Bitva na Las Navas de Tolosa
Z Katopedia
| Bitva na Las Navas de Tolosa | |||
|---|---|---|---|
| Konflikt | Reconquista | ||
| Trvání | 16. červenec 1212 | ||
| Místo | Las Navas de Tolosa | ||
| Výsledek | Drtivé vítězství křesťanů | ||
| Soupeři | |||
| Křesťané Kastilie Aragon Navarra Svatojakubský řád Calatravský řád Templáři Johanité Lazariáni | Almohadský kalifát | ||
| Velitelé | |||
| Alfons VIII. Petr II. Sancho VII. Rodrigo Jiménez de Rada Pedro Arias † Ruy Díaz de Yanguas Gómez Ramíres † | Muhammad an-Násir | ||
| Síly | |||
| 50-70 tisíc | 120-200 tisíc | ||
| Ztráty | |||
| desítky rytířů stovky mužů | zkáza armády až přes 100 tisíc mužů | ||
Bitva na Las Navas de Tolosa je jedna z klíčových bitev reconquisty a jedna z nejvýznamnějších a největších bitev celého středověku. Odehrála 16. července 1212 na pláních Las Navas de Tolosa a spojená vojska křesťanských států a církevních vojenských řádů pod vedením kastilského krále Alfonse VIII. Vznešeného v ní rozdrtila podstatně silnější vojska almohadského kalífy Muhammada an-Násira a způsobila jim strašlivé ztráty.
Bitva odstartovala postupný úpadek a rozpad celého almohadského kalifátu, z čehož nejvíce vytěžili křesťané a Marínovci.
Obsah |
Předehra
Na počátku 12. století se dlouhodobě nestabilní situace na Pyrenejském poloostrově ještě více vyostřila. Almohadský kalífa Muhammad an-Násir (ve španělských kronikách zvaný Miramamolín či Miramolín)[1], který ovládal západní část Severní Afriky i muslimské panství na poloostrově, velmi nelibě nesl, že se Kastílie vzpamatovala z drtivé porážky, kterou jí způsobil jeho otec v bitvě u Alarcos v roce 1195. Měl už dost neustálých válek s křesťanskými státy a byl rozhodnut dosáhnout dlouhodobějšího řešení. V roce 1211 proto vyhlásil svatou válku a s více než stotisícovou armádou překročil Gibraltarský průliv a vytáhl proti křesťanským státům s úmyslem zničit je mnohem důkladněji, než to dokázal kdokoliv z jeho předků.
Kalífova armáda byla obrovská. Vedle samotných almohadských jednotek ji tvořili dobrovolníci z celého muslimského světa, včetně tak vzdálených krajů, jako jsou Anatolie či Persie. Její síla se pohybovala v rozmezí 120-200 tisíc mužů. Velký podíl měla lehká jízda tvořená jízdními lučištníky a lehká pěchota. V září 1211 s ní dobyl hrad Salvatierra,[2] který byl od pádu Calatravy v 1195 hlavním sídlem calatravského řádu. Kalífova armáda však trpěla i nemalými vnitřními problémy, z nichž nejvýznamnější bylo rostoucí nepřátelství mezi africkými a iberskými jednotkami.
Tváří v tvář obrovské síle, která se na ně valila, věčně rozhádané křesťanské státy na Pyrenejském poloostrově urychleně spojily své síly. Toledský arcibiskup Rodrigo Jiménez de Rada vyzval křesťanský svět, aby přišel ohroženým bratřím na pomoc, a papež Inocenc III. podpořil jeho výzvu vyhlášením křížové výpravy.[3] Na to zareagovaly především církevní vojenské řády: ke španělským rytířům calatravského a svatojakubského řádu se připojili templáři, lazariáni a johanité, kteří se sjížděli ze všech evropských komend. A pozadu nezůstali ani světští rytíři z Francie, Svaté říše římské a dalších zemí.
