Jakub Deml

Z Katopedia

Přejít na: navigace, hledání
Jakub Deml (portrét cca kolem r. 1920)

Jakub Deml (20. srpna 1878, Tasov - 10. února 1961, Třebíč) je český katolický kněz, spisovatel, básník a překladatel katolického spirituálního proudu 20. století. Od roku 1909, kdy byl brněnským biskupem Huynem postaven mimo aktivní duchovenskou službu začal být literárně činný jako básník a vydavatel v jedné osobě. Patřil zpočátku do skupiny autorů a překladatelů vydávajících v Dobrém díle Josefa Floriána ve Staré říši u Telče. Později však začal vydávat sám. Mnohá z jeho děl byla později velkou inspiraci pro celou řadu i nekatolických autorů poezie i beletrie. Po druhé světové válce čelil obviněním z antisemitismu a spolupráce s nacisty. Obvinění se však nepodařilo prokázat. Po nástupu komunistického režimu Deml jednak přišel o značnou část svého těžce získaného majetku, který mu byl znárodněn pro potřeby zemědělství, ale také o právo publikovat. Mnoho z děl, které v této době napsal se proto ke čtenáři dostala během normalizace v samizdatu a pak až po Sametové revoluci, kdy začala být posmrtně vydávána. Deml nakonec umírá téměř osamocen roku 1961 v Třebíči.

Jako spisovatel je dnes považován za českého průkopníka surrealismu především pro jeho díla Moji přátelé a Zapomenuté světlo, o kterém se například ruský lingvista Roman Jakobson zmínil, že se jedná o největší a zároveň nejtragičtější román české literatury 20. století. Velmi si jej jako autorského otce cenili například představitelé Skupiny 42, S.K. Neumann nebo Vítězslav Nezval, který jej prakticky až do konce jeho života častokrát navštěvoval v jeho domovině v Tasově.

Obsah

Životopis

Mládí, kněžství, rané práce

Jakub Deml jako student bohosloví na přelomu století.

Narodil se jako syn Jakuba a Antonie Demlových. Když mu bylo jedenáct, poslal jej otec na "wechsl" do německé rodiny do Wulzeshofenu v Rakousku, aby se tam naučil dobře německy. Po roce ale chvatně přijíždí zpět domů, kde spatří svoji matku na smrtelné posteli a sám je pak poté, co ona zemře, stydí za to, že nebyl schopen na ni promluvit česky, což následně vedlo k opadnutí jeho zájmu o německé vlastenectví. V polovině devadesátých let studovat na německém gymnáziu v Třebíči. Ve věku dospívání se pro něj stalo osudovým setkání s básníkem Otokarem Březinou, který jej také dovedl k myšlence stát se knězem. V letech 1896 - 1902 studoval bohosloví s v biskupském alumnátu v Brně. Zde se seznamuje s představiteli Katolické moderny a vydává v časopisech Muzeum a Život své první básnické pokusy. Když je v červenci 1902 vysvěcen na kněze, již je hojně činným v celém tehdejším katolickém kulturním proudu - jednak navštěvuje i přes nesmírnou vzdálenost sochaře Františka Bílka, ale také staroříšského vizionáře a vydavatele Josefa Floriána, v jehož Dobrém díle rediguje edici Studium. Roku 1904 zde publikuje své první dílko Slovo k Otčenáši Františka Bílka.

Po dvou letech jako kaplan je přeložen z vyškovska do Babic u Třebíče, což vedlo ke zvětšení jeho spolupráce se Starou říší, do které nyní neměl příliš daleko. Roku 1905 se rozchází s Katolickou modernou a začíná bojovat spolu s Floriánem proti klerikalismu a modernismu. Hojně se navíc dal do služeb překladatelských, když začal překládat množství církevních dokumentů, které u nás nechtěli představení příliš moc šířit (mezi nimi i encykliky Pia X. a zejména pak Dekret o častém svatém přijímání). Zájem představených a to zejména brněnského biskupa se však brzy projevil - po velmi krátké době mu přichází oficiální zákaz redigovat Studium. Deml však nařízení neuposlechl a pokračoval dál v práci. Rozepře pak vedou k jeho častému přesouvání na nová a nová působiště. Když potom dochází k tomu, že roku 1907 podává biskupu Pavlu Huynovi žádost o uvolnění z duchovenské správy ze zdravotních důvodů. Je tak poslán na neplacenou kněžskou penzi, která pak trvá až do konce jeho života. Spory s brněnským biskupstvím se však poté ještě prohlubují a nakonec je církevní vyšetřovací komisí o rok později zbaven kněžských pravomocí, nesmí zpovídat, sloužit veřejně mši sv. v neděli a ve svátky, ani kázat. Od této chvíle je proto Deml odkázan na pomoc svým nejbližších a mecenášů a stěhuje se z místa na místo. V reakci na bouřlivé období let 1905 - 1913 potom vzniká jeho deníkovou autobiografii Pro budoucí poutníky a poutnice, ve kterém se též vyznává z těžkého nedorozumnění, které se událo během jeho pobytu u továrníků Wiesenbergových, kteří byly jeho opatrovateli a mecenáši, kdy byl obviněn ze svůdnictví a cizoložství, kterého se měl údajně dopustit na paní Wiesenbergové. Tento incident vedl ke zpřísnění jeho cirkevních trestů a bylo mu odepřeno sloužit mše v Praze a Brně.

