Josef Karel Matocha

Z Katopedia

Verze z 25. 6. 2014, 08:19; Cinik (diskuse | příspěvky)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)
Přejít na: navigace, hledání
Josef Karel Matocha

Msgre. Prof. PhDr. ThDr. Josef Karel Matocha (14. května 1888, Pitín, Rakousko-Uhersko - 2. listopadu 1961, Olomouc), profesor křesťanské filozofie na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě v Olomouci a 12. arcibiskup olomoucký v letech 1948 - 1961. Svou biskupskou službu směl aktivně vykonávat jen do roku 1950, kdy byl komunisty internován ve své rezidenci. Tam také před 2. listopadem 1961 zemřel kvůli nedostatečné lékařské péči.

Obsah

Život

Narodil se v chudé rodině v Pitíně u Uherského Brodu 14. května 1888. Studoval v České koleji Nepomucenum v Římě, kde dosáhl dvojího doktorátu (filosofie a teologie) a kde byl také 15. června 1914 vysvěcen na kněze. Prvním kaplanským místem mladého kněze byl Sobotín u Šumperka. Za bolševického vpádu Bély Kuna působil jako vojenský kaplan v oddílech čs. armády. Poté (od roku 1921) byl profesorem bohosloveckého ústavu v Nitře a v roce 1924 byl jmenován řádným profesorem křesťanské filosofie a dogmatiky na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě v Olomouci. V letech 1938 - 1939 byl děkanem fakulty. Ke konci první republiky byl jmenován apoštolským vizitátorem na Slovensku a Podkarpatské Rusi.

23. března 1948 byl nečekaně jmenován olomouckým arcibiskupem. Stalo se tak bez předchozího vyrozumění československé vládě, což u nastupujícího komunistického režimu vyvolalo protesty. Arcibiskup Matocha byl pevnou oporou pražskému arcibiskupovi Josefu Beranovi, po jehož nucené internaci předsedal Biskupské konferenci. Vrhl se ihned do horlivé vizitace arcidiecéze, kázal a promlouval i několikrát denně, navštěvoval školy i závody. Podporoval pravou Katolickou akci a odsuzoval tu schizmatickou, nesoucí totožný název. Těšil se velké oblibě a úctě mezi kněžími i laiky. Roku 1949 zahájil informační řízení za blahořečení arcibiskupa Stojana, jemuž vděčil za pomoc na studiích a jehož byl velkým obdivovatelem. V témže roce tajně vysvětil na biskupa Františka Tomáška, pozdějšího arcibiskupa pražského a kardinála.

Není divu, že se znelíbil komunistickým pohlavárům. Ti omezovali jeho činnost postupně. Před Božím Tělem roku 1949 byli zatčeni jeho nejbližší spolupracovníci (např. sekretář Mons. J. Moštěk, jeho osobní zpovědník dominikán Silvestr Maria Braito či ředitel pastoračního referátu arcibiskupství P. Bruno Sklenovský), v budově arcibiskupství sídlili příslušníci Státní bezpečnosti, při postních kázáních v katedrále nechyběli v jeho blízkosti příslušníci StB. Pro obrovský zájem věřících o jeho promluvy mu však byly brzo zakázány. Na Velikonoce se mohl liturgie už jen účastnit, ne už ale sloužit. Bylo mu zabaveno rádio a do vlastní knihovny měl omezený přístup. Příslušník StB se ubytoval v jeho předpokoji. Svolil k jmenování kanovníků vybraných státem, ale to jeho izolaci nezměnilo. Se světem mohl komunikovat jen prostřednictvím jednoho z nich, P. J. Glogara. Od roku 1954 se izolace proměnila v ostrou samovazbu, ve které byl držen až do svého smrti (2. listopadu 1961), která byla způsobena především zanedbáním lékařské péče (za celý deset roků jej pouze jednou směl navštívit lékař).

Ani po smrti mu režim nedopřál pokoje. Na budově jeho sídla nesměly být vyvěšeny černé prapory, aby se informace o jeho smrti nedostala na veřejnost. Neohroženému kostelníkovi se přesto podařilo rozhoupat zvony a obec věřících se tak dozvěděla, že přišla o svého arcipastýře. Na jeho pohřeb se však mohlo dostavit jen pár lidí – několik kněží a příbuzných. Pohřebních obřadů se ujal v kapli arcibiskupského paláce rožňavský biskup Róbert Pobožný. Tělo zemřelého arcibiskupa bylo uloženo do hrobu v rodném Pitíně, kde se bezpečnostním orgánům přes všecku snahu nepovedlo zabránit širokým masám, aby se tohoto aktu zúčastnili.

Odkazy

Související články

Arcibiskupové olomoučtí

Literatura

Osobní nástroje