Karel Rakouský
Z Katopedia
Blahoslavený Karel I. Habsburský (17. srpen 1887, Persenburg - 1. duben 1922, Madeira) je český a rakouský panovník z Habsbursko-lotrinské dynastie. Jako rakouský císař a český král vládl od roku 1916 až do roku 1918, kdy byl konci první světové války vítěznými mocnostmi donucen k odstoupení a opuštění země.
S manželkou Zitou a sedmi dětmi se přestěhoval do studené vily na Madeiru, kde 1. dubna 1922 podlehl zápalu plic. V roce 2004 byl beatifikován jako Karel Rakouský, jeho liturgickou památku církev slaví 21. října, v den výročí jeho sňatku se Zitou.
Obsah |
Život
Do jmenování císařovým nástupcem
17. srpna 1887 se v dolnorakouském Persenburgu narodil arcivévodovi Ottovi a jeho manželce Marii Josefě syn Karel. Nikdo nepochyboval, že jej čeká kariéra podobná kariérám jiných arcivévodů Habsburského domu, kteří neměli to štěstí, aby jednou dosedli na císařský trůn. Z hlediska nástupnictví byl vyloženým outsiderem. Jediný syn císaře Františka Josefa I. Rudolf však spáchal sebevraždu, nový následník trůnu František Ferdinand d´Este si vyvzdoroval sňatek s jemu rodem nerovnou Žofii Chotkovou, za což se musel vzdát nástupnických práv pro své potomky, další Karlův strýc, Ferdinand, sňatkem s dcerou vídeňského profesora panovnický rod rovnou opustil, Karlův otec zemřel. Bylo jasné, že po Františku Ferdinandovi bude v Podunajské monarchii vládnout on – Karel.
Na formování Karlovy osobnosti měla mimořádný vliv jeho zbožná matka. Zatímco její choť zvaný „Schöne Otto – Krásný Otto“ byl ztělesněním bohémského života, ona vedla život praktikující katoličky myslící to se svou vírou opravdu vážně. Jako důkaz může sloužit fakt, že za 1. svět. války změnila svůj vídeňský palác v lazaret. K zodpovědnosti před Stvořitelem vedla i své dva syny, Karla a Maxmiliána Evžena. Byla úspěšná, její starší syn byl vyzvednut až na oltář.
Byla mu poskytnuta studia na Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze a musel absolvovat nutný vojenský postup a s ním související vojenský výcvik a působení v několika posádkách (např. v Brandýse nad Labem).
Roku 1909 se ve Františkových Lázních seznamuje se svou životní láskou – Zitou z rodu Bourbon-Parma. Když si o dva roky později – 21. října – slíbili před Bohem věrnost a lásku, bylo tak zpečetěno jedno z nejčistších a zároveň nejtragičtějších manželství v historii. Téměř na den přesně se jim v roce 1912 narodil syn Otto, jenž se měl jednou stát nástupcem svého otce na trůnu.
Sarajevský atentát nejen, že odstartoval 1. světovou válku, ale rozhodl i o novém následníkovi na císařském trůnu, kterým se nyní stal právě císařův synovec Karel. Ten, ačkoli na to měl právo, nebyl však svým prastrýcem pozván k jednání ohledně vyhlášení války. František Josef I. mu tak chtěl v budoucnu ulehčit mírová vyjednávání jakožto císaři, který se na vypuknutí války nepodílel. [1]
Císař
„Bůh žehnej Vašemu Veličenstvu,“ uslyšel Karel poprvé ráno 22. listopadu 1916, když vycházel z komnat zemřelého prastrýce, u jehož smrtelného lože prodleli se Zitou celou noc v modlitbách. V osmadvaceti letech převzal vládu nad rozsáhlým mnohonárodnostním územím, zmítaným hrůzami válek a vnitřními nepokoji. Byl postaven do neřešitelné situace – měl udržet neudržitelné, zachránit něco, co už před vypuknutím vojny bylo na tajných setkáních evropských zednářů, vedoucích k tomuto účelu úspěšnou zákulisní politiku, odsouzeno k rozbití. A on, jakožto hlava poslední evropské katolické monarchie, měl přinést na oltář tu největší oběť.
Okamžitě začal usilovat o příměří, sám během prvních dvou válečných let navštívil frontu (jako jediný panovník té doby). Věděl tak dobře, jak takové válečné běsnění vypadá. Jako první na světě zřídil ministerstvo zdraví, vyhladovělé a zimou promrzlé Vídni dal k dispozici všechny koně císařských stájí i ty nejušlechtilejší krve, vyhlásil amnestii, o níž Tomáš Garrigue Masaryk prohlásil, že další podobný krok by znamenal konec jejich snahám o destrukci monarchie. Prostřednictvím svých švagrů vedl tajná jednání s Francouzi o mír, byl ochoten svému německému spojenci obětovat velkou část území vlastní říše jako náhradu za území, jež po něm požadovala Francie. Jednání však ztroskotala na problematických smlouvách Dohody uzavřených s Itálií a na lobbování představitelů zednářských lóží ze zemí patřících Rakousku-Uhersku i mimo ně, jejichž cílem bylo rozbít poslední evr. katolickou monarchii. Ještě v dubnu r. 1917 píše německému císaři Vilému II. dopis-vizi, jímž jej nabádal k uzavření míru jako záchrany před „ničivým hnutím“, které se na Evropu chystá dopadnout. Neúspěšně. Protože od druhé půlky války bylo rakousko-uherské velení podřízeno tomu německému, nemohl zastavit použití bojového plynu, což je mu často neprávem vytýkáno. Měl v plánu vytvoření federace, kde by si všechny národy říše byly rovny, prakticky všemi svými kroky ze své vůle a nikoli pod nátlakem vycházel vstříc všem dávným požadavkům příslušníků menších národů. Jenže byl na to sám. Doslova celý svět byl proti němu.
