Jiří Matulewicz

Z Katopedia

Přejít na: navigace, hledání

Blahoslavený Jerzy Matulewicz (13. dubna 1871, Lugina, Litva - 27. ledna 1927) byl polský kněz, obnovitel Kongregace kněží Mariánů, doktor teologie a arcibiskup ve Vilniusu. Byl také zakladatelem Sestry Neposkvrněného početí a služebnice Ježíše v eucharistii


Obsah

Životopis

Narodil se ve vsi Lugina ležícím na území dnešní Litvy (tehdy součást ruského imperia) jako Jiří Matulaitis . Pokřtěn byl ve farním kostele v Mariannpolu jménem Jiří Boleslav. Ve třech letech jeho věku mu zemřel otec a veškerá péče tak přešla na matku, která v něm prohlubovala zbožnost a podporovala ho i ve škole poté, co v něm uviděla talent. Nebylo jí dopřáno však příliš mnoho času, protože zemřela ve chvíli, kdy malému Jiřímu bylo deset let. Do opatrovnictví jej následně vzal starší bratr Jan. Za vydatné podpory bratra Andrzeje, studenta moskevské univerzity byl přijat roku 1883. Během studií i vlivem nedostatečné stravy a pravidelnému pěšímu cestování do 5 km vzdáleného Mariannpolu se u něj projevila vleklá tuberkulóza kostí, ze které se nikdy úplně nevyléčil. Kvůli postupujícím zdravotním problémům musel studií zanechat a vrátil se domů, kde pomáhal bratrovy s hospodářstvím. Roku 1889 však navštívil statek bratranec Jan Matulewicz, profesor klasických jazyků a ruského jazyka v kněžském semináři v Kielcách. Ten, když zjistil, jaké má jeho mladší bratranec schopnosti a že se již u něj projevilo odhodlání stát se knězem již v tak útlém věku, ho vzal sebou do Kielc.

Díky podpoře bratra tak v Kielcích dokončil střední školu, zdokonalil svou znalosti latiny a roku 1891 nastoupil ke studiu bohosloví. Při nástupu si změnil své příjmení i pod vlivem svého bratrance, který to učinil již dříve na Matulewicz. Od té doby vystupoval výhradně pod tímto jménem. Jen když pobýval v Litvě, tak užíval svého rodného příjmení. Klidné časy však netrvaly dlouho -carská vláda již roku 1893 seminář uzavřela a řadu profesorů včetně rektora P. Pawla Sawického deportovala na Sibiř.

Z podnětu kielckého biskupa se proto odebral do semináře ve Varšavě. Zde duchovně i intelektuálně velmi dobře prospíval, a proto ho představení ještě před dokončením studia na duchovní akademii v Petrohradě, kde byl mezi lety 1895 - 1899. Po dokončení fakulty již jako magistr teologie přijal 20. listopadu 1898. Po dokončení studia v Petrohradu se vrátil do Varšavy, kde následně i přes zdravotní komplikace dosáhl roku 1902 doktorátu z teologie. Vrací se zpět do Kielc, kde přednáší latinu a kanonické právo. Znovu onemocní a léčí se ve Varšavě. Tam, jako zkušený duchovní vůdce, přitahuje lidi, kteří touží po hlubším duchovním životě. Je v blízkém duchovním kontaktu s o. Honoratem Kozminským, pozdějším svatým a zakladatelem četných řádů na území Polska. Pro některé z nich píše stanovy.

Jako profesor v semináři věnoval velké množství svého volného času práci s mládeží, působil mezi dělníky, byl spoluzakladatelem Společnosti křesťanských dělníků a vydával pro ně časopis. V r. 1907 pomáhá zorganizovat ve Varšavě tzv. Sociální kurzy, které měly za cíl popularizaci sociální nauky církve. Na podzim roku 1907 se v Petrohradu ujímá na Duchovní akademii katedry sociologie. Jeho přednášky a osobnost uchvacují studenty.

