Ján Vojtaššák

Z Katopedia

Přejít na: navigace, hledání

Služebník Boží Ján Vojtaššák (14. listopadu 1877, Zákamenné4. srpna 1965, Říčany) byl slovenský římskokatolický duchovní, novinář a politik, 12. biskup spišský (19211965).

Jako kněz a později biskup dbal na rozvoj církevního života, vzdělávání jazyků a produkci kvalitní náboženské literatury a kvelitního tisku, sám stál u zrodu časopisu Svätá rodina, který vydával a jehož byl v letech 1912-1925 hlavním redaktorem.

Jako politik byl antikomunistou, představitelem umírněného slovenského nacionalismu a tvrdým obhájcem práv církve. Podporoval vznik Slovenského štátu, během jeho existence byl členem Štátnej rady. Po osvobození Československa byl na nátlak komunistů dvakrát zatčen, nepodařilo se ale najít nic, za co by mohl být odsouzen. Po únorovém převratu byl odsouzen ve vykonstruovaném procesu ke 24 letům vězení. Po předčasném propuštění pro nemoc dožil ve vyhnanství v Čechách.

Jeho beatifikační proces byl otevřen v roce 1996.

Obsah

Život

Ján Vojtaššak se narodil na Oravy v obci Zákamenné jako sedmé z jedenácti dětí Antona Vojtaššáka a jeho ženy Marie, rozené Klimčíkové.

Studoval na gymnáziu v Trstenej a Ružomberku a od roku 1895 teologii v semináři při Spišské Kapitule. Na kněze byl vysvěcený 1. července 1901, sedmého dne téhož měsíce pak v rodné vsi slavil primici. Jako kněz působil na vícero místech, posléze se stal kapitulním vikářem a rektorem semináře.

Mimo duchovenské činnosti vyvíjel rovněž čilé politické a novinářské aktivity ve prospěch katolických a slovenských národnostních ideí. V roce 1908 se stal vydavatelem časopisu Svätá rodina.[1] Časopis vycházel až do svého zrušení komunisty v roce 1948, Vojtaššák do něj po celou tu dobu přispíval, v letech 1912-1925 byl navíc jeho redaktorem. Podílel se i na řadě činnostech a průběhu dalších projektů a spolků, které se snažily o povznesení úrovně katolického tisku a katolické knižní produkce.

30. října 1918 se účastnil jednání ve Svatém Martinu a stal se signatářem Martinské deklarace.

Biskup

Ján Vojtaššák byl jedním z třech slovenských biskupů, kteří byli jmenovaní roku 1920 v nové Československé republice v rámci nahrazení biskupů maďarské národnosti, kteří byli československou vládou vypovězeni ze země. 13. února 1921 jej slavnostně vysvětil papežský nuncius Clemente Micara. I jako biskup politicky a publicisticky aktivní (i když některé kontroverznější články vydával pod pseudonymy), podporoval Andreje Hlinku a jeho snahy o slovenskou autonomii.

Velký důraz kladl na čistotu víry a boj proti komunismu. Ten ovšem neměl mít podobu silového střetnutí, podle biskupa Vjtaššáka byl komunismus „duševná choroba a tú treba liečiť duchovnými prostriedkami“. Nerozlišoval mezi komunismem a sociální demokracií a měl jasno v tom, že člověk nemůže být komunistou nebo sociálním demokratem a zároveň dobrým katolíkem.[2]

Po vzniku Slovenského štátu roku 1939 byl místopředsedou Štátnej rady.

Vojtaššák a Slovenský štát

Asi nejkontroverznější otázkou působení Vojtaššáka jako biskupa a člena Štátnej rady v období druhé světové války je jeho postoj k deportacím Židů do rukou Třetí říše. Zde ovšem dochází k ostrým rozporům i v primárních zdrojích. Vojtaššák je obviňován z antisemitismu, vypjatého nacionalismu a pasivního přihlížení deportacím.

