Evropský soud pro lidská práva

Z Katopedia

Verze z 17. 1. 2013, 20:31; Cinik (diskuse | příspěvky)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)
Přejít na: navigace, hledání

Evropský soud pro lidská práva (ESLP; anglicky European Court of Human Rights) se sídlem ve Štrasburku byl zřízen roku 1959 k projednávání porušení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (1950). Podle původního znění Úmluvy se kontrolní mechanismus kromě Soudu skládal ještě z Evropské komise pro lidská práva, která projednávala příslušnost stížností zaslaných jednotlivci, zjišťovala skutečnosti a případně se pokusila o smírné řešení sporu. Soud pak projednával ty případy, které mu předložila Komise nebo některý ze smluvních států.

Nepružnost a pomalost systému si vyžádala změnu uskutečněnou Protokolem č.11 k Úmluvě. Od 1. listopadu 1998 funguje místo Komise a Soudu jen jediný orgán - stálý Soud. Výboru ministrů Rady Evropy byla také omezena pravomoc pouze na dohlížení nad rozsudky Soudu.

Evropský soud pro lidská práva dlouhodobě čelí kritice, že se podílí na postupném redefinování lidských práv a stává se tak postupně jejich nepřítelem. Zejména je kritizován za vytrvalé a stále výraznější umenšování a potlačování náboženských práv a upřednostňování postojů militantního sekularismu, především pokud jde o otázku výhrady svědomí.

Soudci

Co do počtu soudců jde o jeden z největších mezinárodních soudních orgánů, neboť každý smluvní stát je zastoupen jedním soudcem (v současnosti přes 40 soudců). Stát však nutně u Soudu nemusí mít svého zástupce, není ani omezen počet soudců stejné národnosti. Každá smluvní strana může navrhnout až tři kandidáty (tedy i cizince), ze kterých jsou soudci voleni Parlamentním shromážděním Rady Evropy na 9 let bez možnosti znovuzvolení (Článek 23 odstavec 1 Úmluvy). Věkový limit pro soudce je 70 let.

Projednávání případů

Stížnost na porušení Úmluvy může k Soudu podat buď některý smluvní stát (mezistátní stížnost) nebo jednotlivci, skupiny jednotlivců či nevládní organizace (individuální stížnost).

O přijatelnosti individuálních stížností rozhoduje tříčlenný Výbor, který ji může jednomyslně odmítnout nebo přijmout. Věc pak postupuje sedmičlennému Senátu, jenž rozhodne o jejím meritu. Sedmičlenný Senát také rozhoduje o přijatelnosti a meritu mezistátních stížností. Pokud jde o mimořádně závažnou kauzu, může Senát postoupit věc Velkému senátu složenému ze sedmnácti soudců. Rozsudek Velkého senátu je konečný. Po vynesení rozsudku sedmičlenným Senátem můžou ve výjimečných případech sporné strany do tří měsíců ještě podat žádost o projednání před Velkým senátem.

Podmínky přijatelnosti stížností:

  • Musí být vyčerpány všechny vnitrostátní opravné prostředky.
  • Stížnost musí být podána do šesti měsíců od konečného vnitrostátního rozhodnutí.
  • Nesmí jít o anonymní stížnost.
  • Překážka rei iudicate - musí jít o věc novou, která nebyla už Soudem projednána, nebo nebyla předložena k projednání jinému mezinárodnímu orgánu.
  • Nepřípustné jsou stížnosti zjevně nepodložené, neslučitelné s ustanovením Úmluvy nebo případně i ty, které zneužívají práva na stížnost.

Kromě projednávání stížností podává Soud na základě žádosti Výboru ministrů také posudky týkající se výkladu Úmluvy.

Externí odkazy

Informace o článku.

Článek či jeho část byla převzata z Wikipedie, otevřené encyklopedie, do které přispívají dobrovolníci z celého světa.
Tento text je dostupný za podmínek Creative Commons 3.0 Unportedcreativecommons.org.

Osobní nástroje