Anežka Římská
Z Katopedia
Svatá Anežka Římská († 304) panna a mučednice raně křesťanského období, která byla r. 304 popravena, protože se nechtěla vzdát své víry v Krista ani své čistoty. Její svátek slaví církev 21. ledna.
Obsah |
Život
V době vlády císaře Diokleciána na přelomu 3. - 4. století, pár let před Ediktem milánským, jímž bylo křesťanství zrovnoprávněno s ostatními vyznáními v Římské říši stále ještě probíhala poslední fáze brutálního honu na křesťany obviňovaných ze špatné sudby pro Řím. Císař proti nim vydal čtyři edikty, podle nichž byli povinni obětovat římským bohům. Kdo tak neučinil, čekala ho smrt na mučidlech nebo v plamenech. V tomto Římě žije i třináctiletá Anežka, dívka z bohaté patricijské rodiny tajně vyznávající Ježíše Krista. Již v tomto velmi mladistvém věku byla na takové duchovní úrovni, že se zřekla pozemských lákadel a dober a učinila slib ustavičné čistoty.
Musela však čelit mnoha problémům - jednak byla nesmírně pohledná, jednak měla její rodina významné postavení ve státní správě, takže se Anežka jevila jako výhodná partie pro ambiciózní jedince té doby. Přinejmenším pro syna římského prefekta Symfronia. Ten se do ní zamiloval a snažil se ji přesvědčit nabízeným bohatstvím a luxusem. Anežka mu však sdělila, že už zasnoubena je. Když se jí zeptal, o koho jde, odpověděla: „On je krásnější, než všichni muži na zemi. Jeho Matkou je Panna a Jeho Otec nezná žádnou ženu. Před Ním se třesou králové, Jemu slouží andělé, Jeho trůnem je nebe a Jeho krásu obdivuje slunce a měsíc. Jeho když miluji, jsem čistá, když se Ho dotknu, jsem cudná, když si Ho vezmu, jsem panna. Nikdo mě nemůže milovat víc než On, protože On dal za svou snoubenku vše.“
To, že dostal košem, ho vzalo tak, že se psychicky zhroutil. Když se to jeho otec dozvěděl, poslal své lidi k Anežce, aby se ji nějak pokusili přemluvit. Když se však vrátili s nepořízenou, a navíc se zprávou, že je křesťanka, vzal celou věc do svých rukou. Předvolal si ji, nejprve se jí snažil lichotit a přemlouvat, ale když viděl, že tudy cesta nevede, začal jí vyhrožovat, že pokud nebude obětovat římským bohům, dá ji krutě mučit. Anežka se však nenechala přemluvit a dodala: „Jsou-li tví bohové živí, ať mě přinutí, abych jim obětovala!“ Symfronia to tak vytočilo, že začal nepříčetný vzteky ječet: „Vezmeš si mého syna. A jestli chceš zůstat pannou, tak půjdeš mezi vestálky[1]. Vyber si, jinak z tebe udělám děvku, to ti přísahám!“ Ta mu však v jakémsi vytržení řekla: „Já jsem zasnoubena Kristu. Rozumíš? Kristu! Vůbec se těch tvých výhružek nebojím. On ti nedovolí mě pošpinit! Pošle svého anděla, a ten mě ochrání! Můj Bůh je Bůh čistoty, nepřipustí, aby má čistota byla poskvrněna!“
Zlostí bez sebe ji Symfronius dovlekl do chrámu bohyně Vesty [2], kde jí násilím vtiskl do ruky kadidlo, sevřel jí dlaň a táhnul ji k oltáři bohyně Vesty. Anežce se však podařilo vysmeknout, mrštila kadidlem o zem a přežehnala se. To už bylo na prefekta moc. Doběla rozpálený ji drapl a násilím dovlekl do nevěstince, kde právě kumpáni jeho syna pořádali velkou pitku. Strhal z ní šaty a surově jí smýkl doprostřed rozjívené společnosti.
