Jaroslav Foglar

Z Katopedia

Přejít na: navigace, hledání

Jaroslav Foglar (skautská přezdívka Jestřáb; 6. července 1907, Praha - 23. ledna 1999, Praha, Česká republika) byl český spisovatel, skaut a redaktor časopisů pro mládež. Spolu s kreslířem Janem Fischerem vytvořil koncem třicátých let nesmírně populární kreslený seriál o klukovské partě nazvaný Rychlé šípy, který se pak opakovaně vracel na scénu zejména v letech politického uvolnění 1968 - 1970 a pak ještě i krátce po Sametové revoluci tentokrát skrze kreslící tužku Marko Čermáka. Za svůj život napsal velké množství knih pro mládež zejména z prostředí skautingu (za což se pak po roce 1948 dostal u komunistických cenzorů na index), ale také čistě klukovských part (stínadelská triologie Dobrodružství v temných uličkách, Když duben přichází, Historie svorné sedmy).

Proslulý je také svou činností na poli skautingu. Od dvacátých let nepřetržitě vedl až do roku 1984 2. pražský skautský oddíl nazývaný Pražská dvojka, který je díky tomu jedním z nejdéle fungujících skautských oddílů u nás. Oddíl se mu podařilo udržet i přes politickou nepřízeň jak za druhé světové války, tak i po nástupu komunistů k moci v roce 1948, kdy byl oddíl veden jako oddíl turisticky pod názvem Hoši od bobří řeky. Roku 1930 se stal držitelem "Stříbrné svastiky Náčelnictva" a držitelem čestného členství ve Svojsíkově oddílu.

Obsah

Životopis

Narodil se v Benátské ulici č. 3 na Novém městě pražském do rodiny úředníka. Rodina se nedlouho poté odstěhovala do Předlic u Ústí nad Labem a do Poděbrad, kde otec Jindřich vykonával svou profesi. Roku 1911 však otec umírá na srdeční selhání a matka, která se již pak nikdy poté nevdala, se stala samoživitelkou svých dvou synů Jaroslava a Zdeňka, odstěhovala se zpět do Prahy, kde si z vdovského důchodu a úspor pořídila menší krámek s bytem na Vinohradech, ve kterém pak oba synové vyrostli. Na přelomu let 1919/1920 poprvé navštívil na radu kamaráda skautský oddíl, milně se domnívající, že by mohl skrze něj zdarma vycestovat do Anglie. Jak však zjistil, tak cesta se musela platit. Přesto se zúčastňoval schůzek a výprav. Při jedné takové v Prokopském údolí spolu s ostatními členy oddílu zachránil kinoherce, který se při natáčení filmu zřítil z jedné ze skal a utrpěl vážná zranění. Když však prodával s ostatními skauty po domech losy na skautskou loterii, tak se těžce nachladil a maminka jej pak ke skautům víc prostě nepustila.[1] Když mu bylo 16, tak se s bratrem přihlásil k old-skautskému oddílu Jestřábi. Z toho však zanedlouho vystoupil znechucen, protože kluci již nepodnikali to, co by on sám od skautingu očekával a navíc se u jeho bratra začala projevovat jeho závislost na kouření, ke kterému naopak Jaroslav měl celý život odpor.

Stal se tak roku 1924 členem 34 oddílu Ohnivci, kterému však on sám přezdíval "Čtyřiatřicítka" a zde dostal svou skautskou přezdívku Jestřáb, která mu pak už zůstala. O rok později se tento oddíl slučuje s polomrtvým oddílem Pražská dvojka, do kterého vstupuje on sám nejprve s nechutí jako zástupce vedoucího, ale následně se pustil s velkým elánem do práce a od roku 1927 již zde figuruje jako vedoucí oddílu. Roku 1925 poprvé s tímto oddílem tábořil v legendární Sluneční zátoce, kterou pak vylíčil zejména ve svém románu Hoši od bobří řeky, kam se pak s oddílem vrátil ještě mnohokrát.

Roku 1923 časopis Skaut-Junák uveřejnil jeho první povídku Vítězství. Roku 1932 měl prakticky hotovou knihu Hoši od bobří řeky, ale žádný nakladatel mu ji nechtěl vydat. Podařilo se mu však uveřejnit na pokračování alespoň jeho menší část v periodiku Slovíčko, nedělní dětské příloze novin České slovo. Roku 1934 poslal do soutěže svůj druhý román Modrý život Jiřího Dražana, který soutěž vyhrál, ale nakladatel, kterému přišel název příliš málo zvučný, jej nechal po domluvě s autorem přejmenovat na Přístav volá. Od poloviny třicátých let již Foglar psal jednu úspěšnou knihu za druhou. Jeho dvorním nakladatelem se tehdy stal plzeňský Kobes, který pak vydával s vyjimkou války jeho knihy ještě do roku 1947.[2]

