Josef Plojhar

Z Katopedia

Přejít na: navigace, hledání
Josef Plojhar

Josef Plojhar (2. března 1902 České Budějovice5. listopadu 1981 Praha) je exkomunikovaný a suspendovaný katolický kněz a lidovecký politik, jeden ze strůjců pronásledování Katolické církve v Českolovensku.

Byl místopředsedou (1948-1951) a předsedou (1951-1968) „obrozené“ Československé strany lidové. V letech 1948-1968 byl československým ministrem zdravotnictví, pod jeho vedením ministerstvo vypracovalo zákon povolující potraty. Mimo to byl vůdcem různých komunisty iniciovaných „katolických“ organizací, zejména Celostátního výboru katolického duchovenstva a Mírové hnutí katolického duchovenstva, a patřil mezi klíčové poradce komunistické vlády pro „náboženské otázky.“

Je nejdéle sloužícím ministrem v československých dějinách.[1] Pro lidovce a katolíky obecně je symbolem kolaborujících kněží, a jeho jméno se v Československu stalo synonymem pro zrádce, odpadlíka, oportunisty a padlého kněze.

Obsah

Biografie

Pocházel z česko-německé rodiny, v dospělosti se hlásil k české národnosti. Vystudoval Německé státní gymnázium (19131921) a přešel do biskupského semináře. 5. července 1925 byl vysvěcen na kněze (byl evidován jako kněz německé národnosti). V letech 19311938 redigoval Farní věstník pro České Budějovice a okolní osady, angažoval se v katolických a českých vlasteneckých spolcích.

V roce 1939 působil v Rudolfově, kde byl zatčen nacisty a do roku 1945 vězněn v koncentračních táborech Buchenwald a Dachau. Po roce 1945 krátce opět sloužil jako kaplan v katedrále v Českých Budějovicích. V době věznění byl silně ovlivněn vlastními sympatiemi k socialismu a smýšlení vězněné politické levice.

Již před druhou světovou válkou byl Josef Plojhar členem ČSL. Jako zasloužilý bojovník proti nacismu byl v roce 1945 zvolen předsedou jihočeské krajské organizace strany. Stal se též poslancem Národního shromáždění za tuto stranu (poslancem v Národním a posléze Federálním shromáždění za ČSL byl až do smrti). V této době již byl tajným členem KSČ (v dobovém slangu „ponorkou“). Agent StB kódovaný jako K-8, který měl být s Plojharem v Buchenwaldu, jej ve svém hlášení z této doby charakterizuje takto: člověk lehkovážné povahy, který má rád děvčata a rád pije a jako kněz není pobůžnůstkářský. S komunisty v Českých Budějovicích úzce spolupracuje. V soukromí rád hovoří o děvčatech. Umí několik řečí, měl poměr se strážníkovou manželkou, za což byl přeložen na venkov.[2]

Během února 1948 zahájil Plojhar otevřenou spolupráci s komunisty. Byl za to spolu s Aloisem Petrem z lidové strany vyloučen a zbaven poslaneckého mandátu, ale akční výbory a komunistické bojůvky mu umožnily ovládnout kanceláře strany, tato rozhodnutí ignorovat a nechat se „zvolit“ místopředsedou strany (předsedou strany se stal Alois Petr). K něčemu takovému mohlo dojít pouze díky mimostranickému zásahu komunistů, protože Plojhar neměl mezi řadovými lidovci téměř žádnou autoritu, už tehdy byl mezi nimi považován za zrádce, odpadlíka a „padlého kněze“ a působil na věřící „jako rudý hadr na býka“. Omezenost jeho použití mimo struktury kolaborantských organizací a dosazeného vedení ČSL si dobře uvědomovala i řada komunistů. Např. místní komunističtí funkcionáři na Zlínsku se při vysvětlování svých neúspěchů při volbách v roce 1948 (neúspěch = vysoký podíl odevzdaných „bílých lístků“) výslovně zmiňovali, že jim pomoc Plojhara nijak neprospěla.[3]