Anežčiny dlouhatánské vlasy však vytvořily cosi na způsob pláště a zakryly její nahotu. A nad Anežkou se náhle objevila postava krásného mladíka, z něhož na ni prýštilo jasné světlo, které ji ukrylo do jakéhosi krunýře. Ježíš poslal Své snoubence na pomoc Svého anděla. Všichni rázem vystřízlivěli a vyděšeni se rozprchli. Všichni – až na prefektova syna. Ten se ani teď nerozpakoval a začal se po ní sápat. V příštím okamžiku už ležel ochrnutý a oslepený na podlaze.
Symfronius přiběhl a začal Anežku obviňovat z čarodějnictví, ale ta mu řekla, že na vině je synova chlípnost. Symfronius náhle obrátil a úpěnlivě ji prosil, aby jeho syna uzdravila. A co na to onas? Hodila za hlavu všechna ta příkoří a začala se za něj modlit. Ten ihned vstal, což Symfronia natolik dojalo, že ji propustil na svobodu. Sice to vypadá jako laciná kýčovitá historka, jenže právě tento moment ji stál krk. A to doslova. Zpráva o zázraku se totiž bleskově roznesla po městě. Bylo z toho obrovské pozdvižení a do chrámu se začaly sbíhat davy lidí. Přikvačili i kněží bohyně Vesty, kteří Anežku nařkli z toho, že rozhněvala bohy. Usmířit je prý může pouze její smrt. Zfanatizovaný dav si žádal její hlavu, Symfronius se ji pokoušel bránit, ale když viděl, že proti luze nemá šanci, vymohl jí aspoň jiného soudce.
Ale Anežčina věc byla ztracená a ona to moc dobře věděla. Celá se pohroužila do modlitby. Rozsudek byl čistě jen otázkou formality. Ortel smrti vynesl soudce Aspasius. Anežka šla na popraviště smířená s Bohem, připravená na setkání s Bohem. Dokonce popohnala i kata, aby si pospíšil, protože „Ženich na mne čeká.“ A zvolala: „Přijmi, Pane, mou duši, za níž jsi trpěl a umřel!“ Pak už zasvištěl meč.[3] Stalo se tak Léta Páně 304.
Rodiče pochovali tělo dcerky na své zahradě. Chodili se modlit k jejímu hrobu a jedné noci se jim zjevila skupina panen mučednic a mezi nimi i jejich Anežka s beránkem v náruči: „Neplačte, vždyť mi je tady tak dobře. Radujte se, protože Spasitel mi vložil na hlavu korunu věčné slávy!“ Proto se Anežka zobrazuje s beránkem, pak také s korunou, palmou či knihou (atributy panen mučednic), s prstenem nebo také s dýkou, mečem či hranicí. (Podle legendy měla být upálena, ale plameny se jí nedotkly.) Nad jejím hrobem vybudoval císař Konstantin chrám, kde jsou každoročně 21. ledna obětováni při zvláštních obřadech dva beránci, z jejichž vlny se tkají tzv. pallia. [4]
Odkazy
Literatura
- Ravik Slavomir: Velká kniha světců, Regia, Praha 2002. ISBN 80-86367-24-X
- Ekert František: Církev vítězná, Svazek první. Rohlíček a Sievers, Praha 1892.
- Schauer Vera – Schindler Hanns Michael: Rok se svatými. Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2002; ISBN 80-7192-650-7
Poznámky a reference
- ↑ Kněžky bohyně Vesty střežící posvátný oheň, do jeich chrámu nesměl vstoupit žádný muž
- ↑ Římská bohyně rodinného krbu.
- ↑ Jiná verze legendy hovoří o dýce vražené do hrdla.
- ↑ Bílé pásky označené černými křížky. Ty papež posílá nově jmenovaným arcibiskupům, kteří je nosí při významných slavnostech na krku jako odznak důstojnosti.