Obrovské kosmopolitní armády se nakonec setkaly ve středním Španělsku. Křesťanská strana šla do bitvy oslabena, neboť ji krátce před střetnutím opustila velká část zahraničních světských rytířů, kteří jednak nebyli spokojeni s tím, že Alfons VIII. důsledně zakazoval rabování v nově obsazených městech a osvobozené hrady a sídla vracel původním majitelům, jednak těžce nesli vysoké teploty panující ve středním Španělsku, na které nebyli zvyklí ani vybavení. Síla křižáků tak klesla někam na rozmezí 50-70 tisíc mužů.
Plány bitvy
Hlavním cílem kalífova zájmu byl největší a nejsilnější z křesťanských států: Kastílie. Když viděl jak velkou armádu křesťané shromažďují, rozmístil svoji armádu v pohoří Morena, kde obsadil klíčové průsmyky a plošiny a čekal na nepřítele. Věřil, že se křesťané vyčerpají pracným dobýváním jeho pozic a až je nedostatek zásob a nesvornost přinutí akci ukončit, bude je moci během odchodu napadnout a rozdrtit. Tento plán ale přišel vniveč poté, co jeden místní křesťanský ovčák ukázal křesťanské armádě tehdy prakticky neznámou cestu horami skrz průsmyk dnes známý jako Puerto del Rey[4], díky níž mohli křižáci opevněné průsmyky obejít.
Boj tedy nakonec vypadal zcela jinak, než kalífa původně plánoval. Namísto dlouhého a úmorného tažení došlo k jediné velké bitvě hlavních armád, což bylo výhodné pro křesťany. Bitevním polem, na němž se nakonec síly obou armád střetly, byly navíc pláně Las Navas de Tolosa. Šlo o náhorní plošinu představující ideální terén pro těžkou jízdu a pěchotu křesťanů: rovinatý pás země ze stran ohraničený lesy, které zásadně omezovaly prostor pro manévrovací boj, který tolik potřebovala kalífova lehká jízda. Kalífa patrně dostatečně neuvážil, nakolik se jeho jednotky v těchto podmínkách ocitají v obrovské nevýhodě, a příliš se spoléhal na početní převahu svých vojsk, výhodu vyššího stanoviště a opevnění hlavního tábora.
Dva dny (sobotu 14. a neděli 15. července) stály obě obrovské armády proti sobě a za drobných šarvátek jezdeckých oddílů se připravovaly k boji. V pondělí 16. července byli křesťanští vojáci krátce po půlnoci probuzeni a po mši, během níž přijali svaté přijímání a rozhřešení, se sešikovali k boji.
Na maurské straně zaujal kalífa postavení na kopci za palisádou chránící opevněný tábor a před sebou sešikoval svoji armádu. Palisáda a výhoda vyšší pozice poskytovala jeho armádě velkou výhodu. Na straně křesťanů byl hlavním velitelem kastilský král Alfons VIII. Vznešený, který zaujal místo ve středu formace, kde byla křesťanská armáda nejsilnější a kromě Kastilců a Leónců se tam nacházeli i rytíři řádů. Pravému křídlu velel impozantní navarrský král Sancho VII. Silný a levému Pedro II. Aragonský se svými rytíři.
Průběh bitvy
Bitvu zahájil útok křesťanů, proti kterému nasadili maurové svoji oblíbenou a úspěšnou taktiku předstíraného ústupu předních řad. Rytíři zprvu úspěšně postupovali, ale posléze již unavení narazili na silný odpor a byli přinuceni k ústupu. Kalífa poslal své pěší jednotky kupředu a nařídil i útok jízdy. Král Alfons, který s tímto výsledkem počítal, vrhl do útoku zbytek své armády. Křesťanská pěchota vyzbrojená luky a kušemi zmasakrovala útočící nepřátelskou jízdu. Její demoralizace z neúspěchu ještě více rozdmýchala spory mezi místními a africkými jezdci a ve výsledku nejprve místní a posléze i arabští jezdci začali dezertovat.
Po neúspěchu arabské jízdy se na bojišti v centru zaklínily pěší formace oboub stran. V tu chvíli přišel rozhodující okamžik střetnutí - navarrský král Sancho sebral své jezdce a veškeré jízdní zálohy, které mohl sehnat, objel s nimi bojiště a zaútočil zleva přímo na almohadský tábor. Přestože černošská garda kladla zoufalý odpor a bránila tábor do posledního muže, zastavit kompaktní masu těžce obrněných jezdců vedenou skutečně děsivým obrem[5] prostě nebylo v jejích silách. Tábor byl dobyt a kalífa jen tak tak uprchl s hrstkou věrných.