Období vrcholné tvůrčí činnosti (1918 - 1942)

S nástupem vznikající československé republiky vkládal své naděje do změn poměrů v biskupských úřadech a žil v naději, že mu budou vráceny všechny kněžské pravomoce a bude se tak moci vrátit zpět do duchovenské správy. Bohužel se tak nestalo. Směl sice opět sloužit i veřejně mše sv., ale bylo mu zapovězeno zpovídat a kázat.Roku 1919 se poprvé setkává s Pavlou Kytlicovou, která se pak po mnoho let stává jeho spolupracovnicí, duchovní sestrou a vydvatelkou jeho díla. Spolu s ním sdílí po následující léta i jeho osud, kdy se stěhoval z místa na místo (nějakou dobu pobýval na Slovensku, pak ještě ve Vrchlabí v Podkrkonoší), než se natrvalo usadil ve svém rodišti v Tasově, kde díky podpoře jiného donátora se Deml mohl postavit na základě návrhu architekta Bohuslava Fuchse.

Obálka prvního vydání Zapomenutého světla (1934)

V období první republiky na sebe Deml jako autor výrazně upozornil hned dvakrát - poprvé roku 1929, kdy po smrti O. Březiny napsal Mé svědectví o Otokaru Březinovi a pak vůbec svým největším dílem, které se jmenuje Zapomenuté světlo. V prvním jmenovaném díle cela zbořil mylné představy většiny společnosti o tomto spisovateli, když zdůraznil i jeho záporné stránky. Jeho dílo bylo podrobeno velmi silné kritice i ze strany F. X. Šaldy. Nic dokonce nepomohlo, když dal Demlovi za pravdu i spisovatel Karel Čapek, který i na základě vlastních zkušeností potvrdil, že Demlův pohled odpovídá realitě. Následující Zapomenuté světlo vzniká dva roky po smrti Pavly Kytlicové a odráží se v něm Demlovy vzpomínky na ní, ale také jeho vlastní trudné představy a deprese způsobené jeho sociálním stavem, kdy se ocitnul těžce nemocný zcela na mizině a i přes jeho úpornou snahu jej odmítla podporovat hraběnka Sweerts-Sporcková, kterou v této věci dlouhodobě navštěvoval v Kuksu. Své dílo, které má formu dopisu jistému B.M.P., kterého nejdřív adresuje anonymně, ale v půlce díla (zřejmě v návalu zlosti) jej pak již explicitně oslovuje jako Bohumile Maria Ptáčku. Dílo nakonec i vyšlo, ač značně zcenzurované, protože i sám cenzor nemohl unést mnohdy až hluboce intimní písemnou zpověď opuštěného muže a kněze v bezvýchodné situaci. I přesto se dílo stalo terčem ostré kritiky a pobouřených reakcí. Přesto se však nalezlo několik lidí, kteří jeho dílo přijali a po nějaké době Deml navazuje kontakt se studentkou českobudějovického reálného gymnázia Marií Rosou Junovou, která se pak v dalších letech stává jeho mecenáškou a ošetřovatelkou.

Během války zemřel Josef Florián, se kterým Deml v prvních letech spolupracoval, ale nakonec přes různé rozepře jejich vztah přerostl v otevřené nepřátelství. Sám Deml pak měl od roku 1942 přísný zákaz vydávat. Roku 1945 byl Tasov obsazen nacistickými vojsky, které požadovali, aby jim byli vydání partyzáni, kteří se zde měli tou dobou sdržovat. V opačném případě byli připraveni zastřelit rukojmí z řad občanů obce. Tehdy se měl údajně na jejich místo postavit k dobrovolné oběti právě Jakub Deml. K vraždění nakonec nedošlo, protože krátce po vypršení ultimata vtrhla do obce Sovětská armáda. Podle jiných zdrojů měl Deml dokonce udělit kněžské požehnání dobrovolníkům, kteří jeli podpořit velkomeziříčské povstání, které skončilo zmasakrováním Revolučního městského výboru Němci takřka v předvečer konce války.[1]