Obnova činnosti kněží Mariánů

Mnoho let pozoroval činnost tajných řádů na území Polska a pobýval mezi nimi. V jeho rodné farnosti Mariannpolu na Litvě působil a vymíral Řád Mariánů. Pod jeho dohledem od dětství P. Matulewicz vyrůstal. V roce 1908 sděluje poslednímu z Mariánů, o. Sękowskému, plán vstoupení do Řádu a navrhuje zavedení změn v mariánské řeholi takovým způsobem, aby Řád Mariánů mohl nadále existovat a působit ve skrytu. Polsko totiž bylo od konce 18. stol. do konce I. světové války pod nadvládou okolních států, a polské řády nemohly oficiálně existovat. O rok později, 29. srpna 1909, přijímá generální představitel Mariánů o. Sękowski v přítomnosti představitele Apoštolského stolce biskupa Kazimíra Ruszkiewicze se souhlasem Pia X. řeholní sliby od P. Matulewicze. Tato událost znamená obnovení Kongregace kněží Mariánů.

P. Matulewicz se vrací k práci na petrohradské akademii; současně je mistrem mariánského noviciátu a vypracovává pravidla obnovené kongregace. Ta představil v Římě během dalších prázdnin. Na podzim roku 1910 apoštolský stolec schvaluje nová pravidla Kongregace kněží mariánů. V dubnu roku 1911 o. Sękovski umírá a v červenci je P. Matulewicz zvolen generálním představeným řádu. Přes veškeré úsilí udržet v tajnosti existenci kongregace na akademii se zpráva o ní šířila čím dál více. P. Matulewicz plný obav o neblahé následky pro akademii, kongregaci i sebe, v létě roku 1911 rezignuje na funkci profesora i prorektora a přechází do švýcarského Fribourgu, kde otevírá klášter s názvem Dům studia. Utajování existence i tohoto kláštera mělo za cíl umožnit kněžím, kteří absolvovali noviciát, návrat do práce ve farnostech, které se nalézali na Ruskem okupovaném území.

Brzy po příchodu do Švýcarska se P. Matulewicz odebírá do Říma, aby vyřídil záležitosti kongregace a také Duchovní akademie v Petrohradě. Po návratu do Fryburgu se plně věnuje práci v řeholním domě, ve kterém byl představeným. Bylo zde v té době 10 kněží - noviců a několik kandidátů. Dva řeholníci: P. Buczys a P. Totorajtis pracovali na území zabraném Ruskem. Do Fryburgu přijížděli další kandidáti, kněží z Polska i Litvy, zvláště ti, kteří dříve osobně znali P. Matulewicze. Materiální podmínky zde byly velice skromné a vyžadovaly spoustu obětí, ale úroveň řeholního života a pocit sounáležitosti společenství vysoké. Za tak těžkých podmínek pracovali ve farnostech v okolí Fryibourgu a P. Matulewicz přepracovával různé předpisy pro Kongregaci.

V té době hodně Litevců vyjíždí za prací do ciziny. Jako velmi potřebná se jeví pastýřská péče litevským emigrantům v USA. Také bylo nutné zajistit materiální základnu pro další rozvoj Kongregace. Proto v červenci 1913 P. Matulewicz spolu s P. Johanem Kozakiem a Feliksem Kudyrkou odjeli do USA. Dva kněží zůstali ve farnosti sv. Michala v Chicagu, kde posléze otevřeli řeholní dům, který se stal zárodkem současných amerických provincií kongregace. P. Matulewicz navštívil litevské farnosti v USA a po měsíci se vrátil do Fribourgu. Koncem května 1914 odcestoval do Kovna, aby vedl exercicie pro duchovenstvo. Nepočítal s tím, že do Fribourgu se už nevrátí. První světová válka ho zastihla ve Varšavě, kde vedl exercicie pro sestry Služebnice Srdce Ježíšova. Když v srpnu 1915 vstoupili Němci do Varšavy a poskytli určitou náboženskou svobodu, obrátil se P. Matulewicz na arcibiskupa Aleksandra Kakowského s prosbou o souhlas s působením shromáždění kněží mariánů v jednom z duchovních středisek. Arcibiskup znal dobře P. Matulewicze ještě z Petrohradu a nebyly mu cizí záležitosti kongregace, souhlasil proto s otevřením kláštera Mariánů, dokonce nabídl některé objekty ve městě. P. Matulewicz s vděčností přijal arcibiskupem předaný kostel na Bielanach, kde už deset let existovala rozlehlá farnost. Mariáni obdrželi také domky vybudované kamedulským řádem. Na podzim roku 1915 zde otevřeli noviciát, do kterého se přihlásilo 5 kandidátů, mezi nimi 3 kněží, kteří spravovali farnost.</br> Na novém působišti byly těžké podmínky. Kromě jiného zde neexistovala městská doprava. P. Matulewicz veškerý svůj čas věnoval ze začátku zařizování domu a vedení noviciátu. Jelikož měl k dispozici rozlehlý objekt a viděl ve městě hodně opuštěných dětí, zatoužil pro ně zorganizovat pomoc. Otevřel mateřskou školku s částečným stravováním, posléze s pomocí sester Jména Ježíšova uvedl do pohybu kurzy šití pro dívky z okolí, konečně nahlásil na Úřadě města Varšavy úmysl otevření Domova (sirotčince) pro 200 dětí. Od té doby veškerý svůj čas věnoval úsilí o získávání nábytku, potravin a oblečení pro děti. V roce 1916 otevřel v sirotčinci školu, kterou postupně přeformoval na velký výchovný ústav. Ve stejné době získává pro mariány druhý kostel zasvěcený Jménu Ježíš. V první, po mnoha letech veřejně oslavovaný státní svátek - Královny Polské koruny 3. května 1916, vedl P. Matulewicz početnou pouť z nedávno otevřeného kostelíka na Marymoncie do kostela na Bielanach.

