asi o polovinu vyšší než při rozsahem následujících povodních z let 1888 a 1890). Při všech těchto povodních trpělo jak centrum města, tak některé jeho další části (obzvlášť exponovaná je Havlíčkova kolonie podél Malše).

Přírodní zajímavosti ve městě a okolí

Obyvatelstvo

Složení obyvatelstva

Rok Obyvatel
1900 45 778
1910 55 099
1921 57 869
1930 59 477
1950 56 132
1961 64 661
1970 76 699
1980 88 448
1991 97 243
2001 97 339

Drtivá většina budějovických obyvatel jsou Češi (94,9 % podle sčítání lidu 2001). Významnou etnickou menšinu tvoří Romové, kteří se ovšem většinou hlásí k české národnosti (oproti odhadovanému počtu necelých 2000 Romů se k romské národnosti přihlásilo v roce 2001 jen 125 obyvatel). Počet obyvatel slovenské národnosti (1,15 %) je pod celostátním průměrem.

V minulosti žil ve městě významný podíl Němců. Poměr německého a českého obyvatelstva kolísal od založení Budějovic po asi 16. století, kdy Němci získali značnou převahu jak v celkovém počtu obyvatel, tak v řadách vedoucích představitelů města (nutno však dodat, že národnosti se až do 19. století obecně nepřikládal velký význam a asi nejvýraznější projev národnostního rozštěpení města spočíval v tom, že zaměstnávalo dva písaře, českého a německého). K výrazné politické a společenské polarizaci došlo až v polovině 19. století. Tehdy také začal klesat podíl Němců v Budějovicích díky vyšší porodnosti Čechů a zejména příchodu nových obyvatel z českého venkova. V roce 1880 se už poměr vyrovnal a v roce 1930 klesl podíl německého obyvatelstva na 14 %. Německá menšina přestala ve městě existovat po druhé světové válce, kdy byla drtivá většina obyvatel německé národnosti vysídlena do Rakouska či Německa.

Druhou výraznou etnickou menšinu v historii města představovali Židé. První židovské rodiny se v Budějovicích usídlily v roce 1341, na počátku 16. století však byly Židům odebrány děti a dospělí vyhnáni z města. Až v roce 1849 byly státní i městské protižidovské restrikce zrušeny. Na přelomu 19. a 20. století činil podíl Židů mezi obyvateli města 4-6 %, pak výrazně klesl kvůli emigraci a patrně i opouštění židovského náboženství a zvyků v rámci asimilace s ostatním obyvatelstvem. Při sčítání lidu v roce 1930 se přihlásilo k židovské národnosti již jen 168 osob. Židovská menšina přestala ve městě existovat za druhé světové války, kdy se většina budějovických Židů stala obětí holokaustu a zbytek se rozprchl po světě.

Na demografické složení Českých Budějovic má v akademickém roce výrazný vliv Jihočeská univerzita (v roce 2008 měla přes 11 000 posluchačů[6]). Přespolní studenti bydlí na kolejích nebo si pronajímají byty především na blízkém sídlišti Máj, často v ulici Václava Volfa a okolí, kde jsou vzhledem k vysoké koncentraci problematických obyvatel nižší nájemné i ceny bytů.[7]

Náboženský život

Jako v celé republice je většina obyvatel Českých Budějovic bez vyznání (58,6 % z 97 339 v roce 2001), dalších 12,6 % obyvatel při sčítání lidu v roku 2001 vyznání neuvedlo.[8]

Nejsilnějším náboženstvím je římskokatolická církev, k níž se hlásí 23,9 % obyvatel.[8] Její pozici posiluje, že město je centrem českobudějovické diecéze a působí v něm několik katolických řádů a kongregací: salesiáni, petríni, tzv. petrinky a Školské sestry Notre Dame. (V historii byly ve městě zastoupeny i řády dominikánů, piaristů, redemptoristů, kapucínů a boromejek.) Významnou roli hraje katolické školství, které v Českých Budějovicích tvoří 2 mateřské, 1 základní škola a Biskupské gymnázium J. N. Neumanna; důležitá je také Teologická fakulta Jihočeské univerzity. Mimoto v Budějovicích působí Salesiánské středisko mládeže.

Následují církev československá husitská (1180 členů), českobratrská církev evangelická (505), pravoslavná církev (146) a Svědkové Jehovovi (176).[8] Církev bratrská sice není v Budějovicích příliš zastoupena, ale sídlí zde její samostatný sbor, jehož hlavní modlitebna je centrem pro celou oblast jižních Čech. Aktivní vyhledávání nových věřících pomocí podomních pochůzek ve městě provádějí ve velkém rozsahu Svědkové Jehovovi a zejména mormoni.

Městská správa a politika

České Budějovice jsou statutární město s magistrátem a primátorem. Zastupitelstvo města má 45 členů, rada dohromady 11. Politicky jsou dlouhodobě považovány za baštu ODS.

Komunální volby

ODS zvítězila ve všech českobudějovických komunálních volbách od r. 1994, kdy měla primátora, až po rok 2006 (v letech 1998-2002 však byla v opozici, neboť se proti ní sjednotily KDU-ČSL, ČSSD, US a KSČM, které tak ovládly vedení města, na čemž nic nezměnily ani mimořádné volby v červnu 1999, vyvolané hromadnou rezignací 16 zastupitelů ODS v prosinci 1998). Po volbách 2002 ODS uzavřela koalici s KDU-ČSL, které zůstal primátor; učinila tak i v roce 2006, kdy získala těsnou většinu v zastupitelstvu (23) a primátora. Přerušení hegemonie ODS v českobudějovické komunální politice přinesly rozbroje v českobudějovické ODS v roce 2010, kdy část zastupitelů této strany krátce před volbami s pomocí opozice svrhla vlastního primátora Juraje Thomu a posléze v koalici s lidovci zvolila staronovým primátorem Miroslava Tettera. V následných volbách ovšem drtivě zvítězili Thomovi Občané pro Budějovice (26,27 %), daleko před až třetí ODS (14,89 %), jejíž lidovečtí spojenci se navíc do zastupitelstva vůbec nedostali.

Ostatní volby

ODS dlouhodobě dominuje ve volbách do Sněmovny a všechny senátní volby vyhrál její kandidát Jiří Pospíšil. ODS v Budějovicích a přilehlých městech zvítězila dokonce i v jinak všeobecně neúspěšných volbách do krajských zastupitelstev v roce 2008, ani to ovšem nezabránilo její celkové porážce v rámci Jihočeského kraje.[9]

Odkazy

Externí odkazy

Literatura

Reference

  1. MV ČR
  2. 2,0 2,1 2,2 Encyklopedie Českých Budějovic, Statutární město České Budějovice a NEBE s. r. o., České Budějovice 2006, 2. opravené a rozšířené vydání (ISBN 80-239-6706-1), str. 206
  3. Výnos ministerstva vnitra ČSR č.j. 10.454/20, Věstník ministerstva vnitra republiky československé, II. ročník, 1920
  4. Národ vítá presidenta Masaryka, dobová zpráva na stránkách Masarykovy společnosti
  5. http://meteorologie.xf.cz/teplota.html
  6. http://www.jcu.cz/data_fakta
  7. Segregace sociálně slabých
  8. 8,0 8,1 8,2 ČSÚ: Sčítání lidu
  9. http://ceskobudejovicky.denik.cz/volby-2008/volby_modry_dum_cb20081020.html
Osobní nástroje