Zbaven trůnu
Rokem 1918 končí nejen válka, ale i existence říše trvající sedm staletí. Nová republikánská vláda zrušila Habsburkům všechna panovnická práva, sebrala jim veškerý majetek a ty, co se nezřekli příslušnosti k rodu, vyhostila bez jakýchkoli náhrad ze země. Karlovi pak byla na nátlak mocností nabídnuta nástupnickými státy apanáž 184 mil. švýcarských franků výměnou za jeho abdikaci, ten ale prohlásil, že jeho koruna není na prodej a že příslušník rodu vládnoucího z Boží vůle sedm set let neodchází jako nějaký latinskoamerický prezident. Zednářům, kteří mu znovuzískání koruny rovněž přislíbili, odpověděl, že korunu získal od Boha, nemůže ji tedy nazpět získat od ďábla. Se sedmi tisíci franků veškerého majetku, jež mu zbyly, se svým dvorem a nyní již sedmi dětmi byl vyhoštěn ze země. Krátkou dobu žil ve Švýcarsku, odkud dvakrát vyrazil do Budapešti, aby se pokusil znovu usednout na uherský trůn. (R. 1916 byl korunován na uherského. krále.) Po zradě však byl nucen svých snah zanechat – nechtěl získat trůn za cenu občanské války.
Vyhnanství
Byl listopad roku 1921. Jako všem nepohodlný byl internován na portugalskou Madeiru. Katastrofální finanční situace ho donutila přesídlit do jedné vysoko položené vily, kterou mu poskytl jeden místní šlechtic. Dětem povolili ti, co o jeho osudu rozhodovali, dojet za svými rodiči až později. Císař zde, ve vlhkém a mrazivém podnebí, onemocněl tehdy neléčitelným zápalem plic. „Jsem dobrému Bohu vděčný za to, co nám sesílá,“ prohlásil v této fázi své pozemské křížové cesty. Měsíc trávil ve 40° horečkách v posteli domu, kde se netopilo, protože na pořádné dřevo nebyly finance. Nedával najevo své potřeby – nechtěl zbytečně zatěžovat služebnictvo. Ve strachu, aby nenakazil děti, zakázal je k sobě pouštět. Když si pak nechal 27. března zavolat nejstaršího Otta, odůvodnil to slovy: „Aby viděl, jak umírá císař a katolík!“ Celý čas dlela u jeho lože manželka Zita, několik nocí prakticky beze spánku. Pootevřenými dveřmi sledoval císař mši svatou a adoroval před postelí vystavenou Nejsvětější Svátost. „Je přece dobré, že existuje důvěra v Nejsvětější Srdce Ježíšovo. Jinak by to bylo všechno nesnesitelné. Jen nereptat. Snažím se poznávat Boží vůli a co nejdokonaleji ji plnit!“
Smrt
31. března dostoupila agónie svého vrcholu. Chvíle blouznění střídaly věty nejhlubších možných modliteb: „Musím tolik trpět, aby se moje národy opět sešly!!!“ „Milý Spasiteli, chraň naše děti Ottu, Mädi, Roberta, Felixe, Karla Ludvíka…Jak je to dál?“ Císařovna mu pomohla: „Rudolfa.“ „Rudolfa, Lotti a to zcela maličké, zcela maličké. Chraň je na těle, na duši, dej jim raději zemřít, než aby se dopustily smrtelného hříchu! Amen!“ Poslední, co zašeptal své Zitě, bylo: „Miluji tě nekonečně!“ Pak už vzýval příchod Spasitele a s velikou touhou přijal Jeho Tělo. Na tváři se mu objevil výraz z jiného světa, který už nezmizel. Po Zdrávasu upnul zrak k Nejsvětější Svátosti, jíž mu páter Zsambóki držel před očima. „Hleďte, zde je Spasitel!“ Císařovna předříkávala modlitby umírajících a Karel je s námahou opakoval. U lůžka pro slzy neviděl malý Otto, ale to už Karel, z Boží vůle císař rakouský, apoštolský král uherský, král český, dalmatský, chorvatský… nevnímal. Přecházel pozvolna na druhý břeh. Císařovna Zita mu podala k políbení kříž. On však k tomu už neměl sílu. Vyslovil jen: „Ježíš!“ O něco později hlesl: „Už nemohu.“ A pak už jen opakoval: „Přijď, můj Ježíši! Ježíši…“ Se Spasitelovým Jménem na rtech vydechl naposledy 1. dubna 1922, bylo 12 hodin 23 minut.
Beatifikace
3. října 2004 prohlásil Jan Pavel II. císaře Karla blahoslaveným. Tento den je mu i připsán v liturgickém kalendáři. Byla to pro něj tak trochu osobní záležitost, neboť papež byl dle svého rodného jména jeho jmenovcem.[2]
V současnosti probíhají rovněž modlitby za blahořečení císařovny Zity, byl by to po necelých tisíci letech první panovnický pár, který by stanul na oltáři.
Odkazy
Literatura
- Demerelová Eva: Císař Karel I., Praha: Ikar, 2006; ISBN:80-249-0678-3
- Zessner-Spitzenberg Hans Karl: Císař umírá. Olomouc: Matice cyrilometodějská, 2004; ISBN:80-7266-185-X
- Fejtö François: Rekviem za mrtvou říši, Praha: Academia, 1998; ISBN:80-200-0669-9