Jan Pavel II.

Z Katopedia

Přejít na: navigace, hledání
Jan Pavel II. (2004)

Svatý Jan Pavel II. (vlastním jménem Karol Józef Wojtyła; 18. květen 1920, Wadowice, Polsko – 2. duben 2005, Vatikán) byl polský katolický duchovní, který byl od roku 1978 papežem a suverénem státu Vatikán. Byl druhým či třetím nejdéle panujícím papežem v historii,[1] prvním papežem slovanského původu a prvním neitalským papežem od roku 1523. Předtím byl pomocným biskupem (1958-1963) a arcibiskupem (1963 až 1978) v Krakově, kardinálem jej v roce 1967 jmenoval Pavel VI..

Jako papež hodně podporoval mariánskou úctu a zdůrazňoval povolání ke svatosti. Během svého pontifikátu navštívil 129 zemí, více než kterýkoliv jeho předchůdce. Svatořečil a blahořečil více lidí než všichni jeho předchůdci dohromady. Mezi jím svatořečenými jsou i sv. Anežka Česká, sv. Zdislava z Lemberka a sv. Jan Sarkander, mezi blahořečenými bl. Marie Antonína Kratochvílová, bl. Marie Restituta Kafková, bl. Metoděj Dominik Trčka a bl. císař a král Karel Rakouský. Hrál významnou roli ve světové politice, je mu přisuzován podíl na zhroucení komunistických režimů ve střední a východní Evropě.

Už blahořečení budilo mezi některými konzervativními a zejména integristickými katolíky veliké kontroverze. Jednak proto, že bylo i na moderní poměry značně uspěchané, a potom i vzhledem k tomu, že pontifikát Jana Pavla II. lze jen těžko hodnotit jako úspěšný; papež sám se při něm dopustil řady kroků, které lze jen těžko sladit s představou řádného výkonu papežského úřadu. Především tradiční katolíci, kteří mu dávají velký díl viny na nepřehlédnutelném úpadku pozemské části Církve za jeho pontifikátu, v této souvislosti připomínali, že blahořečení nejsou neomylná.

V Polsku, kde je stále mimořádně populární, je běžně označován jako „Jan Pavel II. Veliký“ či „Jan Pavel Veliký“, nicméně ve zbytku světa se toto označení buď vůbec neužívá, nebo se vyskytuje velice řídce.

Obsah

Život

Mládí

Karol Józef Wojtyła se narodil 18. května 1920 ve Wadowicích jako druhý syn a nejmladší ze tří dětí armádního důstojníka Karola Wojtyły (1879-1941) a jeho ženy Emilie, rozené Kaczorowské (1884-1929). Otec byl etnický Polák, matka měla litevské předky. 20. června 1920 jej ve wadowické bazilice Obětování Nejsvětější Panny Marie pokřtil vojenský kaplan Franciszek Żak, kmotry byli švagr a sestra jeho matky, Józef Kuczmierczyk a Maria Wiadrowska.

Ze svých starších sourozenců zažil pouze bratra Edmunda (1906-1932), sestra Olga (1914) zemřela krátce po narození. Rodina Wojtyłů žila skromně. Jediným stálým zdrojem obživy byla mzda otce, který pracoval jako úředník na Okresním doplňovacím velitelství a před vznikem Polska byl důstojníkem rakousko-uherské armády. Matka si příležitostně přivydělávala jako švadlena. Karolův bratr Edmund studoval po ukončení wadowického gymnázia medicínu v Krakově.

Karol, přezdívaný Lolek, miloval sport (především fotbal a lyžování) a výlety po okolý Wadowic. Jeho školní léta byla tvrdá: v 8 letech ztratil matku, která zemřela v důsledku infekce srdce a ledvin, a o čtyři roky později i staršího bratra, krerý podlehl spále, kterou se nakazil při výkonu svého povolání.

V roce 1930 byl přijat na Státní chlapecké gymnázium Marcina Wadowity ve Wadowicích. S učením neměl problémy a podle jeho katechetů se už tehdy vyznačoval silnou vírou. Na gymnáziu se začal zajímat o divadlo a vystupoval v představeních divadelního kroužku, který společně založili učitelé polštiny z chlapeckého a dívčího gymnázia. Gymnázium ukončil 14. května 1938 s nejlepšími známkami, což mu automaticky umožňovalo přijetí na většině vysokých škol.

Jeho vzdělání pokračovalo studiem polonistiky na Filozofické fakultě Jagellonské univerzity v Krakově, kam nastoupil v říjnu téhož roku. Tehdy se s otcem přestěhovali do Krakova. Válka ovšem jeho studium přerušila, navíc otec těžce onemocněl a 18. února 1941 zemřel. Karol poté pracoval v chemických závodech Solvay v Borku Fałęckim a angažoval se v podzemní organizací Unia, která byla svázána s katolickým prostředím a mimo jiné se snažila pomáhat Židům. Taktéž i s přáteli založil Teatr Rapsodyczny, v němž působil až do roku 1943, kdy se rozhodl pro kněžskou dráhu.

