Jan Bula

Z Katopedia

Přejít na: navigace, hledání
Katolický kněz Jan Bula (1920 - 1952)

R.D. Jan Bula (24. června 1920, Lukov, Československo - 20. května 1952, Jihlava, Československo) byl český římskokatolický kněz brněnské diecéze. Díky svým aktivitám s mládeží byl po roce 1948 pro nastupující komunistickou moc nežádoucí. V souvislostí s babickým procesem i přesto, že měl s útokem na komunistické funkcionáře v červenci 1951 pramálo společného (znal se jen jako spolužák ze školy s jejím hlavním aktérem-provokatérem Ladislavem Malým) byl v květnu 1952 odsouzen na základě vykonstruovaného obvinění a popraven. Roku 1990 byl posmrtně zproštěn obvinění v plném rozsahu a prokázalo se, že se jednalo o justiční vraždu. Od roku 2004 probíhá diecézní fáze procesu beatifikace jeho osoby.

Obsah

Životopis

Maturitní vysvědčení Jana Buly

Jeho maminka Marie se do Lukova přivdala ze Slovácka. Ta byla původně provdaná za pěchotního vojáka Františka Völkla se kterým měla syna Ladislava. Její muž však padl na bojištích první světové války. Malý Jeník se sám narodil přímo v den svátku sv. Jana Křtitele, a proto se tento svatý stal i jeho křestním patronem. Po absolvování lukovské obecné školy vystudoval gymnázium v Moravských Budějovicích. Zde byl jeho spolužákem syn četnického strážmistra z Kojetic Ladislav Malý, jehož známost s ním mu bude později osudná. Po absolvování gymnázia nastupuje ke studiu bohosloví v brněnském alumnátu. Studium je však nucen několikrát přerušit z důvodů probíhající druhé světové války. Nejdříve vážně onemocněl tuberkulózou a následně o rok později spolu s ostatními bohoslovci je totálně nasazen na práci pro říši. Nasazení v Reichu se mu naštěstí podaří vyhnout, ale přesto pracuje až do května 1944 v keramičce ve Vranovské Vsi. Ve válečném běsnění je on i jeho spolubratři duchovně posilován "válečnými encyklikami" jejich seminárního představeného Karla Skoupého, který se po skončení války stává brněnským biskupem. Studium nakonec i přes válečná běsnění na jaře 1945 dokončí a 29. července 1945 spolu s dalšími svými spolužáky (mezi nimi i pozdější kněží-disidenti Stanislav Krátký a Felix M. Davídek) byl olomouckým světícím biskupem Stanislavem Zelou vysvěcen na kněze.

Po svěcení byl ustanoven jako kooperator v Horním Újezdě s výpomocí ve farnosti Rokytnici nad Rokytnou na Třebíčsku, kde však prakticky plní většinu kněžských povinností, protože administrátor farnosti P. Stanislav Lakomý je v době jeho příchodu těžce nemocný. Kromě kněžských povinností se podílí i na katolické osvětě a kulturních akcích. Působí zde jako vzdělávatel Orla, s ochotníky se podílí na divadelních představeních v místní orlovně. Orlům věnuje každou volnou chvíli, o prázdninách 1946 uspořádal poprvé orelskou chaloupku, kde mladí Orlové strávili zálesácké prázdniny. Akce byla natolik úspěšná, že ji pak několikrát opakoval. Roku 1946 se navíc stal i komunálním politikem, když byl zvolen do zemědělské komise MNV, kde vykonával funkci člena až do svého zatčení v roce 1951.[1] Kromě práce kněze se ve volném čase věnoval malování a farníci jej často viděli v přírodě s malířskými potřebami malovat krajinky a zátiší.

Administrator farnosti Rokytnice nad Rokytnou P. Jan Bula ve farní knihovně

Roku 1949 se v Rokytnici nad Rokytnou stává administratorem. 26. června téhož roku přečetl i přes zákaz státních úřadů pastýřských list československých biskupů. Většině duchovních za jeho přečtení hrozila peněžitá pokuta 5000 kčs, ale P. Bulovi nikoli. Jemu naopak i za to, že přidal k listu vlastní větu: My nechceme zradit svůj národ, ale ani Krista. Krista dokázal zradit Jidáš a stal se tak příkladem každého zrádce. Vy buďte věrní. Nezklamte důvěru církve, v níž jste se narodili. byl poslán rozsudek jednoho měsíce vězení podmíněně po dobu jednoho roku. Od trestu byl nakonec v listopadu téhož roku amnestován.[2] Nastupující režim postupně zastavuje veškeré orelské aktivity. V létě 1950 již má pater Bula zakázáno pořádat orelské chaloupky a platí pro něj úplný zákaz práce s mládeží, která je od té chvíle vyhrazena jen sjednoceným sportovním a mládežnickým organizacím. On nařízení s tichostí přijal, ale přesto neustal v činnosti a namísto chaloupky v létě 1950 uspořádal po malých skupinkách výlet s mládeží do jeho rodného Lukova, kde při té příležitosti navštívil i své rodiče.

