Immanuel Kant

Z Katopedia

Verze z 29. 5. 2017, 18:29; Michael (diskuse | příspěvky)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)
Přejít na: navigace, hledání
Immanuel Kant na dobovém vyobrazení

Immanuel Kant (22. dubna 1724 Královec12. února 1804 Královec) je filozofický otec agnosticismu. Řadí se mezi německé klasické filosofy, za kterého na konci 18. století vrcholí osvícenství. Je známý především svým popřením empirismu Davida Huma. Vychází z materialismu a ve svém kritickém období se snaží postavit filosofickou vědu na své vlastní teorii poznání. V rámci své transcendentální filosofie došel k subjektivnímu idealismu a agnosticismu. Kant patří mezi filozofy, kteří subjektivizují lidské myšlení. Je zakladatel novověké filozofie. Pro ten základ bylo potřeba větší obezřetnosti a větší kritické ochoty. Tu Kant svým dogmatismem už v prvních krocích neprokázal. [1] [2] [3] Kant si nárokuje obecnou platnost své teorie poznání, ve které přitom popírá, že by libovolná teorie, kterou je schopen člověk vymyslet, měla obecnou platnost. Kantova teorie poznání nepoznává nic nutného, co musí mít každý poznávající člověk, aby nějaké poznání mohlo platit pro všechny lidi. Kant totiž tvrdí, že lidské myšlení nemá kontakt s nutnými strukturami poznávaných objektů. [4]

Obsah

Dětství a studia

Narodil se 22. dubna 1724 v Královci ve Východním Prusku. Zde také strávil většinu svého života a jak se traduje, tak prý nikdy ani za jeho hradby nevykročil. Jeho otec byl sedlář a ještě se jmenoval Cant (což značí, že rodina byla skotského původu). Jeho matka jej přivedla k pietismu. Sedm let studoval v ústavu Friderician, o kterém, jak později tvrdil na něj a jeho pozdější zájmy měl jen pramálý vliv. V roce 1740 se rozhodl studovat teologii, ale nakonec jej jeho zájmy obrátili k matematice, přirodovědě a následně i k filosofii. Kněžská dráha jej vůbec nelákala, a proto začal působit jako domácí učitel v bohatších rodinách. Toto značně přispělo k prohloubení jeho uhlazených způsobů chování a filosofického vědění. Až o patnáct let později získal profesuru logiky a metafyziky a po následujících čtyřicet let (do roku 1796) oba tyto obory spolu etikou, fyzikou, estetikou a antropologií vyučoval na královecké univerzitě. [5]

Filosofie

Předkritické období (1747-1770)

V předkritickém období se Kant projevoval jako naturalistický filosof. Ve Všeobecné historii přírody a teorii nebes formuloval zde svou hypotézu týkající se vzniku vesmíru, sluneční soustavy a objasňuje, proč se vlastně pohybují planety. Objasňuje zde, že z původních chaotických pohybů přešel pohyb všech vesmírných těles do pravidelnosit a vznikla tím rovnováha pohybů. Podle Kanta však k uvedení pohybu vesmírných těles však nebylo zapotřebí žádné nadpřirozené síly – tj. Boha. Vše lze vysvětlit na zákonech přitažlivosti a odpudivosti. Jediné, co však Kantovy uniklo je vznik hmoty, z které se celý vesmír skláda. Ta již musela mít nějakou prvotní příčinu, která k jejímu vzniku vedla. K obdobným představám o skoro sto let později došel nezávisle i francouzský astronom a matematik Pierre Laplace, který je navíc oproti Kantovi zdokonalil. Tato teorie se proto dodnes jmenuje teorií Kant-Laplaceovou.

Dále se Kant zabýval rozvinutím myšlenek Leibnizových monád (Fyzická monadologie) a také na základě dějin přírody objasnil ve svém spise o rasách tehdy téměř průkopnické myšlenky, které budou díky Darwinovy o pár let později známy jako hypotéza evoluce.

