Kateřina Tekakwitha

Z Katopedia

(Přesměrováno z Kateřina Tekakwithová)
Přejít na: navigace, hledání

Svatá Kateřina Tekakwitha (1656- 17. dubna 1680),dívka z indiánského kmene Mohavků, konvertitka, která byla jako jedna z prvních domorodých obyvatel Ameriky blahořečená, a to v r. 1980 papežem Janem Pavlem II. Svatořečil ji Benedikt XVI. v roce 2012.

Obsah

Život

I mezi indiány jsou jedinci, kteří byli církví vyvýšeni na oltář. Takovou je i dívka z kdysi obrovského kmene Mohawků, z něhož dnes přežívají v amerických rezervacích poslední dvě tisícovky. Mohawkové byli patrně nejbojovnější ze všech šesti rodových větví národa Irokézů, „Národa šesti ohňů“, bojovníků, kteří svého času téměř vymordovali slavné Hurony, proslulé hrozivým válečným jekotem.

Jsme v polovině 17. století v lesích Severní Ameriky. Přesněji v roce 1656, kdy v osadě Osserneron (dnes Auresville ve státě New York) přichází na svět malá Tekakwitha – Ta, která dává věci do pořádku. Otec, náčelník Tsaniton-gow, byl pohan, válečník a lovec klanějící se Velkému duchu a nečinící si žádné výčitky z rozbíjení lebek svých nepřátel. Matka Maria Kahontake pocházela z jiné velké indiánské jazykové rodiny – Algonkinů. Patrně ji ukořistil na jedné válečné výpravě. Jak jméno napovídá, byla pokřtěná, protože misionáři se svého náročného poslání zhošťovali už od samého počátku a postupně získávali ovečky. Zejména pak právě mezi Hurony, to byl milovaný kmen francouzských jezuitů. Maria Kahontake se snažila potajmu plnit své náboženské povinnosti, jako je modlitba, půst či pokání.

V roce 1660 se krajem přehnala strašlivá morová epidemie, která zdecimovala kmen Tekakwithy. Podlehli jí i její rodiče, ona sama vyvázla tak tak, ale zákeřná choroba se podepsala na jejím zraku a obličeji – od té doby velice špatně viděla a tvář pokryly ošklivé jizvy. Adoptovala ji teta Karitha se svým mužem Jowanerem. V novém domově si musela zvykat na tvrdou dřinu indiánských dívek, všechny ty věci okolo obživy, ošacení, vydělávání kůží atd. To trvalo tak šest let. Pak bylo uzavřeno příměří mezi pěti irokézskými kmeny a Francouzi. Pěti, poněvadž bojechtiví Mohawkové se připojit odmítli.[1]

Proti svéhlavým Mohawkům vyrazila trestná výprava v čele s hrabětem de Tracym. Osamocení Mohawkové museli před nesrovnatelně lépe vyzbrojenými bělochy prchnout až na poušť, kam k nim přicházejí v pokoji a míru tři jezuité: o. Bruyas, o. Fremin a o. Pierron. Zdrželi se sice jen krátce, ale i to stačilo, aby na Tekakwithu zapůsobili. Abbé Pierron se po letech do osady vrátil, aby zde neúnavně pracoval na vinici Páně a mohl vbrzku sklízet první (i když zatím jen řídké) plody své práce. Nepodařilo se mu však přesvědčit po krvi žíznící náčelníky, aby zanechali krvavých orgií.

Tekakwitha (jakožto schovanka) podléhala vůli svého pěstouna. Ten měl jasno: chtěl, aby se vdala. Bránila se, seč mohla, až konečně přiznala barvu: „Věřím v Krista, chci být pokřtěna!“ Strýc Jowanero sice začal vyvádět, zakázal jí navštěvovat chatrč misionářů, ale to bylo tak vše, co pro to mohl udělat. Když se jí po roce konečně podařilo promluvit s otcem Pierronem, požádala jej hned o křest. Po roční přípravě (5. dubna 1677) byla Tekakwitha, nyní již Kateřina, přijata do Kristovy církve.

A nastaly jí trudné časy, které si musel zažít nejeden konvertita: výsměch, urážky, ponižování, ústrky, útisk, nenávist, hájení své víry přede všemi i před sebou, před ataky zla a pokušení všeho druhu. Když už to bylo k nesnesení, utekla přes bažiny a lesy do 300 km vzdáleného Caughnawaga, dnešního La-Praire-de-la Madelaine (severně od Montrealu), kde jezuité vybudovali misii, v níž našlo azyl mnoho obrácených rudých dětí.

Kateřina se zde okamžitě vrhla do práce a dělala doslova vše, co bylo zapotřebí, a to v neskutečně velké míře, prakticky naplnila rčení být ustavičně v jednom kole. Zbytek času si rozdělila mezi modlitbu a spánek. Nosila dřevěný kříž, umrtvovala se, co mohla, a všechno své utrpení (veliké bolesti žaludku i hlavy) i odříkání obětovala za druhé (chodila mj. bosá ve sněhu). Ve velké úctě měla Eucharistii a Matku Boží. Čistá, pokorná, tichá, pracovitá, obětavá, dobrosrdečná, zbožná. Stala se výraznou postavou novotou vonící osady. Byla nepřehlédnutelná svým počínáním, službou druhým i mimořádnou zbožností. V den slavnosti Zvěstování roku 1679 složila slib čistoty, který odmítala byť jen v myšlenkách porušit. V širokém okolí stačilo říct Mohawská lilie, a každý věděl, o kom je řeč. Na mši přestala chodit až poté, co se už nemohla zvednout z lůžka. Když jí pak kněží v procesí přinesli naposledy Eucharistii, dostalo se jí přitom mystického prožitku. Poté upadla do agonie a probrala se už jen proto, aby zvolala: „Ježíši, já Tě miluji!“ 17. dubna 1680 odešla na věčnost.

V okamžiku smrti zmizely z její tváře všechny jizvy. K hrobu mrtvé Mohawské lilie se začaly záhy scházet zástupy poutníků, a to po celá století. R. 1980 papež Jan Pavel II. Kateřinu Tekakwithu beatifikoval. Blahoslavená Kateřina je patronka ekologů, ochránců životního prostředí, přímluvkyní sirotků a pronásledovaných pro víru. Bývá zobrazována s růžencem, lilií a dřevěným křížem.

Odkazy

Literatura

  • Stingl Miroslav, Války rudého muže, Praha: Naše vojsko 1996, ISBN: 80-206-0226-7
  • Fros Henryk: Święci doby wspópłczesnej, WAM, Kraków 1991, ISBN 83-85032-64-9, str. 116-117

Poznámky a reference

  1. Vůbec, Francouzi, kteří tuto část Nového světa osidlovali, měli velikánské štěstí, že Irokézové, tito proslulí válečníci, kteří si to byli ochotni rozdat kdykoliv s kýmkoli, se právě proti nim moc do boje nehrnuli. V bledých tvářích viděli spíše partnery pro obchod a snažili se z toho vytřískat co nejvíc. Kdyby se do nich tehdy pustili, patrně by je porazili. Jenže bílých přibývalo a pak už je odhánět, natož odehnat nestačili. Alespoň to Irokéze zachránilo před totálním vyhlazením, po takových Pequotech, kteří vyhlásili bělochům boj na život a na smrt jako první, zbyl dnes jenom skalp jejich náčelníka Sasaca v jednom tamním v muzeu. Z velikého národa Irokézů přežilo staletí válek, chorob a whisky na šedesát tisíc jedinců.
Osobní nástroje