Kritici napadající Vojtaššáka za antisemitismus ovšem často zamlčují jeho kroky činěné ve prospěch Židů. Vojtaššák je podepsaný pod dvěma pastýřskými listy, které odsoudily protižidovská opatření, ve Státní radě hlasoval proti Židovskému kodexu a když se mu dostal do rukou dopis Rudolfa Vrby, který uprchl z Osvětimi a informoval o tom, co se tam děje, předal jej ministru Machovi s vlastnoruční poznámkou, že „Bude-li Slovensko pokračovat v deportaci Židů do okupovaného Polska, stane se spolupachatelem vražd“. Tato jeho intervence vedla v danou chvíli k zastavení deportací.[3]

Jako konkrétní důkaz Vojtaššákova antisemitismu je udáván zejména fakt, že měl svojí stížnosti vyvolat zákrok proti Židovi Lörincovi, který žil ve spišském podhradí a unikl deportacím. Je pravda, že biskup Vojtaššák Lörince zmínil na jednání státní rady a možná i chtěl proti němu vyvolat zákrok (patrně netušil, že byl odveden do pracovního tábora už tři dny předtím), nicméně je to spíš argument proti biskupovu antisemitismu - ve spišském podhradí totiž žily s Vojtaššákovým vědomím desítky Židů a Lörinc si přivydělával a zajišťoval nedotknutelnost tím, že je udával úřadům, v čemž mu chtěl Vojtaššák zabránit.

Vojtaššák je obviňován též z podílu na arizaci židovského majetku, nicméně toto obvinění bylo po válce odmítnuto ze strany Ministerstva vnitra, které doložilo, že v daném případě se jednalo pouze o to, že biskup vydražil ve veřejné dražbě Baldovské koupele, které sice patřily židovskému majiteli, ovšem důvodem dražby nebyla arizace, ale dluh ve výši 400 000 korun.[4]

Asi nejzávažnějším základem pro kritiku Jána Vojtaššáka jsou vyjádření Giuseppe Burzia, chargé d’affaires Svatého stolce u Slovenského štátu. Ten např. ve své zprávě z 31. března 1942 napsal: Msgre. Vojtaššák namísto toho, aby se postavil proti nehumánnímu plánu, zaujal úplně pasívní postoj, omezujíc se na nepodstatné námitky. Potom, v rozhovoru s jiným biskupem, naznačil, že podle jeho mínění by bylo lepší, kdyby sa církevní představitelé nemíchali do této otázky, aby nekladli překážky vládě a prezidentovi republiky, že Židé jsou nejhoršími nepřáteli Slovenska, že i tak se budou věci vyvíjet svým směrem… Je těžké dozvědět se pravdu o tom, co se dělo a mluvilo na zasedání vlády; vím však, že Msgr. Vojtaššák má pověst velkého šovinisty. [5]

Burziův pohled je však zpochybňován. Zejména právě zmíněná zpráva, k Vojtaššákovi asi nejpříkřejší, je zpochybňována s tím, že Burzio byl uveden v omyl (sám ostatně přiznává, že „je těžké dozvědět se pravdu o tom, co se dělo a mluvilo na zasedání vlády“). Např. Václav Vaško upozorňuje na fakt, že Ján Balko, který citovanou schůzi vyvolal právě kvůli otázce Židů a byl na ní přítomen, opakovaně potvrdil, že Vojtaššák měl zásluhu jednak na tom, že se schůze vůbec konala, a že se na ní důsledně postavil proti deportacím.[6]

Burzio se s Vojtaššákem dostal do ostrého sporu ohledně vyhnání polských kněží z Vojtaššákovy diecéze. Jeho názor v této věci, o které měl rozhodně lepší přehled, než o jednání státní rady, byl jednoznačný - biskup podle něj postupoval na základě vypjatého nacionalistického přesvědčení a jednoznačně nespravedlivě.[7] Na druhé straně i když lze mít pochybnosti o přiměřenosti biskupova postupu, polští kněží z farností navrácených a nově připojených ke Slovensku mu k zákroku poskytli dost důvodů tím, že odmítali respektovat Vojtaššákovo pověření k dočasné správě i poté, co bylo potvrzeno Svatým stolcem, a protivili se povinnostem, které duchovním ukládaly slovenské zákony. Celá záležitost koneckonců dodnes vyvolává vášně mezi polskými a slovenskými historiky a chyba jistě byla nejen v aktérech samých, ale též na Svatém stolci, který nedostatečně a nejasně vymezil pravomoci dočasné správy, a slovenských zákonech, které si mnoho zpochybňovaných požadavků vůči polským kněžím přímo vynucovaly.[8]

Politické pronásledování

Během postupného osvobozování Československa se Vojtaššák velice rychle dostal do konfliktu s československými orgány, které na Slovensku ovládli komunisté, kteří využili situace k omezování církevních struktur či jejich úplné likvidaci. Ján Vojtaššák se stavěl proti uzavírání církevních škol a brzy byl komunistickými předáky označen za jednoho z nejnebezpečnějších odpůrců. Již před únorovým převratem byl dvakrát zatčen a bez obvinění vězněn (květen-listopad 1945 a krátce v roce 1947), nepodařilo se ale najít nic, zač by mohl být souzen. Československá vláda požádala Svatý stolec o Vojtaššákovo odvolání, ten však odmítl s tím, že pro to není žádný důvod.

