Finská občanská válka

Z Katopedia

Verze z 5. 7. 2012, 16:27; Kkfzouhar (diskuse | příspěvky)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)
Přejít na: navigace, hledání
Rudé a Bílé Finsko na počátku bojů

Finská občanská válka byla občanská válka vybojovaná mezi 27. lednem a 15. květnem 1918 ve Finsku mezi povstaleckými rudými Finy podporovanými bolševickým Ruskem a provládními bílými Finy podporovanými Německým císařstvím. Mimořádně brutální konflikt doprovázený mnoha zločiny a ukrutnostmi (v případě vítězných bílých většinou nikdy nepotrestanými) na příští dvě dekády hluboce rozdělil finský národ a dočasně učinil z Finska zemi pod německým vlivem, v dlouhodobějším horizontu pak zajistil Finsku samostatnost a naději na demokratický rozvoj.

Obsah

Příčiny války

Finská občanská válka měla svůj původ v silném sociálním pnutí a soupeření levicových a konzervativních sil o kontrolu nad nově vznikajícím nezávislým Finskem. Klíčovou roli hrály přetrvávající sociální nerovnosti zesílené vážnou zásobovací krizí, dezintegrace řady státních orgánů po mocenském ústupu Ruska, sama existence Bílých a Rudých gard a v neposlední řadě i převrat na levici, v němž se komunistům a radikálním vůdcům Rudých gard podařilo odstavit umírněné a demokraticky orientované křídlo socialistické strany, což jim následně umožnilo uspořádat i převrat v hlavním městě a dalších převážně rudých oblastech.

Průběh války

V první fázi války byly aktivnější Rudé gardy disponující širší lidskou základnou a okamžitou podporou ze strany ruských jednotek. Své počáteční převahy však nedokázaly zavčas využít, Bílé gardy vedené generálem Mannerheimem jejich nápor nejprve utlumily a posléze zastavily. Poté, dovyzbrojené zbranění zabavenými kapitulantským ruským jednotkám a doplněné o dobrovolníky i povinně odvedené brance a pod vedením zkušených myslivců (Finů vycvičených v Německu), zahájily vlastní akce. Rychle využily převahu plynoucí z jejich zkušeného důstojnického sboru a jednotného velení, takže rozhodující vítězství celé války dokázaly vybojovat ještě před tím, než se německé intervenční jednotky stihly pořádně zapojit do bojů, když 6. dubna dobyly Tampere a definitivně zlikvidovaly nejnebezpečnější rudé bojové uskupení vedené Hugo Salmelou. Následovalo postupné drcení rudých jednotek, poslední významný bod rusko-rudého odporu padl 15. května.

Válka byla od počátku provázena vraždami a ukrutnostmi. Původně šlo zejména o únosy a popravy vůdců nepřátelských stran a sabotérů, později však bílý i rudý teror zahrnuly i krutosti a vraždy páchané na zajatcích. Totální zhroucení dodržování nejzákladnějších pravidel civilizovaného vedení války v oblasti přístupu k zajatcům zahájili 31. ledna rudí Waldemara Sammalista zmasakrováním části zajatců v Suinule. Bílí se vzápětí pomstili vražděním zajatců ve Varkausu. Spirála násilí a nenávisti, bohatě živená tiskem a propagandou přehánějícími popisy zvěrstev, se pak roztáčela dál a dál a s rostoucí převahou bílých gradovala v drastický výbuch bílého teroru, mající podobu zřízení nelidsky spravovaných koncentračních táborů pro rudé a vraždění tisíců zajatých rudých povstalců (včetně stovek žen[1]).

Děsivou ukázkou toho, jak strašlivá byla na konci války nenávist mezi bílými a rudými a jak propaganda otevírala cestu k pomstě ignorující pravidla civilizovaného světa, je např. článek spisovatele Ilmari Kianta v Keskisuomalainen, jednom z nejvýznamnějších deníků Finska. Populární bílý autor se ve svém příspěvku zabývá otázkou, jak nejlépe využít porážky rudých k jejich efektivnímu potrestání a zneškodnění, přirovnává je k bestiím a vlkům a na základě myšlenky, že „je efektivněší likvidovat vlčice než vlky“ vyzývá k zabíjení „rudých žen“.[2]

Odkazy

Související stránky

Externí odkazy

Literatura

  • Karel Richter: Hranice placená krví: sovětsko-finské války; nakl. Epocha, Praha 2006; ISBN 80-86328-97-X (populárně naučné, nepříliš spolehlivé)
  • H. M. Tillotson: Finland at Peace & War 1918-1993; nakl. Michael Russell, Norwich 1993; ISBN 0-85955-196-2 (str. 7-93)

Reference

  1. jen pro oblast Lahti různé zdroje udávají "něco přes 100" až 350 rudých povstalkyň povražděných poté, co se vzdaly, přičemž poměrně velké rozpětí je způsobeno tím, že u některých obětí není možné bezpečně určit, padly-li v bitvě, či byly-li zavražděny až po ní. Minimálně je pro Lahti zcela bezpečně prokázána hromadná vražda více než stovky zajatkyň, kterou ve svém románu Pod Severkou připomíná a poměrně realisticky popisuje Väinö Linna, viz Väinö Linna: Pod Severkou 2, Odeon, Praha 1969, vydání I.; str. 518-523
  2. „When hunting wolves a female wolf is an even better target than a male, because the hunter knows the female wolf will give birth to cubs as evil as their mother and those cubs will always be in opposition. It has been proved that in the Finnish civil war the soldiers of the Red Guards have been beasts, many of their women female wolves, even tigresses. Isn't it madness not to kill the beasts who are harassing us?“; anglický překlad úryvku článku převzat z Laura Liimatainen: Women Soldiers of the Red Guards In the 1918 Finnish Civil War 2009
Osobní nástroje