Pražský arcibiskup Josef Beran brzy po únorovém převratu ztratil s Plojharem trpělivost: nařídil mu rezignovat na politické funkce a zakázal mu kandidovat ve volbách 1948. Když Plojhar obě rozhodnutí ignoroval, Beran ho suspendoval a exkomunikoval, čímž rozpoutal jeden z nejzuřivějších střetů mezi římskokatolickou církví a komunistickou vládou roku 1948. Přes enormní nátlak státu exkomunikaci nikdy neodvolal. V roce 1951 ji z Plojhara na nátlak komunistické vlády nad rámec svých pravomocí sňal pražský kapitulní vikář, čímž ovšem hrubě porušil církevní zákony a celý akt byl tudíž neplatný; navíc se mimo tuto konkrétní vyhlášenou exkomunikaci na Plojhara vztahovala celá řada dalších, např. exkomunikace komunistů z církve vyhlášená Svatým officiem a stvrzená papežem Piem XII. v roce 1949, exkomunikace participantů rozkolnické „Katolické akce“ z téhož roku a exkomunikace, která automaticky vyplynula z toho, že Plojhar jakožto ministr zdravotnictví spolupřipravil a spoluprosadil zákon povolující potraty (vydán v roce 1957).[4]

Plojhar byl nejprve místopředsedou (od 1948) a po Petrově smrti r. 1951 předsedou tzv. „obrozené“ ČSL. Zastával i další funkce v tzv. Hnutí vlasteneckých kněží (předseda od roku 1948), tzv. Celostátním výboru katolického duchovenstva (předseda 1951–1968), Mírovém hnutí katolického duchovenstva (předseda), Svazu československo-sovětského přátelství (místopředseda 19521970). Od státu dvakrát obdržel Řád Klementa Gottwalda (1955, 1962) a nechal si i udělit čestný doktorát teologie na litoměřické Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě (1950), který však katolická církev neuznala.[5]

Byl expertem komunistické vlády účastnícím se jednání s Československou biskupskou konferencí na přelomu 40. a 50. let a měl určitý vliv na její církevní politiku. Nesnášel arcibiskupa Berana a prosazoval co největší restrikce vůči jeho osobě. V roce 1956, když vláda jednala o Beranově propuštění z internace, Plojhar byl striktně proti.[6] Otevřeně schvaloval pronásledování katolických kněží a dokonce i vraždy kněží. Například v případě otce Vojtěcha Rygala reagoval na protesty proti jeho zavraždění slovy: „Proč se rozčilujete, copak byl zastřelen v kostele nebo na kazatelně, kde má být knězem?“[7]

Jako člověk mluvící celou řadou jazyků a především výborný znalec němčiny byl častým členem zahraničních delegací, zejména do NDR. Snažil se o založení trvalé spolupráce mezi ČSL a východoněmeckou CDU; možnosti v tomto směru však byly velmi omezené nesamostatným postavením obou stran.

Jeho sklon k nadměrnému pití gradoval až k chorobnému alkoholismu, který už nedokázal zakrýt ani před veřejností a ze kterého si otevřeně dělali legraci i ministři v (polo)oficiálních proslovech. Např. ministr kultury Kopecký ve svém projevu na schůzi ÚV KSČ v září 1959 přišel s touto „odlehčující odbočkou“: … v rámci diskuse, kterou jsme vedli ve vládě o boji proti alkoholismu, uplatňoval Josífek Plojhar velmi houževnatě své známé přísloví, že „alkohol hubí národy, ale jednotlivcům neškodí“. A také své druhé známé přísloví, že „je-li alkohol požíván v malých dávkách, neškodí v jakémkoliv množství“, k čemuž Josífek Plojharů obvykle dodává husitské heslo „na množství nehleďte“.[8] Současníci vzpomínají, že dokázal upít i v pití kované ruské maršály, kteří jej oslovovali „Tovarišč pop“.[4]

Na jaře 1968 byl zbaven předsednictví v ČSL. Po srpnové invazi se již vrátit nemohl: byl příliš zkompromitovaný a neměl dost sil, aby udržel stranu v liniích, které jí určila KSČ; obdržel tedy alespoň čestné předsednictví. Na nátlak z členské základny však byl titulu ještě v r. 1968 zbaven (navrácen mu byl opětovně až po prověrkách v r. 1971). Nové stranické vedení se jej sice v období nastupující normalizace snažilo omezovat, ale neubránilo se jeho zvolení do ústředních orhánů Federálního shromáždění.