Kněz

Biskup

Papež

Po velmi krátkém pontifikátu Jana Pavla I. byl zvolen 16. října 1978 papežem katolické církve. Hned jedna z prvních jeho velkých apoštolských cest vedla do jeho rodného Polska (1979), kde díky jeho duchovní podpoře v téže době vzniklo odborové huntí Solidarita, které přerostlo v nejsilnější opoziční stranu, jejíž moc pak oslabilo až stanné právo v r. 1981. V roce 1981 byl na papeže podniknut 13. května atentát, který iniciovala bulharská tajná policie a který měl vykonat arabský recidivista Ali-Agca. Přes silnou ztrátu krve a štěstí, že střela jen částečně minula srdce se papež v brzké době uzdravil, i přesto však měl z tohoto zranění doživotní následky.

Roku 1986 inicioval mírové setkání všech významných světových náboženství v Asissi, kde kromě konferenčního charakteru došlo také k modlitbě k tzv. společnému otci, kdy množství náobženství vykonávalo několik různých kultů a vše završil papež modlitbou Otčenáše.

Mezi jednotlivými státy východního bloku měl také silný vztah k Československu, které dokonce chtěl v roce 1985 navštívit u příležitosti výročí úmrtí svatého Metoděje, což mu však ze strany komunistické vlády v zemi nebylo dopřáno. Československo však přece jen navštívil po Sametové revoluci v dubnu 1990. Zemi pak opakovaně navštěvoval i po rozpadu státu na Česko a Slovensko (1995, 1997 ČR; 2003 Slovensko).

Po roce 2000 se u něj silně začala projevovat Parkinsonova nemoc, která mu již prakticky znemožňovala plné nasazení do apoštolské práce (v roce 1999 dokonce zvažoval, že na papežský úřad rezignuje). Dlouhodobě byl v průběh roku 2004 hospitalizován v římské nemocnici Termini, nakonec se však počátkem roku 2005 vrátil zpět do Vatikánu, kde se naposledy ukázal na veřejnosti na konci března u příležitosti světového dne míru. Nemoc již však byla natolik silná, že již měl problémy i s dýchacími cestami a v noci 2. dubna 2005 v 21:37 vydechl naposled.

Posmrtná úcta

Ihned po jeho smrti se na svatopetrském náměstí začali se objevovat a během pohřbu se ukazovali transparenty a skandovat heslo Santo subito (Brzo svatý), čímž chtěli církevní úřady vyprovokovat k co nejbrzejšímu zahájení jeho kanonizačního procesu.[2] To se následně stalo tím, když nástupce Jana Pavla II. [[Benedikt XVI.] v tomto případě udělil dispens od pětiletého čekání po smrti nezbytně nutnému k zahájení procesu a zahájil jej tak již v průběhu května 2005.[3] Celý proces byl následně natolik rychlý, že byl Jan Pavel II. již 1. května 2011 na základě jednoho lékařsky oveřeného zázraku blahořečen a 27. dubna 2014 spolu s papežem Janem XXIII. svatořečen.[4]

Kritika

Z hlediska nepřátel Církve a katolické víry (ateismus, feminismus, homosexualismus, antikatolicismus a liberální pseudokatolicismus) je Jan Pavel II. kritizován pro své setrvávání na pozicích katolické víry především v oblasti sexuální morálky a práva na život či (posmrtně) za praktikování přísných forem asketismu[5]. To je mu ale samozřejmě jedině ke cti.

Naopak z katolických pozic je kritizován za pronásledování tradičního katolicismu, podporu divokého ekumenismu a náboženského indiferentismu, rezignaci na udržování církevní disciplíny a efektivní obhajobu Pravdy uvnitř i vně Církve, „velkovýrobu svatých“ a podporu druhovatikánského pojetí náboženské svobody. Také je velice kritizován za neadekvátní přístup k sexuálním skandálům kněží, a to jak na obecné úrovni, tak i u některých konkrétních případů, z nichž nejvíce se upozorňuje na případ Marciala Maciela.

Dílo

Apoštolské konstituce a další dokumenty

Toto je pouze výběr všeobecně významných apoštolských konstitucí a dalších právních a správních dokumentů. Kompletní seznam všech konstitucí naleznete i s texty na na stránkách Vatikánu

Encykliky

Knihy

Zde je pouze výběr významných děl přeložených do češtiny.


Související články

Papežové 20. století

Lev XIII. (1878 - 1903)

Pius X. (1903 - 1914)

Benedikt XV. (1914 - 1922)

Pius XI. (1922 - 1939)

Pius XII. (1939 - 1958)

Jan XXIII. (1958 - 1963)

Pavel VI. (1963 - 1978)

Jan Pavel I. (1978)

Jan Pavel II. (1978 - 2005)

Odkazy

Související stránky

Externí odkazy

Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu

Ioannes_Paulus_II

Literatura

Poznámky a reference

Citováno z „http://katopedia.cz/index.php?title=Jan_Pavel_II.“
Osobní nástroje