Roku 1924 ukončil studium na Obchodní škole a nechal se zaměstnat u firmy Wys Muller & Co jako kancelářský pomocník. Následně přešel do firmy Oskar Stein, velkoobchod papírem, kde pak pracoval celých třináct let jako fakturant.[3] Ve třicátých letech nastoupil do nakladatelství Melantrich, kde pracoval v propagačním oddělení a z jeho podnětu začal vycházet roku 1935 časopis pro děti a mládež Malý hlasatel přejmenovaný posléze na Mladý hlasatel. On však i přes výtky však do něj nebyl v první fázi přijat a byl jen jako externista. Po odchodu šéfredaktora Břetislava Mencáka se následně sám stla šéfredaktorem a spolu s Karlem Burešem z něj udělali těsně před nástupem protektorátu nejúspěšnější časopis pro mládež vůbec. V časopise zároveň 17. prosince 1938 se poprvé objevil kreslený seriál Rychlé šípy, který se pak stal součástí každého čísla. Foglar také zavedl tradici vkládaných románů, kdy v každém čísle bylo několik stránek nějakého románu na pokračování. Jedním takovým byl román Záhada hlavolamu, jenž byl vůbec prvním románem o Rychlých šípech v prozaické podobě a zároveň s ním otevřel fénomen tajemných Stínadel. Vydávání časopisu se však nacistickému režimu znelíbilo a tak se vydání ze 17. května 1941 stalo posledním.

Foglar se po zániku Mladého hlasatele stal editorem ve smíchovské redakci nakladatelství. Roku 1943 se nechal zvyklat ke spolupráci Kuratoriem pro nacistickou výchovu české mládeže a stal se externistou v jím vydávaném časopise Správný kluk, kde pak navázal na hlasatelskou éru a spolu s kreslířem Fischerem navíc zavedl alternativu pro Rychlé šípy nazvanou Svorní gambusíni, který měl následně čtrnáct dílů. Z redakce však byl ještě v průběhu roku 1944 vyhozen.

Po válce již nemohl obnovit Mladého hlasatele, protože dle zákona tehdy nesměli znovu vycházet veškeré tiskoviny vycházející za protektorátu. Stal se tak šéfredaktorem časopisu Skaut-Junák, který vedl až do rozepří s vedením Junáka v roce 1946. Následně byl vyzván nakldatelstvím Mladá fronta k převzetí redakce tehdy nepříliš úspěšného časopisu pro mládež Vpřed, jehož redakci následně osadil všemi svými redakčními spolupracovníky z předválečného hlasatele a do prvních čísel uveřejnil veškeré články a povídky, které měli původně vyjít ještě v Mladém hlasateli. Do časopisu se vrátil i seriál Rychlé šípy, vrátil se i klasický vložený román na pokračování a celý časopis následně začal trhat rekordy v prodejnosti. V redakci Foglar zůstal šéfem až do roku 1949, kdy byl z politických důvodů vyhozen. Časopis pak ještě vycházel dva ročníky, až přestal o prázdninách 1951 vycházet úplně.

Z Vpředu měl přestoupit do redakce Mladého technika, ale to již nikdy neudělal a zcela rezignoval na nakladatelskou a redaktorskou práci. V dalších letech žil převážně z honorářů svých knih a dalších menších přivýdělků. Za pár let však byl okolnostmi přinucen si najít zaměstnání a stal se tak vychovatelem na chlapeckém internátě. Takto pracoval až do roku 1968, kdy směl opětovně publikovat.

Roku 1964 jej oslovila redakce časopisu ABC mladých techniků a přírodověců, kde následně působil jako externista a též jako autor jím vymyšleného kresleného seriálu Kulišáci. Když pak došlo k uvolnění, ukončil s časopisem spolupráci a věnoval se opět svým projektům ve Skautu a jinde. Ve spolupráci s Marko Čermákem navíc začal vymýšlet další příběhy Rychlých šípů a začal sepisovat třetí díl stínadelské triologie (druhý vyšel ještě po válce ve Vpředu pod názvem Stínadla se bouří), který však již nakonec vyjít nemohl vzhledem k nastupující normalizaci. Začal mj. vycházet přímo i časopis Rychlé šípy, který nejprve tvořil jen staré obrázkové příběhy z dob Mladého hlasatele a Vpředu, ale následně se pak stal i časopisem plným povídek a dalších zajímavostí pro mládež. V průběhu let 1970 - 1972 ještě pořád Foglar píše a publikuje, až nakonec dochází k úplnému útlumu a některé knihy buď nevyjdou a nebo jsou již vytištěné z tiskárny rovnou do stoupy. Do roku 1987 se mu pak nevydaří již nic publikovat. Věnuje se tak nadále svému skautskému oddílu, opětovně přejmenovanému na Hoši od bobří řeky a vedenému pod tělovýchovnou jednotou Radlice jako oddíl turistický a to až do roku 1984, kdy své vůdcovské žezlo předává mladším a odchází tak již jako pokročilý penzista na odpočinek. Roku 1981 navíc umírá jeho maminka, o kterou se mnoho let během jejího stáří staral.