Dobytím tábora byla maurská armáda obklíčena. Muslimové se zoufale pokoušeli o únik, ale neměli kudy utéci. A křesťané byli tentokráte mimořádně důslední a disciplinovaní a nezdržovali se s kořistí. Jejich těžká pěchota pronásledovala prchající nepřátele i do lesů, kde se pokoušeli skrýt. Zachránil se tak jen malý zlomek z Miramamolínovy obrovské armády.
Ztráty a důsledky
Ztráty na straně muslimů dosáhly strašlivých rozměrů, neboť po pádu tábora se ocitli v obklíčení a neměli kudy utéci a křesťané si dokázali udržet disciplínu a odložit sběr a dělení kořisti až na konec bojů. Padlo tak nejméně 100 tisíc muslimů a strašlivé důsledky těchto ztrát byly patrné na šlechtě i celkové populaci muslimského světa i daleko mimo almohadské území. V samotném almohadském kalífátu způsobily takový otřes, že se říše začala hroutit, což ještě podpořila brzká smrt kalífy. Její území na Pyrenejském poloostrově se rozpadlo na jednotlivá lokální knížectví a i africké panství začalo upadat.
Na křesťanské straně padlo jen pár set mužů, z toho několik desítek rytířů. Největší ztráty utrpěly řády, protože ty vybojovaly ta nejzuřivější střetnutí. Padl Gómez Ramírez, mistr kastilské provincie templářů, a po bitvě zemřel na následky svých zranění i Pedro Arias, velmistr svatojakubského řádu. Ruy Díaz de Yanguas, velmistr calatravského řádu, byl v bitvě natolik zmrzačen, že nemohl nadále zastávat svůj úřad.
Křesťané nedokázali proměnit své vítězství v okamžité významné územní zisky. Obrovské množství rozkládajících se mrtvol, které vítězové nemohli stihnout zavčas pohřbít, vyvolalo epidemie, které přinutily křesťanské panovníky urychleně ukončit tažení a rozpustit vojska. Nicméně rozpad maurského panství na poloostrově byl natolik výrazný a dlouhodobý, že křesťané sklízeli jeho plody ještě sto let po bitvě. Teprve v roce 1340 se Marínovci, kteří v Africe nahradili Almohady, pokusili obnovit maurské panství na Pyrenejském poloostrově, jejich invazní armáda však byla rozdrcena v poslední velké bitvě reconquisty na Río Salado.
Odkazy
Související stránky
Externí odkazy
- 800 le od Las Navas de Tolosa (Duše a hvězdy 16. července 2012)
- Bitva u Las Navas de Tolosa (červenec 1212)
Literatura
- Pavel Zahradník: Bitva na pláních Las Navas de Tolosa (Te Deum 2012/2, str. 62-67)
- Reglá Ubieto a Seco Jover: Dějiny Španělska; nakladatelství Lidové noviny, Praha 2007 (3. doplněné vydání); ISBN 978-80-7106-836-5 (str. 146)
Poznámky a reference
- ↑ Jde o zkomoleninu kalífova titulu Amīr al-Mu'minīn (vůdce věřících); viz * Pavel Zahradník: Bitva na pláních Las Navas de Tolosa (Te Deum 2012/2, str. 63)
- ↑ http://es.wikipedia.org/wiki/Castillo_de_Salvatierra_%28Ciudad_Real%29
- ↑ Papežův původně odmítavý postoj změnil právě pád Salvatierry; viz Reglá Ubieto a Seco Jover: Dějiny Španělska; nakladatelství Lidové noviny, Praha 2007 (3. doplněné vydání); ISBN 978-80-7106-836-5 (str. 146)
- ↑ Králův průsmyk
- ↑ Král Sancho VII. Silný byl opravdu mimořádného vzrůstu: měřil minimálně 220 cm, což je extrémní výška i dnes, natož pak ve středověku, kdy byli lidé podstatně menší.
