František Mikulášek

Z Katopedia

Přejít na: navigace, hledání

P. František Mikulášek, S.J. (24. dubna 1913, Šošůvka, Rakousko-Uhersko - 12. listopadu 1993, Znojmo, Česká republika) byl český jezuitský kněz, publicista spisovatel. Za svůj život byl dvakrát vězněn. Poprvé roku 1940 ve Francii, kdy jej zadrželi Spojenci po Hitlerově útoku přes Ardény do Francie, podruhé komunisty, když byl roku 1950 odsouzen v procesu s představenými řeholních řádů k devíti letům vězení.

Obsah

Životopis

Narodil se do selské rodiny v obci Šošůvka v Moravském krasu. Po absolvování základního vzdělání byl přijat ke kněžské formaci v jezuitském řádu (obdobně jako vrstevník a šošůvský rodák Bohumil Horáček) v nižším semináři na Velehradě. Po jeho ukončení byl roku 1938 vyslán na studia v Holandsku. Zde jej však zastihla válka a vzhledem k tomu, že byl nucen přijmout po 15. březnu 1939 protektorátní pas, byl po napadení Belgie a Nizozemí německými vojsky jako příslušník nepřátelského státu zatčen a uvrhnut do zajateckého tábora ve Francii, kde zůstal až do poloviny roku 1940, kdy směl po vzniku Vichystické Francie požádat o propuštění z tábora a mohl se tak vrátit zpět do Nizozemí, kde studia rychle dokončil. Na jaře roku 1941 tak již slavil ve své domovině skromnou primici ve farním kostele Panny Marie Bolestné ve Sloupě a byl přijat do duchovenské služby na Velehradě. Po skončení války byl duchovním rádcem Mariánských družin, Sdružení katolické mládeže a Studentské katolické akce, pro kterou také vytvářel jako redaktor časopis Dorost.

V březnu 1950 byl během výkonu své služby mezi pražskými studenty zatčen a počátkem dubna odsouzen ve vykonstruovaném procesu Machalka a spol. s dalšími představenými a významnými činovníky řeholních řádů. Byl vězněn na mírově a ve Valdicích a ke knoci trestu tak v pracovním táboře u lomu ve Rtyni v Podkrkonoší. Po propuštění na svobodu roku 1959 mu nebyl udělen státní souhlas k výkonu duchovenské služby. Vrátil se proto domů do své rodné obce, kde se živil jako dělník v obecním lomě. Díky dobrotě sloupského a jedovnického faráře, kteří se za něj a jeho bratra - diecézního kněze Jaromíra, opakovaně zaručili, se směl postupně vrátit zpět do duchovenské služby. Nejrpve jako učitel náboženství na jedovnické základní škole, pak také zpovědník ve sloupské poutním kostele. Roku 1967 mu pak již byl plně vrácen státní souhlas a na přání vyšších církevních představených se jako šéfredaktor ujal vydávání Katolických novin.[1] Od nuceného odchodu z redakce pak od roku 1970 působil jako farář v Praze-Podolí a po roce 1990 opět jako člen jezuitského řádu při kostele sv. Ignáce z Loyoly v Praze.

Poté, co již počátkem osmdesátých let prodělal první mozkovou mrtvici, však již však nebyl ze zdravotních důvodů plně schopen se zapojit do obnovy řeholního života jezuitského řádu v Čechách. Vydal však ještě několik svých děl, která vypracoval v dřívějších letech a to především zpracované výklady Písma sv., podle kterých jako katecheta učil a autobiografii Za zdí a bez zdí, která vyšla péčí Karla Dachovského v nakladatelství Řád. Krátce před svou smrtí působil jako kněz v duchovní správě na Hradišti sv. Hippolyta u Znojma. Pochován je v řádové hrobce v Praze na Vyšehradě.

Z díla

  • Starý zákon - co nám říká(1991)
  • Nový zákon - Kristologie (1994)
  • Za zdí a bez zdí (samizdat 1980; knižně 1992) - autobiografie
  • Jezuité kdysi a dnes (1994)

Poznámky a reference

  1. Jan PAULAS:Katolické noviny v době nesvobody, Katolický týdeník, 2. ledna 2008 [cit. 09.04.15].

Externí odkazy

Osobní nástroje