Po roce 1989 je mu opět umožněno volně publikovat. První vlaštovkou bylo již roku 1987 opětovné vydání Hochů od bobří řeky. Po roce 1990 s ním uzavírá smlouvu nakladatelství Olympia, které následně vydává všechny jeho spisy v edici Sebrané spisy Jaroslava Foglara, kde následně vychází editorsky upravené starší texty knih doplněné od poloviny devadesátých let ediční poznámkou foglaristy Václava Noska - Windyho, který patří mezi nejvyznamnější znalce Foglarova díla u nás vůbec. Roku 1991 poprvé vychází Foglarova autobiografie nazvaná Život v poklusu, která je pak autorem ještě jednou přepracována a rozšířena v druhé polovině devadesátých let pro Olympii. Roku 1994 začal psát román Modrá rokle, který měl být románovým přepracováním komiksu, který v druhé polovině osmdesátých let vytvořil s kreslířem Karlem Saudkem. Zhoršil se mu však zrak a téměř oslepl. Jen díky podpoře svých nejbližších se mu však podařilo knihu dopsat diktováním svému známému, který psal přímo do počítače.

Zdravotní stav spisovatele se již od poloviny devadesátých let jen zhoršoval. Od roku 1995 byl již stabilně hospitalizován v Thomayerově nemocnici, kde následně 23. ledna 1999 umírá.

Po jeho smrti se rozhořela celá řada sporů o autorská práva a o to, komu náleží jeho majetek a honoráře z knih. Roku 1996 měl totiž podepsat dohodu o vzniku Nadace Jaroslava Foglara. Tuto skutečnost však odmítal připustit synovec spisovatele Petr Foglar († 2012), který následně dospěl roku 2012 k verdiktu, kdy majetek připadl zpět Nadaci a na základě odvolání k Nejvyššímu soudu byl verdikt potvrzen.[4] Nadace především kvůli změnám v zákoně a soudním sporům se brzy ocitla v likvidaci. Majetek a honoráře z autorských práv se proto rozdělily mezi organizace podobného charakteru naplňující stejné nebo podobné cíle, jaké měla ve svých stanovách Foglarova nadace.

Poznámky a reference

  1. ↑ Jaroslav FOGLAR: Život v poklusu, 2. vyd., Praha: Olympia, 1997.
  2. ↑ Zajímavá je i skutečnost, že sám pan Kobes mu tehdy nechtěl nic vydat, ale dal na radu svého syna Jana, který sám byl aktivní skaut a četl již Foglarův Boj o první místo, který vycházel v časopise Skaut-Junák na pokračování, a několik jeho knížek vydal a následně musel hodnotit tento tah jako úspěšný.
  3. ↑ Oskar Stein a Jaroslav Foglar, Vontove.org
  4. ↑ Spor o majetek po Foglarovi po 12 letech končí, synovec u soudu neuspěl, Zprávy.idnes.cz, 18. prosince 2012 [cit. 11.03.15].


Bibliografie

  • Hoši od bobří řeky (napsáno 1933, vyšlo až 1937)
  • Přístav volá - 1934
  • Boj o první místo - 1936
  • Tábor smůly - 1938
  • Chata v Jezerní kotlině - 1939
  • Historie Svorné sedmy - 1940
  • Pod junáckou vlajkou - 1940
  • Když duben přichází - 1944
  • Stínadla se bouří - 1965
  • Poklad Černého delfína - 1966
  • Kronika Ztracené stopy - 1967
  • Dobrodružství v Zemi nikoho - 1968
  • Tajemství velkého Vonta - 1986 (v zahraničí)
  • Život v poklusu - 1990
  • Nováček Bubáček píše deník - 1990
  • Jestřábe, vypravuj ... I., II. - 1990
  • Výprava na Yucatan - 1990
  • Strach nad Bobří řekou - 1990
  • Dobrodružství v temných uličkách (1990) - stínadelská triologie románů Záhada hlavolamu, Stínadla se bouří a Tajemství velkého vonta (zde v 1. vyd. v ČR vůbec)
  • Příběhy Rychlých šípů - 1992
  • Náš oddíl - 1992
  • Závod o modřínový srub - 1993
  • Modrá rokle - 1994 (rozšířeno 1998)
  • Kronika Hochů od Bobří řeky I., II. - 1996
  • Z Bobří hráze - 1999

Odkazy

Literatura

  • Václav NOSEK: Jestřábí perutě, Praha: Olympia, 2004.
  • Jestřábe, díky, Praha: Ostrov, 2001.

Externí odkazy

Citováno z „http://katopedia.cz/index.php?title=Jaroslav_Foglar“
Osobní nástroje