Po únorovém převratu byl Vojtaššák nejprve internován ve své rezidenci (3. červen 1950) a posléze uvězněn (16. listopad téhož roku). 15. ledna 1951 byl souzen ve vykonstruovaném procesu spolu s biskupy Buzalkou a Gojdičem (tzv. Proces Buzalka a spol.) Za „úklady proti republice, vyzvědačství, velezradu a vojenskou zradu“ byl odsouzen ke 24 letům těžkého žaláře a dalším trestům (rozsudek v plném rozsahu zrušen v roce 1990). Byl vězněn ve Valdicích, Leopoldově a Ilavě. Ve vězení se choval velmi statečně a pro spoluvězně sloužil tajné mše.

Pro nemoc mu byl trest přerušen (19561957), v říjnu 1963 pak mu byl zbytek trestu podmínečně prominut. Krátce pobýval v Oravské Lesné, načež byl ze Slovenska vykázán. Zbytek života musel strávit v charitním domově v Senohrabech u Prahy.

Posmrtné pocty

Pohřben byl v rodné obci, masové účasti na pohřbu nezabránilo ani to, že komunistické úřady v den pohřbu zrušily v daném místě autobusové spoje. Jeho hrob byl hojně navštěvován poutníky. V roce 2003 byly jeho ostatky vyzvednuty a po jejich odborném prozkoumání byla jejich větší část uložena do nového hrobu v kapli spišské katedrály sv. Martina, zatímco menší část se vrátila do původního hrobu.[9]

Jeho jméno nese Kněžský seminář biskupa Jána Vojtaššáka ve Spišské Kapitule – Spišském Podhradí, na kterém on sám studoval.

Beatifikační proces

V roku 1996 byl zahájen beatifikační Jána Vojtaššáka, k němuž přímo vyzval papež Jan Pavel II. při své návštěvě na Slovensku v roce 1995. Ján Chryzostom Korec se v homílii na bohoslužbách při příležitosti 35. výročí smrti biskupa Vojtaššáka v Zákamenném vyslovil pro jeho blahořečení a nazval ho „mučedníkem”.

Na diecézní úrovni byl proces blahořečení ukončen v říjnu 2001, Kongregace pro svatořečení obdržela jeho spis v listopadu téhož roku.

Odkazy

Související stránky

Externí odkazy

Literatura

  • Anton Lauček: Anjelom svojim prikážem o tebe, Kňazský seminár biskupa Jána Vojtaššáka, Spišská Kapitula – Spišské Podhradie 2005, 1. vydání
  • Róbert Letz (ed.): Dokumenty k procesu s katolíckymi biskupmi Jánom Vojtaššákom, Michalom Buzalkom a Pavlom Gojdičom. 1. vyd. Bratislava: Ústav pamäti národa, 2007. 373 s., ISBN 978-80-969296-6-5

Reference

  1. Petr Cabadaj: Ján Vojtaššák ako publicista a redaktor (slovensky)
  2. Petr Cabadaj: Ján Vojtaššák ako publicista a redaktor (slovensky)
  3. Václav Vaško: Přehled a charakteritiska církevních procesů padesátých let in Sborník příspěvků z konferenci „Církevní procesy 50. let“, str. 24, vydalo Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2002 ISBN 80-7192-797-X
  4. Václav Vaško: Dům na skále 2/Církev bojující, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2007, ISBN 978-80-7192-892-8, str. 284
  5. Ivan Kamenec, Vilém Prečan, Stanislav Škovránek (eds.). Vatikán a Slovenská republika (1939 - 1945). Bratislava: Slovak Academic Press, 1992, pp. 92-97. [1]
  6. Václav Vaško: Dům na skále 2/Církev bojující, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2007, ISBN 978-80-7192-892-8, str. 282-284
  7. http://www.holocaust.cz/cz2/resources/ros_chodes/2001/01/biskup Jaro Franek: Kauza biskupa Vojtaššáka na holocaust.cz, zveřejněno 27. 6. 2001, citováno 30. 1. 2007
  8. http://www.kapitula.sk/www/?value=1205844605
  9. http://zakamenne.fara.sk//index.php?id=farnost/vojtassak
Osobní nástroje