Generál mariánů, zvaný všeobecně „knězem profesorem“ je stejně dobře známý jak církevní vrchnosti tak světské vládě a jimi vysoce hodnocený. Úřad města ho jmenuje do městského zastupitelstva a svěřuje mu komisi pro péči o děti. Polští biskupové jej v roce 1917 povolávají do komise řeholních záležitostí. Z titulu svého úřadu koná vizitace v početných ženských shromážděních. Koncem června téhož roku předsedá celostátnímu srazu kněží katechetů. Poslední válečnou zimu tráví v Praze (Varšavská čtvrť), kde pomáhá P. Łysikovi ve spravování Domu práce pro chlapce, který shromáždění obdrželo v roce 1917. Přes svoji různorodou činnost P. Matulewicz řídí neustále se rozšiřující kongregaci, komunikuje s mariány v Litvě, ve Švýcarsku i v Americe. Stojí za povšimnutí, že nejvíce sil a času věnoval zorganizování polské provincie, kterou první čtyři roky osobně formoval. Snaží se také navázat osobní kontakt s mariány na Litvě, který se mu podařil až v roce 1918. 1. března odjel z Varšavy do Kovna, kde vedl několik exercicií. Odtamtud se odebírá do Mariampolu a probouzí k životu před několika lety zrušený mariánský klášter. Posléze v něm otevírá noviciát. Když vidí, jak v jeho vlasti velmi schází kláštery, zakládá v Mariampolu Shromáždění chudých sester od Neposkvrněného početí. Nejdůležitějším posláním se pro ně stává péče o sirotky a chudé. Když se dozvěděl, že má být jmenován Vilenským biskupem, bránil se, jak jen dovedl. Byl přesvědčen, že má pracovat pouze pro Kongregaci. Snažil se o změnu tohoto rozhodnutí u všech možných církevních autorit, ovšem marně a tak 28. října 1918 obdržel v Mariampolu od apoštolského vizitátora Achillese Rattiho nominaci na vilniuského ordináře. Ten na všechny prosby mariánů, aby P. Matulewicz nebyl jmenován biskupem řekl: „To vše dokazuje, že jsme vybrali dobře, ať vám to je potěchou.“ Konsekrace nového biskupa se konala v katedrále v Kovně.

Abychom si mohli dobře představit situaci v diecézi, jak duchovní, tak organizační a materiální, musíme vzpomenout na dlouhé období ruské okupace, zvláště pak 50 let carské politiky nepřátelské vůči církvi, také na to, že už 40 let nebylo v diecézi biskupa a na několik let zuřící válku.