Kromě práce s mládeží neustál také ani v práci pastorační. V průběhu roku 1949 nechal většinou na vlastní náklady z peněz, které získal z mešních stipendií opravit kostelní kazatelnu a postavit novou oltářní mřížku. Práce na kostelních opravách navíc činil za hojné pomocí svých farníků sám vlastníma rukama.

V únoru 1951 jej na faře náhle navštíví Ladislav Malý v uniformě kapitána SNB s tím, že plánuje útěk arcibiskupa Josefa Berana za hranice a že otec arcibiskup by se rád ještě před cestou vyzpovídal. Sám je z toho vyděšen a po poradě se spolubratry kněžími paterem Podveským z Jaroměřic nad Rokytnou a paterem Václavem Drbolou z Babic jej o toho odrazují. Když se proto Malý objevuje v neděli po Nanebevstoupení Páně znovu, tak jej odmítá a z fary vyhazuje. 30. dubna 1951 je uprostřed výuky náboženství v místní obecné škole zatčen a odvezen do vyšetřovací vazby v Jihlavě. První dva měsíce vůbec nerozumí tomu, proč je vězněn. Až po skoro půl roce se dozvěděl, že měl být na základě žaloby členem teroristické skupiny, zodpovědné na útok komunistických funkcionářů Národního výboru v Babicích u Jihlavy. Přes všechny jeho snahy nepomohli jeho výtky, že o žádné skupině nevěděl a že musela vzniknout až po jeho zatčení. Vyšetřovací aparát Státní bezpečnosti následně zahájil brutální výslechy na jeho osobě, ve kterých byl mnohdy až do úplného bezvědomí zbit. Když se tak jeho sestře Janě podařilo získat povolení k návštěvě ve vězení, zjistila v jakém je zuboženém stavu a že během krátkého období vazby přišel o všechny přední zuby.

V listopadu 1951, kdy se jeho zdravotní stav mírně zlepšil jej čekal soud. V soudní síni se dozvěděl, že celkem 73 lidí včetně jeho kněžských spolubratrů Pařila a Drboly již bylo popraveno. Již předem mu proto bylo jasné, že celý soudní proces skončí obdobně. Nepomohly ani žádosti jeho rodiny a věřících o amnestii u prezidenta republiky Gottwalda. Odvolací řízení 9. února 1952 potvrdilo trest smrti s odůvodněním, že obžalovaný "opakovaně svým kněžským působením sváděl mládež na scestí". Po předání písemného rozsudku, sepsal několik dopisů na rozloučenou svém matce, rodině, lukovském konzistornímu radovi a dalším. Dopisy jejich adresátům však nebyly nikdy doručeny. 20. května 1952 v pět hodin ráno je popraven oběšením. Jeho naprostý klid a odevzdanost Bohu překvapila i dozorce natolik, že se z toho nemohli ještě dlouho poté vzpamatovat.[3] Jeho tělo bylo následně spáleno a urna s popelem umístěna na neznámém místě - s největší pravděpodobností byl rozprášen na Ústředním hřbitově v Brně.

Roku 1990 se proces nad jeho osobou obnovil a po velmi krátké řízení byl posmrtně rehabilitován v plném rozsahu a soud rozhodl, že se jednalo o justiční vraždu. Roku 2002, kdy uplynulo padesát let od jeho vraždy se obnovil zájem o jeho osobu. Po popularizaci jeho životního svědectví biskupství brněnské roku 2004 přistoupilo k zahájení procesu jeho beatifikace.[4]

Poznámky a reference

  1. ↑ http://www.ustrcr.cz/data/images/projekty/dokumentacni/bula04.jpg
  2. ↑ http://www.ustrcr.cz/data/images/projekty/dokumentacni/bula08.jpg
  3. ↑ Mikulášek 2003, 51
  4. ↑ Brněnští kandidáti na svatořečení: oběti dvou , Tiskové středisko ČBK, 15. srpna 2008 [cit. 22.11.14]

Odkazy

Související články

Literatura

Externí odkazy

Citováno z „http://katopedia.cz/index.php?title=Jan_Bula“
Osobní nástroje