Kritické období (1770-1790)

Kritika čistého rozumu

Kant byl přinucen pod vlivem pochopení Huma, který jej „probudil z dogmatického spánku“ spolu s Lockem, kteří svým skepticismem ponižovali rozum na pouhou smyslou zkušenost. Kant začal postupně pochybovatg o schopnostech tehdejší metafyziky a rozhodl se, že vytvoří novou metodu pojetí filosofie založeno na tom, že rozum (racio) je předmětem kritiky a kvalifikovaných soudů, které musí vést k jeho očištění a prezentování jeho naukového klíče. Vzniklo tak monumentální dílo Kritika čistého rozumu (v originále Kritik der reinen Vernunft). Kritikou se zde rozumí nikoliv nějaké „kritizování“, ale nové osvětlení problému, jeho přezkoumání a nové vymezení jeho paradigmatu.

Kritika čistého rozumu, která měla ve druhém vydání kolem 884 stran se skládá ze dvou hlavních oddílů: Transcendentální teorie základů a Transcendentální metodologie. Kant zde připouští jako vědeckou disciplínu téměř výhradně matematiku a estetiku, přičemž se odkazoval na obecné příklady z přírody. Kant při své metodě přímo zavrhuje důkazy existence Boha a substancialitu člověka. [6]

Kritika praktického rozumu

V tomto díle Kant objasňuje svou etiku. Ta je typická tím, že v ní uplatňuje kategorizaci a za formální zákon předkládá tzv. kategorický imperativ, který nenutí nikoho k tomu, aby činil určité dobré věci a dodržoval fundamentálně přirozený zákon, ale naopak, aby se podle předložený imperativů naučil sám přemýšlet (vše probíhá za modulu, jestliže A, pak tedy B). Kant jeden takový exemplární imperativ předložil:

Jednej tak, aby maxima tvé vůle mohla vždy zároveň platit jako princip obecného zákonodárství.
Kritika soudnosti

Je věnována problémům estetiky a přírodních věd.

Pokritické období

Po roce 1793, kdy napsal Kant Spor fakult se již přihlásilo o slovo Kantovo zdraví, která od jeho mládí nebyl v pořádku. Kant proto již za svého akademického působení si ustanovil pevný denní režim, který se skládal jedna z vědecké práce, vyuky na univerzitě, ale také procházek a dalšího pohybu. Někteří obyvatelé Královce si podlě něj brzy mohli seřizovat hodinky, protože každá jeho procházka měla přesně naplánovaný interval i trasu, která se pravidelně opakovala. Pro svůj věk Kant roku 1796 opouští profesuru na univerzitě, ještě předtím stačí vzkázat svou podporu revoluci ve Francii a stahuje se do ústraní, kde má v plánu vytvořit ucelenou edici svých spisu. Tuto práci však již nedokončí. Umírá 12. února 1804.

Bibliografie

  • Všeobecná přírodní historie a teorie nebes neboli pokus vyložit složení a mechanický původ celého vesmíru podle Newtonových zásad (1755)
  • Fyzická monadologie (1756)
  • Sny duchovidcovy, vyložené sny metafyziky (1766)
  • Dizertace o formě a principech smyslového a inteligibilního světa (1770)
  • O rozličných lidských rasách (1775)
  • Kritika čistého rozumu (1781)
  • Prolegomena ke každé příští metafyzice, která se bude moci státi vědou (1783)
  • Idea k všeobecným dějinám ve světoobčanském pohledu (1784)
  • Základy metafyziky mravů (1785)
  • Kritika soudnosti (1788)
  • Náboženství v mezích pouhého rozumu (1793)
  • K věčnému míru. Filosofický náčrt (1795)
  • Metafyzika mravů ve dvou částech (1797)
  • Spor fakult (1798)

Odkazy

Reference

  1. Jiří Fuchs: Filozofie – XVIII.1) Immanuel Kant
  2. Jiří Fuchs: Filozofie – XVIII.2) Immanuel Kant
  3. Jiří Fuchs: Filozofie – XVIII.3) Immanuel Kant
  4. Jiří Fuchs: Politická filosofie – V.a) Liberalismus
  5. Hans Joachim STÖRIG, Malé dějiny filosofie, VII. vydání, Kostelní Vydří, Karmelitánské nakladatelství 2000, s. 292.
  6. Jiří Fuchs: Filozofie – XXIV.1) Substancialita člověka


Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu Immanuel Kant

Immanuel Kant

Osobní nástroje