Biskup Matulewicz v prvních letech své biskupské služby viděl ve Vilniusu a na území diecéze střídající se vojska Německá, Ruská, Litevská a Polská. Zuřila také válka národnostní, jelikož v diecézi žili Poláci, Litevci, Bělorusi Němci a jiné menšiny. Válka mezi nimi zuřila před nástupem biskupa Matulewicze, také po jeho odchodu. Ale po osvobození z ruské okupace se stala silnější. Biskup se neangažoval v žádných politických rozepřích a totéž vyžadoval od kněží. Stejně nakládal se všemi národnostmi a snažil se být vůči všem spravedlivý. Přes veškeré snahy se všem nezalíbil. Nejostřeji jej kritizovali polské politické strany. Dosáhli nakonec i toho, že se vláda snažila biskupa Matulewicze z Vilna odvolat. Nebylo to ovšem snadné, protože nedisponovala žádnými důkazy, které by před Apoštolským stolcem mluvily proti biskupovi. Důvodem tohoto negativního vztahu k biskupovi byl jeho litevský původ a rozhodné odmítnutí zneužít svou pozici a autoritu k politickým cílům. Přes veškeré těžkosti a nesnáze plnil své povinnosti. Pečoval zvláště o vzdělání duchovenstva jak v semináři, tak i na univerzitách, kam kněze posílal. Nebylo mu lhostejné fungování kurie a administrace, proto vydal podrobné předpisy týkající se úkolů děkanů. Neúnavně prováděl vizitace v diecézi, nezřídka navštěvoval farnosti, ve kterých lidi neviděli biskupa od lednového povstání. Zvláštní pozornosti biskupa se těšily řády úplně zpustošené carským režimem. Biskup otevírá četné kláštery, do kterých se řeholníci rekrutují, hlavně z jižního Polska. Touží, aby pracovali pro všechny bez národnostních rozdílů. Snaží se nalézat kněžská a řeholní povolání u místních a přeje si, aby pracovali mezi svými rodáky. Když nastupoval, nebyli v diecézi žádní řeholníci, když ji po sedmi letech opouštěl, bylo jich téměř 300. V letech 1923-24 založil v Drui Shromáždění sester služebnic Ježíše v eucharistii a pověřil je osvětovou a náboženskou prací mezi místními děvčaty. V diecézi vzkvétala charitativní práce, které bylo velice zapotřebí v období válek a ničení. Nesouhlasil se zavřením sirotčince v Trynopolu, naopak jej zahrnul svou mimořádnou starostlivostí. Podpořil také finančně otevření jiného domova ve Vilniusu, který byl určen zejména nekatolíkům. Hojně pomáhal zástupům potřebných bez ohledu na jejich národnost a vyznání. Skrze jeho ruce procházela papežská pomoc pro přilehlé diecéze.

Biskup Matulewicz má také nemalé zásluhy v oblasti smíru. Jeho názory na přijímání pravoslavných do katolické církve, se značně lišily od tehdy všeobecně uznávaných pravidel a byly velice blízké dnešním. Soudil, že mluvení o konverzi a návratu k pravé víře nebo zříkání se chyb může lidi pouze odradit od sjednocení, když většina teologické rozdíly nechápe. Stačí pouze přijímat od těch, kteří se vrací, prohlášení, že si přejí náležet do katolické církve a ponechat je v liturgickém obřadě v jakém doposud byli. Tyto názory vyložil v dopise pro nuncia Lauri a zopakoval je v projevu na eucharistickém kongresu v Chicagu. Ve zprávě o stavu diecéze z roku 1923 informuje Apoštolský stolec, že přijal do lůna církve přes 7000 pravoslavných. P. Matulewicz byl vilniuským biskupem a současně generálním představeným shromáždění mariánů. Jelikož nemohl pobývat spolu s řeholníky a řídit jejich záležitosti, jmenoval vikáře pro Polsko, Litvu a Ameriku, kteří v těchto oblastech plnili funkci pozdějších provinciálů. Udržoval s nimi neustálý písemný kontakt, a proto se vždy dobře orientoval v záležitostech shromáždění a také mohl neustále pomáhat při řešení problémů a těžkostí, se kterými se na něho obraceli.

Počátkem léta 1923 se biskup Matulewicz vypravil do Říma, aby složil zprávu o stavu diecéze. Po návratu z Věčného města předsedal generální kapitule shromáždění, kterou svolal do Gdaňska. Kapitula měla mimořádný význam pro další rozvoj shromáždění mariánů. Projednávala se na ní potřeba vypracování nové konstituce. Biskup Matulewicz se stal opět generálním představeným.