Období po válce

Roku 1946 byl obviněn ze spolupráce s nacisty a byl s ním veden soud na základě tzv. malého dekretu u Okresního národního výboru ve Velkém Meziříčí za jeho členství v kolaborantské organizaci Veřejná osvětová služba. V tisku se proti němu také vede nenávistná kampaň kvůli sporným pasážím ve Šlépějích, které si většina z kritiků vyložila jako antisemitské. Soud byl pak ještě jednou obnoven roku 1948 na základě velkého dekretu před Mimořádným lidovým soudem v Jihlavě. Celé soudní řízení nakonec i díky výstupu básníka a prominentního komunisty Vítězslava Nezvala končí osvobozujícím rozsudkem.[2]

Roku 1947 Demlův spolupracovník a přítel Timotheus Vodička ještě připravuje vydání souborného výboru Demlova díla, ke kterému však již nedojde. V těchto letech se navíc začíná Timotheus sbližovat s Demlovou opatrovnicí Marií Rosou Junovou, se kterou se následně roku 1956 ožení. Po roce 1948 je Demlovi podobně jako jiným katolickým autorům znemožněno publikovat. Zatímco někteří prchají za hranice (Čep) nebo končí ve vězení (Zahradníček, Habáň, Braito), Deml je nucen "pouze" žít v umlčení. Roku 1949 mu byl dokonce nabídnut státní důchod, který mu vyjednal Vítězslav Nezval. Deml jej však pohrdlivě odmítá. I přesto, že se v polovině padesátých let nabídla opět ze strany jeho vlivných komunistických přátel možnost publikovat a vydat tak např. nové vydání Mých přátel (ke kterému autor roku 1954 připsal ještě črtu Koniklec), Deml odmítá a raději píše do šuplíku. Zároveň se také postupně zhoršuje jeho zdravotní stav. Manželé Vodičkovi se o něj ještě nějakou dobu starají, ale roku 1959 jsou nuceni po rozepřích z Demlem Tasov opustit. V tuto dobu vzniká nejspíš poslední Demlovo větší dílo, básnická sbírka Ledové květy. O rok později vydává za pomoci přátel ještě sbírku Triptych a báseň Zjevení. S přibližující smrtí se u něj prohlubuje vizionářské vnímání. V noci 31. prosince 1960 pořizuje ještě v rychlosti stenografický záznam snu, který se mu krátce předtím zdál. Pár dní na to se jeho stav výrazně zhoršuje. 4.- 28. ledna je hospitalizován v třebičské nemocnici, kam se opět vrací 7. února. Následně 10. února o půl desáté večer zde umírá.

Posmrtný odkaz

Jakub Deml se stal postupně z opovrhovaného autora ikonou. Jeho nekompromisní, mnohdy až svobodomyslné postoje spojené s vlastním surrealistickým vnímáním světa, se stalo něčím, co je v české literatuře první poloviny 20. století něčím naprosto vyjímečným. Od ostatních surrealistů se odlišuje zejména svým vnímáním prožitků okolního světa, ke kterým dospívá jen na základě vlastních duševních procesů narozdil od ostatních surrealistů, kteří ke svým viděním potřebovali nutně užívání drog a jiných psychotropních látek. Velmi stěžejním je také jeho pohled na smrt, který se poprvé projevuje v dílech Hrad smrti Tanec smrti, ve kterých reaguje na smrt své sestry. Po roce 1989 se jeho stěžejním dílem inspiroval režisér Vladimír Michálek a natočil tak na jeho motivy vlastní film Zapomenuté světlo, jehož děj je však přesunut do konce osmdesátých let a s Demlovým osudem sdílí pouze souznění kněze s milovanou umírající osobou a neustálým boje proti znepřáteleným církevním představitelům a nekřesťanskému establishmentu, který zde reprezentuje komunistická moc a ideologie.

Mnohem více z Demlova díla čerpají divadelníci. Brněnské Divadlo u stolu se například ujalo několika jevištních adaptací Demlova díla a došlo tak jednak ke vzniku divadelního drama Zapomenuté světlo s Janem Mazákem v hlavní roli kněze a Ladislava Lakomého v roli ďábelského našeptávače.[3] a následně i Hradu smrti v režii Jakuba Macečka.[4]

Bohužel věčného klidu dnes nemohou dojít ostatky mnohých jiných velikánů a totéž platí i v případě Jakuba Demla, jehož hrob byl roku 2010 neznámými zloději výrazně poškozen a ochuzen o měděný náhrobní kříž.[5]