Zemřel na sovětském velvyslanectví, které navštívil u příležitosti recepce na oslavu VŘSR.[4] Pohřbíval jej jeden z jeho kolegů kolaborantů, protože kardinál Tomášek i přes nátlak komunistické vlády striktně odmítl možnost, že by ho mohl pohřbít on nebo kterýkoliv z ordinářů.[9]

Strana se ještě dlouho po jeho smrti až do r. 1989 neubránila glorifikaci jeho díla a odkazu, který mělo především na svědomí tehdejší vedení ČSL, kteří jej téměř až rituálně uctívali minutou ticha na začátku sjezdů a neustálým klaněním při pokládání věnců lidoveckých představitelů u jeho hrobu. Definitivně se od jeho osobnosti lidová strana odvrátila až s nástupem demokracie počátkem 90. let.[10] V očích lidovců a katolíků se díky němu jméno Plojhar stalo nadávkou a synonymem pro zrádce a odpadlíka.[11]

Odkazy

Související stránky

Předsedové ČSL


Externí odkazy

Literatura

Reference

  1. Stanislav Balík, Jiří Hanuš: Katolická církev v Československu 1945-1989; Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2007, ISBN 978-80-7325-130-7 (str. 149)
  2. Jiří Šindar:Zemřel pod cizím jménem; Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2007, str. 48
  3. Lidovci nám mnoho nepomohli. Josef Plojhar, až na to, jak dovedl promluvit na aktivu kněží, ty jeho projevy byly takové, že naprosto je nemohli prostí lidovci chápat. Ti se musili na něho dívat jako na mluvčího komunistů.“; - úryvek z hodnocení voleb od soudruha Miroslava Pastyříka z Krajského výboru KSČ ve Zlíně; citováno in Jaroslav Pospíšil (ve spolupráci s Jiřím Málkem a Janem Pospíšilem): Hyeny v akci, nakladatelství Lípa, Vizovice 2003, ISBN 80-86093-68-9 (str. 67)
  4. 4,0 4,1 4,2 Stanislav Balík, Jiří Hanuš: Katolická církev v Československu 1945-1989; Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2007, ISBN 978-80-7325-130-7 (str. 150)
  5. Stejně jako další čestné doktoráty udělené z donucení kolaborujícím duchovním, jako byli Jozef Feranec, Štefan Onderko, Gejza Navrátil, Alexandr Horák, Josef Vrana a další; viz Stanislav Balík, Jiří Hanuš: Katolická církev v Československu 1945-1989; Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2007, ISBN 978-80-7325-130-7 (str. 137-138)
  6. Karel Kaplan v Jiří Hanuš a Jan Stříbrný (ed.):Stát a církev v roce 1950, Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2000, ISBN 80-85959-71-2, str. 14
  7. viz přednáška Vojtěcha Vlčka, čas 32:00
  8. Karel Kaplan, Pavel Kosatík: Gottwaldovi muži, Paseka, Praha 2004, str. 224-225 ISBN 80-7185-616-9
  9. Jaroslav V. Polc a Bohumil Svoboda: Kardinál Josef Beran, nakladatelství Vyšehrad, Praha 2008, ISBN 978-80-7021-937-9 (str. 149)
  10. Pehr, Michal a kol: Cestami křesťanské politiky, Nakladatelství AKropolis, Praha, 2007, s. 199.
  11. Ivan Morýl: ÚNOR 1948: Pěst na oko proti pěsti dělnické třídy in Týden.cz; 24. 2 2008, dostupné: http://www.tyden.cz/rubriky/domaci/historie/unor-1948/unor-1948-pest-na-oko-proti-pesti-delnicke-tridy_45688.html (navštíveno 11. 8. 2008)
Osobní nástroje