Neustálé těžkosti, které zakoušel ve funkci ordináře vilniuské diecéze a nepřátelství některých polských politiků vůči osobě biskupa způsobily, že uznal tuto situaci za škodlivou pro působení církve v diecézi. Při příležitosti uzavření konkordátu s Apoštolským stolcem poprosil papeže o uvolnění z Vilna. Papež vyhověl biskupovi až po jeho druhé prosbě. Z Vilna biskup Matulewicz odjíždí do Říma. Tady je jmenován titulárním arcibiskupem Aduli. Touží se však úplně věnovat práci pro shromáždění, kterému i nadále předsedá. Se souhlasem papeže otevírá v Římě řeholní dům, ve kterém zakládá mezinárodní kolej pro studenty. Na záležitosti shromáždění neměl však moc času, jelikož už začátkem prosince tohoto roku z pověření papeže odjíždí do Kovna jako apoštolský vizitátor Litvy.

Situace církve na Litvě byla v té době vážná, jelikož Litevci papeži zazlívali, že v nedávno uzavřeném konkordátě s Polskem, bylo Vilno začleněno do administrace polské církevní provincie.

Litvíni považovali Vilnius za integrální část svého teritoria, dokonce za svoji metropoli, teď v jejich chápání, okupovanou Polskem. Proto litevská vláda přerušila diplomatické styky s Apoštolským stolcem. Mezi prvořadé úkoly, které měl splnit Apoštolský vizitátor, patřilo uklidnění nepřátelských nálad vůči papeži, navrácení důvěry, zorganizování církevní administrace a příprava konkordátu.

Díky důvěře, kterou se těšil biskup Matulewicz mezi svými rodáky, dokázal poměrně rychle ztišit hlavy a vysvětlit jednání a postoj Apoštolského stolce ve věci Vilna.

Po jednání s vládou a biskupy vypracoval projekt organizace litevské církevní provincie, což bylo věcí zbrusu novou, jelikož dosavadní teritoriální organizace pamatovala minulé časy a byla spojena se starou politickou situací. Biskupem Matulewiczem navrženou teritoriální organizaci Litvy papež Pius XI. schválil a 4.dubna 1926 vyhlásil bulou Lituanorum gente.

Na pozvání kardinála Mundeleina v létě roku 1926 se arcibiskup Matulewicz vypravil do Chicaga na Eucharistický kongres. Příležitostně navštívil mariánské kláštery v Americe a téměř 100 litevských farností. V září ho na Litvě čekala nesmírně složitá situace vyvolaná politickým převratem. Během prosince vizitátor obnovil svoje dosavadní snahy směřující k navázání diplomatických styků. V polovině ledna 1927 měl hotový projekt konkordátu, okamžitě ho také poslal do Říma. Realizace však proběhla až po jeho smrti.

Apoštolský vizitátor Litvy arcibiskup Jiří Matulewicz zemřel pro všechny nečekaně 27. ledna 1927 v plné síle po operaci slepého střeva. Pohřeb se konal s velkou okázalostí za přítomnosti prezidenta Litvy, vlády a celého episkopátu. Ostatky byly původně uloženy v podzemí katedrály v Kovně, v září 1934 byly přeneseny do farního kostela mariánů v Mariampolu.


Posmrtný odkaz

Arcibiskup Jiří Matulewicz se těšil pověsti svatého člověka. Uznávanou osobností byl také pro ty, kdo se ho snažili dostat z Vilna. Sám ministr vnitra psal že: „arcibiskupovi Jiřímu Matulewiczovi jako člověku a knězi není co vyčítat.“

Ve svém svědectví o arcibiskupovi Jiřím Matulewiczovi říká rektor Univerzity Stefana Batorego P. A. Wójcicki: „Osobnost, individuálnost arcibiskupa Jiřího Matulewicze uznají za nenahraditelnou ... jeho dobrý charakter a vyjímečná inteligence jej předurčovaly, aby sehrál důležitou roli v církvi a vlasti, ale nepřející politické okolnosti tuto cestu, po které mohl jít život P. Matulewicze, překřížily.

Kardinál Kakowski ve svých vzpomínkách o obsazení vilenské diecéze píše: „Biskupem Vilenským mohl být ... P. Jiří Matulewicz, původem Litvín, vychováním Polák, kněz velké svatosti.“

Podobný názor měl i papež Pius XI., který při audienci mariánů v roce 1934 řekl: „Byl to opravdu svatý člověk.“

V roce 1953 souhlasila Kongregace obřadů s otevřením procesu beatifikace Arcibiskupa Jiřího Matulewicze.

Dne 28. června 1987 jej papež Jan Pavel II. v Římě prohlásil za blahoslaveného.

Odkazy

Externí odkazy

Osobní nástroje