Alois Petr

Z Katopedia

Přejít na: navigace, hledání

Alois Petr (26. prosince 1889, Tužín v okrese Nový Jičín14. prosince 1951, Tatranská Poljanka[1]) byl československý odborový předák a politik, představitel katolické levice a první předseda „obrozené“ strany lidové (19481951). V letech 1948-1951 byl ministrem dopravy.

Obsah

Životopis

Pocházel z chudé dělnické rodiny v obci Tužín na Jíčinsku. V letech 1907 - 1910 pracoval jako dělník textilní továrny v Nové Páce, odkud přešel roku 1911 do továrny hraběte V. Sternberga v Hradci Králové. Zde se následně začal být činný v odborovém hnutí křesťanů a za nedlouho se stal tajemníkem prvního Všeodborového sdružení křesťanského dělnictva v Hradci Králové. Roku 1915 narukoval a bojoval na straně rakousko-uherské armády na východní frontě, kde také padl do ruského zajetí (1917). I přesto, že mu to bylo nabídnuto, odmítnul vstoupit do československých legií a v Rusku dobrovolně setrval až do roku 1920. Po návratu do vlasti začal opět pracovat v křesťanských odborech a od druhé poloviny 20. let vykonával funkci předsedy Ústředí křesťanských odborových organizací pro Čechy.

V polovině 20. let začal spolupracovat a následně se stal i členem Československé strany lidové (ČSL), spolupracoval s deníkem Lidové listy. V letech 19251939 byl poslanec Národního shromáždění. Několikrát podpořil Šrámkovo ideové směřování strany, roku 1933 podpořil také opětovné zvolení T.G.Masaryka prezidentem republiky. Roku 1935 inicioval OTevřený list adresovaný předsednictvu strany, ve kterém obviňoval předsedu pražské organizace strany Bohumila Staška z celkového volebního neúspěchu, protože dle něj v kampani experimentoval "se stavovským státem". Sám Petr byl vůdčí osobností levicové frakce, která však nikdy neměla velkou podporu a Petr sám byl u většiny kolegů a církevních představitelů dost neoblíben. Kardinál Kašpar jej za první republiky charakterizoval takto: člověk nerovný, neinteligentní, pachtící se jen po kariéře, na ženy perverzní, poslanec katolické strany, který se nestará o rodinu, opíjí se a je typicky indiskrétní… Zajímavé je, že velice podobně jej zhodnotil i komunistický agent D-50 ve svém hlášení krátce před únorem.[2]

Během okupace se podílel na protinacistickém odboji. V letech 19441945 byl zatčen gestapem pro styky s údajnou odbojovou skupinou, která se pokoušela navázat radiové spojení s Londýnem a v Drážďanech odsouzen k sedmi letům vězení. V průběhu odbojové činnosti a věznění získal silné vazby ke komunistické straně. Je pravděpodobné, že někdy v letech 1945–1948 do ní tajně vstoupil.

Po válce zastával post místopředsedy Sdružení pracovníků domácího a zahraničního odboje. Vyjádřil souhlas se sloučením Ústřední rady odboru do pozdějšího Revolučního odborového hnutí (ROH).[3] Na podzim 1945 byl lidovou stranou nominován do Prozatimního národního shromáždění. Ve volbách v květnu 1946 byl zvolen do Ústavodárného národního shromáždění (ÚNS) a v letech 1945 - 1948 zastával post místopředsedy sněmovny. Ve volbách do Národního shromáždění v roce 1948 byl zvolen za lidovce ve volebním kraji Praha. V ideových střetech se jasně připojil k prokomunisticky orientované části strany, za kterou se podílel na vyloučení poslankyně Heleny Koželuhové a snažil se zabránit pokusům pravicových poslanců o vytvoření protikomunistického bloku v ÚNS. Během únorového převratu se spolu s Josefem Plojharem spojil s komunisty a na sjezdu závodních rad (fakticky ovládaných KSČ), byl zvolen do Ústředního akčního výboru Národní fronty. Vedení strany, již rozhodnuté vzhledem k politické krizi pozastavit činnost strany jej i Plojhara za tento akt přeběhlictví 25. února 1948 ze strany vyloučilo. Jak Petr, tak i Plojhar však toto vyloučení ignorovali a iniciovali prostřednictvím činnosti jejich Akčního výboru Československé strany lidové vznik "obrozené" lidové strany, ovládli celý stranický sekretariát i tiskový závod strany.[4] Za pomoci komunistických bojůvek jejich(jinak výrazně minoritní) radikálně levicové křídlo ovládlo stranický aparát a Petr byl (v rozporu se stanovami) zvolen předsedou strany. Po květnových volbách v roce 1948, kdy komunisté potvrdili, že ČSL bude jako nekomunistická strana v rámci Národního shromáždění zachována, se pustil do celkové obnovy organizační struktury strany ve všech krajích a okresech. Je zřejmé, že se během svého předsednictví pokoušel udržet určitou nezávislost a ideovou identitu strany, nicméně měl v tomto ohledu jen pramálo úspěchů a navíc zápasil s těžkou chorobou. Čelil jak kritice prokomunistického tábora, který žádal úplné podřízení politiky strany zájmům KSČ , tak i ostatních řadových členů, kteří jej obviňovali z toho, že úmyslně přehlíží násilné zabavování majetku strany, probíhající čistky a stupňující útoky na katolickou církev, což se projevilo i tím, že se nedistancoval od násilné Katolické akce.

V nové komunistické vládě zastával post ministra dopravy. Vliv jak na vládu, tak i stranu (kterou prakticky již ovládal Plojhar) však již vzhledem k postupující nemoci měl již minimální. Komunisty byl vyhodnocen jako nespolehlivý a v rámci Moskvou nařízených čistek byla plánována jeho likvidace - nejprve měl být izolován a posléze obviněn z protistátního spiknutí. Zemřel však dříve, než k tomu mohlo dojít.[5]

Lidovci a katolíci jej obecně vnímají jako zrádce, nicméně jeho obraz přeci jen není hodnocen tak negativně, jako v případě Josefa Plojhara.

Odkazy

Reference

  1. Karel Konečný: Heslo Alois Petr In Pehr, Michal a kol: Cestami křesťanské politiky, Praha: Nakladatelství Akropolis, 2007, s. 193.
  2. Jiří Šindar:Zemřel pod cizím jménem; Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2007, str. 48
  3. kol. aut.: Politické strany, 1938-2004. Brno: Doplněk, 2005, s. 1179. ISBN 80-7239-179-8.
  4. kol aut.: Politické strany, 1938-2004, Brno : Doplněk, 2005, s. 1284, ISBN 80-7239-179-8.
  5. Jiří Šindar:Zemřel pod cizím jménem; Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2007, s. 99-101

Související články

Předsedové ČSL


Osobní nástroje