Bruno ze Schauenburku

Z Katopedia

Bruno ze Schauenburku (asi 1205 - 18. února 1281) byl 15. biskup olomoucký, významný diplomat a politik, opora českých králů Václava I. a Přemysla Otakara II., zakladatel Ostravy či Kroměříže a také iniciátor kolonizace na severní Moravě.

Obsah 1 Život 1.1 Mládí 1.2 Olomoucký biskup 1.3 Činnost v diecézi 1.4 Politik a rádce Přemysla Otakara II. 1.5 Smrt 2 Poznámky a reference 3 Odkazy 3.1 Související články 4 Související stránky 5 Literatura

Život

Mládí

Narodil se kolem r. 1205 jako třetí syn hraběte Adolfa III. Schauenbursko-Holštýnského a Adelheidy z Querfurtu. Otec byl mj. jedním z obnovitelů Řádu německých rytířů v letech 1190 - 1191 za 3. křížové výpravy. Bruno vystudoval na katedrální škole v Magdeburku, načež se r. 1229 stal proboštem kapituly v Lübecku a současně i kanovníkem metropolitní kapituly v Magdeburku, později kapitulním proboštem v Hamburku. Roku 1238 si do pomyslné brožury nazvané „kariérní postup“ vepsal: „probošt v Magdeburku“. Při této volbě byl však jeho protikandidát Albrecht z Gleichenu zabit a Bruno musel vzít nohy na ramena, padl na něj totiž stín podezření, že při tomto mordu tahal v zákulisí za nitky. Navíc jej magdeburský arcibiskup exkomunikoval. Bruno nelenil, odešel k papeži do Říma a vyorodoval si u něj odpuštění. Přitom bezesporu zapůsobil, jinak by jej v roce 1244 nový Náměstek Kristův Innocenc IV. těžko jmenoval papežským kaplanem a o rok později olomouckým biskupem.

Olomoucký biskup

V době jeho dosazení na biskupský stolec odmítl volbu olomoucké kapituly uznat český král Václav I. (rozhoupával se následující dva roky, než nového pastýře moravských ovcí uznal).^[1] Papežovo jmenování Bruna, o němž tehdejší Evropou kolovaly „zaručené zvěsti“, že má ruce v různých finančních machinacích, nebylo tehdy zrovna ideální. Naštěstí se vše brzy vyřešilo, i přesto, že český král ještě vůbec netušil, jak moc dobře udělal. V pořadí patnáctý olomoucký biskup se stal jednou z největších osobností dějin moravské církve. Byl opravdu prvotřídním politikem své doby. Při sporu otce se synem – Václava I. s Přemyslem Otakarem II. – se postavil na stranu Václavovu, aby mohl zanedlouho podstatně přispět k jejich usmíření.

Činnost v diecézi

Čekala ho tu perná robota, ale pustil se do ní s pravou německou vervou a důsledností. Výčet jeho počinů by byl pořádně bohatý, proto níže poukážeme jen na ty nejvýznamnější. Moc biskupství výrazně posílil výstavbou četných hradů, jež v té době plnily hlavně strážní funkci, např. dnešní věznici Mírov. Založil Místek, Kroměříž či Uherské Hradiště. Hojně podporoval kolonizaci, zřídil důmyslný lenní systém, kdy biskupští leníci byli vázáni obranou kurie. Tím dal základ pozdějšímu uchránění diecéze před husitskými řezníky. Zřizoval nové děkanáty a resuscitoval staré, rozkázal vysázet vinohrady. Na počátku 50. let zřídil arcijáhenství v Opavě, a když vyhořel katedrální kostel sv. Václava, nechal z jeho trosek vybudovat majestátný gotický dóm.

Hojně psal dopisy. V jednom z nich – z 29. listopadu 1267 – je poprvé zmíněna osada (Moravská) Ostrava. Kolem roku 1279 pak byla Moravská Ostrava povýšena na město. Nezapomínal přitom ani na sebe, třeba na Osoblažsku mu patřilo pěkných pár parcel. A neomezoval se ani na práci ve své diecézi, v níž měl práce jak na kostele.

Politik a rádce Přemysla Otakara II.

Po Václavově smrti se „Králi železnému a zlatému“ stal tím, čím byl později Tobiáš z Bechyně Václavu II. či Arnošt z Pardubic Karlu IV. – pravou rukou. Získal pro něj „půl království a ruku princezny k tomu“ – tedy Štýrsko a Kunhutu, vnučku uherského krále Bély IV. za manželku. Spolu s ním se vypravil na křížovou výpravu proti pohanským Prusům. Lobboval u papežské kurie za jeho zvolení císařem, a když byl nakonec zvolen protikandidát Rudolf Habsburský, podal odvolání ke 2. lyonskému koncilu, leč neúspěšné. Tak se aspoň v roce 1276 postavil do čela přemyslovských vojsk, aby před postupujícím Rudolfem hájil Rakousy.

V roce 1276 biskup Bruno zřejmě přemluvil Přemysla Otakara II., aby se pokořil u Vídně Rudolfovi Habsburskému – v Čechách začali vystrkovat růžky Vítkovci, boj na dvou frontách by byl sebevraždou. O dva roky později pak na Moravském poli zřejmě absentoval. Po porážce a smrti Přemysla Otakara II., aby uchránil království a mladičkého Václava III., holdoval Rudolfovi. Rudolf ho pověřil správou severní Moravy (Olomoucka a Přerovska). Bruno měl pod dohledem i tu, kterou do království přivedl – královnu-vdovu Kunhutu, jejímž novým sídlem se stal hrad Hradec (dnešní Hradec nad Moravicí) nedaleko Opavy. Ještě stačil vysvětit v roce 1279 na pražského biskupa Tobiáše z Bechyně. Ale to už byla jeho labutí píseň.

Smrt

Biskup Bruno ze Schauenburku zemřel 18. února 1281 a byl pochován před hlavním oltářem v kostele sv. Mořice v Kroměříži, který sám založil.

Poznámky a reference

1. ↑ Platila totiž zásada, že olomoucká kapitula si může sama volit svého biskupa, a ti v té době byli rovnou dva – něco jako u dvojpapežství – biskup a vzdorobiskup

Odkazy

Související články

• Seznam olomouckých biskupů a arcibiskupů - Arcidiecéze olomoucká

Biskupové olomoučtí

	Robert (1202 - 1240)	Bruno ze Schauenburku (1247 - 1281)	Dětřich (1281 - 1302)

Související stránky

• Bruno ze Schauenburku na Wikipedii (česky)

Literatura

• ŽEMLIČKA, Josef, Přemysl Otakar II. Praha: Lidové noviny 2011, ISBN: 978-80-7422-118-7
• Katalog moravských biskupů. arcibiskupů a kapitul staré i nové doby. Olomouc: Vydala Apoštolská administratura v Olomouci 1977