Dílo

Vlastní poezie a beletrie

  • Rosnička (1912)
  • Domů (1912)
  • Hrad smrti (1912)
  • V Zabajkalí. (Ze zápisků neznámého.) (1912
  • Tanec smrti '(1914)
  • Pro budoucí poutníky a poutnice (1913)
  • Moji přátelé (1913)
  • Miriam (1916)
  • Věstec (1919)
  • Z mého okovu (1920)
  • Česno (1924)
  • Můj očistec (1929)
  • Šlépěje (výbor z deníků, celkem 25 svazků; 1907 - 1945)
  • Mé svědectví o Otokaru Březinovi (1931)
  • Katolický sen. (1932)
  • Smrt Pavly Kytlicové (1932)
  • Listy Otokara Březiny Jakubu Demlovi (1932)
  • Pozdrav Tasova (1932)
  • Solitudo (německy, 1934)
  • Zapomenuté světlo (1934)
  • Rodný kraj (1936)
  • Mohyla (výbor z díla ed. Timotheus Vodička; 1948)
  • Podzimní sen (1951)
  • Ledové květy (básnická sbírka; 1959)
  • Pouť na Svatou Horu (1991)
  • Štědrý den (1991)

Duchovní spisy

  • Slovo k Otčenáši Františka Bílka (1904)
  • Nové oltáře (1905)
  • Sen (Františku Bílkovi). (1905)
  • Homilie (1907)
  • Notantur lumina (1907)
  • Oltář v poli (1939)
  • Svatý Josef (1942)
  • K narozeninám Panny Marie (1942)
  • Bratr Antonín (1947)
  • Cestou do Betléma (1990)

Překlady

  • Život svaté Dympny (1912)
  • Slavíka Svatého Bonaventury (1912)
  • Život ctihodné Kateřiny Emmerichové (pod pseudonymem Karel Běloch;1912)
  • Hymnus na svatého Vojtěcha (1947)

Citáty

  • Vy víte, že píši jen jednu knihu. A kdyby bylo možno, dal bych ji do jednoho slova: Tasov. (jedno z mnoha věnování jeho knih)
  • Jsou pravdy, které mudřec všechněm lidem mluví, jsou takové, jež šepce svému národu; jsou takové, jež svěří (se) přítelovi, jsou takové, jichž nelze říci nikomu. Jiná jest pravda jeptišky a jiná jest pravda hulanského rytmistra+ jiná je pravda hraběnky a jiná jejího voláka, tj. toho deputátníka, co jezdí s volama. Jiná jest pravda Silvestra M. Braita, jiná jest pravda P. Emiliána Soukupa, jiná Josefa Floriána, jiná Jaroslava durycha, jiná Otokara Březiny, jiná pana továrníka Sáblíka, jiná hraběte Harracha, jiná pana děkana Richarda Tenory, která se mně tyká, jako cigánka tyká své vši - a nejsmutnějších ze všech pravda Jakuba Demla (Zapomenuté světlo[6])
  • V Církvi katolické život nepřestává, nejsou v něm pauzy a trhliny jak u protestantů, kteří v pravém smyslu slova nemají „světlo věčné“. I když přijde člověk do prázdného kostela katolického, najde tam plnost a proud života. V katolickém kostele jsou uplatněna všecka umění a mohou tu pracovat všechny smysly – takže i po této stránce je tu plnost života a žádná trhlina. (Mé svědectví o Otokaru Březinovi, s. 403)

Poznámky a reference

  1. ↑ VODIČKA Stanislav, Básník Jakub Deml v Tasově, str. 164
  2. ↑ viz http://cs.wikipedia.org/wiki/Jakub_Deml#cite_note-2. Zde také odkaz na literaturu.
  3. ↑ http://www.ceskatelevize.cz/porady/10169658903-zapomenute-svetlo/
  4. ↑ http://www.i-divadlo.cz/divadlo/divadlo-u-stolu/hrad-smrti
  5. ↑ http://tn.nova.cz/clanek/zpravy/cernakronika/vandalove-znicili-demluv-hrob-basnikuv-nahrobek-zrejme-dali-do-srotu.html
  6. ↑ dle znění z výboru Rodný kraj, Praha: Československý spisovatel, 1967, s. 182.

Odkazy

Související články

Spolupracovníci Dobrého díla

Literatura

  • VODIČKA Stanislav: Básník Jakub Deml v Tasově, Praha 2001, Nakladatelství Torst. ISBN 80-7215-131-2
  • KUCHAŘOVÁ Nea: Motiv ženy v díle Jakuba Demla. Dostupné online

Externí odkazy

Citováno z „http://katopedia.cz/index.php?title=Jakub_Deml“
Osobní nástroje