Franz Jägerstätter

Z Katopedia

Verze z 3. 4. 2015, 13:13; Kkfzouhar (diskuse | příspěvky)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)
Přejít na: navigace, hledání

Blahoslavený Franz Jägerstätter (20. května 1907 - 9. srpna 1943) byl rakouský venkovan a otec rodiny, který se vzepřel nacistickému režimu, když odmítl narukovat do Wehrmachtu. Za tento svůj postoj byl 9. 8. 1943 popraven. Roku 2007 jej papež Benedikt XVI. beatifikoval, jeho památka se připomíná v den jeho křtu, tj. 21. května. Jeho jméno se počešťuje na František.

Obsah

Život

Franz Huber – tak se jistý čas tento rodák z hornorakouského Svatého Radegundu jmenoval. Jeho matka Rozálie ho měla za svobodna s jedním místním mladíkem, ten však byl příliš chudý, aby si ji mohl vzít. Když pak umřel, provdala se za Jindřicha Jägerstättera, který jí i Františkovi dal nejen střechu nad hlavou, ale i své jméno. František, maje povahu velice svobodomyslnou, někdy ve dvaceti odešel pracovat do štýrských dolů, tam s jednou služkou zplodil dítě a poté odešel do jakéhosi dobrovolného exilu.

V něm šel pořádně do sebe a při této trnité cestě mu důkladně pomáhala jistá zbožná duše jménem Františka Schwaningerová. Hluboce věřící, čistá a nezkažená měla velký podíl na jeho konverzi. František se z gruntu změnil, což této dívce neušlo. Proto po čase neváhala přijmout jeho nabídku k sňatku.

Na svatební cestě do Říma jim požehnal sám Pius XI. František začal kostelničit, brzy měli tři děti a žili si krásně. Být to pohádka, následovala by pověstná závěrečná formulka, že žili šťastně až do smrti. Jenže ona to pohádka nebyla. Brzy se nad Rakouskem i nad touto dvojicí začala stahovat černá mračna. Když se v zemi hlasovalo o připojení (Anschlussu) Rakouska k Třetí říši, jako jediný z okolí hlasoval proti. A to šel k volbám po úpěnlivých prosbách své ženy. Uměl číst, takže věděl, že národní socialismus je s naukou Církve neslučitelný, proto se nehodlal podílet na jeho šíření. „Volit mezi křesťanskou a národně socialistickou vládou, to je jak volit mezi Kristem a Barabášem,“ prohlásil. R. 1940 musel narukovat do Wehrmachtu, ale jelikož tehdy ještě platilo pravidlo, že je-li jediným živitelem rodiny, vojančení se ho netýká, dostal civil.

Tušil, že toto pravidlo brzy přestane platit, stál tak před dilematem – bojovat za bezbožný režim, nebo ne? Tato válka je nespravedlivá, mohu se jí já jako katolík účastnit? Co dělat, jak se rozhodnout? Řešil to i s několika kněžími, kteří mu víceméně všichni radili, ať se podřídí sytému a nepodstupuje zbytečnou oběť. Žádný z nich mu ovšem nevymluvil, že odpovědnost za každý čin padá nejen na ty, kdo se ho dopouštějí, ale i na ty, kdo mlčí, příp. dělají, že se nic neděje.

Když v únoru roku 1943 vybíral schránku, vypadla z ní úřední obálka se svastikou a říšskou orlicí. Když ji otevřel, vytáhl z ní povolávací rozkaz. Kdekdo se jej snažil přesvědčit, aby úřady poslechl a narukoval. Marně. „Byl bych jak Petr, který zapřel Krista, kdybych si oblékl ten mundúr,“ napsal v dopise jednomu knězi. Věděl, do čeho jde, věděl, co ho může čekat. Přesto do toho šel.

U odvodu otevřeně řekl, že jakožto katolík odmítá bojovat v této armádě a v této válce, že je však ochoten dělat zdravotníka. Komise ho nechala zavřít do vojenské věznice v Linci. Čekaly ho tu dva měsíce dennodenních vnitřních bojů, pokušení přece jen podepsat, podřídit se. Ženu v dopisech uklidňoval, že jejich životy řídí Boží Prozřetelnost a že ať se na něj nezlobí, ale on prostě nemůže zradit Krista, aby si zachránil život.

Po dvou měsících následoval převoz do berlínského Tegelu. Započal soud. Advokát Feldmann se jej z toho snažil vysekat, ovšem neúspěšně. 6. července vydal soudce Lueven verdikt – trest smrti. Zbývalo mu pár dní života. V cele si pak prožíval své „pokušení na poušti“ – na stolku ležel papír a tužka. Stačilo podepsat. Nešel by na popraviště, ale k trestné rotě. Žil by. Odolal. „Kdo miluje otce nebo matku víc než mne…“ napsal.

Posilou mu byly i zprávy, jež k němu přicházely zvenčí, zprávy o lidech, kteří se taktéž vzepřeli ďábelskému režimu, např. o otci F. Reinischovi. Bylo mu jasné, že svou smrtí nezmění politickou situaci ve světě, nicméně bude aspoň živým svědectvím, že ne každý se nechá strhnout proudem. „Tatínku, vrať se brzy,“ stálo na fotce s jeho dětmi, kterou dostal krátce před rozsudkem. Nechtěl své rodině o verdiktu psát, advokát Feldmann však napsal jeho choti, ať se do Berlína dostaví dřív, než bude pozdě ...

V posledních dnech hodně psal. Ve svých dopisech prosil rodinu o odpuštění za tu bolest, kterou jí způsobil. 9. 8. 1943 byl sťat gilotinou. Vězeňský kaplan, s nímž Franz vedl poslední rozhovory svého života, o. Jochmann, zjistil po jeho smrti a kremaci od superintendenta hřbitova, kde leží urna s popelem mladého mučedníka. Začal se o toto místo starat a po válce ji přenesl do Františkova rodiště. „Byl to jediný světec, jakého jsem během svého života potkal,“ prohlásil. Mučednickou smrt Rakušana uznal v roce 2007 i papež Benedikt XVI. Od tohoto roku se před jméno František Jägerstätter píše slůvko „blahoslavený“.

Odkazy

Externí odkazy

Literatura

  • Schauer Vera – Schindler Hanns Michael: Rok se svatými. Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2002; ISBN 80-7192-650-7
  • Znamení odporu, In [Immaculata] 2007/5, str. 14-15.

Poznámky a reference

Osobní nástroje