Katedrála svatého Václava
Z Katopedia
| Katedrála svatého Václava v Olomouci | |
|---|---|
| |
| Místo | |
| stát | Česká republika |
| kraj | Olomoucký kraj |
| obec | Olomouc |
| Základní údaje | |
| Biskup (rektor katedrály): | Mons. Jan Graubner, 14. arcibiskup olomoucký |
| vysvěcení katedrály | 30. června 1131 |
| světitel | biskup Jindřich Zdík |
| diecéze | Arcidiecéze olomoucká |
| děkanát | olomoucký |
| Farnost | sv. Václava |
| Architektura | |
| stavební sloh | Neogotika |
| typ stavby | metropolitní katedrála |
| výstavba | 1100 - 1141, 1883 - 1892 |
| Odkazy | |
| Stránky | http://www.oldom.cz/ |
| Průvodcovská služba | http://dom-olomouc.webnode.cz/ |
Katedrála svatého Václava v Olomouci je sídelní sakrální stavba olomoucké arcidiecéze a hlavní metropolitní chrám římskokatolické církve na Moravě. Původně byla postavena v románském slohu na počátku 12. století. Její současná podoba je z konce 19. století.
Obsah |
Historie
Původní románská bazilika
Původní olomoucké biskupství bylo zřízeno českým knížetem Vratislavem II. roku 1063 při olomouckém kostele sv. Petra. Po vybudování vlastního knížecího sídla na protějším olomouckém kopci (oblast dnešního dómského náměstí) rozhodl olomoucký údělný kníže Svatopluk (český kníže) o výstavbě nového biskupského kostela, který zasvětil zemskému patronu sv. Václavovi. Jeho syn Václav, který se stal jeho údělným nástupcem, odevzdal krátce před svou smrtí v roce 1131 ještě nedokončený kostel do rukou olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka, který jej 30. června 1131 vysvětil. Vysvěcení se tenkrát s ohledem na nedokončenost prací týkalo výhradně oltáře a apsidy, která již byla koncepčně hotová a mohla se již proto užívat k běžným bohoslužebným účelům. Jindřích Zdík si zřejmě přál, aby se podařilo v co nejkratší době přenést biskupství od sv. Petra a ustanovit zde stabilní kapitulu, která by biskupa, který většinu času trávil na cestách (především dvě pouti do Jeruzaléma a jedna do Říma). Roku 1141 začíná vznikat biskupský palác.
Katedrála, o kterou se doposud staral biskupem ustanovený probošt, již nyní mohla být předána do plného užívání biskupovi a jeho regulované kapitule. Původní biskupský kostel měl podobu románské trojlodní baziliky zakončené na východě půlkruhovitou apsidou. Její trojlodí rozdělovalo asi šest dvojic arkádových čtyřboký pilířů. Střední loď měla podobně jako boční lodě buď ploché dřevěné zastřešení nebo byly stavěny s otevřeným pohledem do krovu. Presbytář, který byl zvýšen nad úrovní podlahy baziliky se již tehdy nacházel nad kryptou, kterou se podařilo zrekonstruovat po jejím vykopání v roce 1886. Západnímu průčelí dominovaly dvě hranolové věže v šířce bočních lodí. Ke kostelu již tenkrát přiléhala budova malé biskupské kapituly. Samotný přístup ke chrámu byl tehdy volný, protože se nacházel před hradebním valem města. Až teprve za panování Oty III. byla vytvořena obranná tvrz. Z romanského kostela se do dnešní doby téměř nic nezachovalo, až na pozůstatky již zmíněné podzemní krypty, úlomků pískovcových kamenů pod úrovní dnešních západních věží a románského okna, nalezeného v podkroví budovy, jehož původní funkce byla obnovena ve 20. století. Toto okno bylo nejspíš součástí systému oken z přiléhajícího biskupského paláce, která byla pohledem orientována na západ.
Gotická přestavba
Společný život kanovníků byl nedlouho po smrti Jindřicha Zdíka narušen a jednotliví kanovníci se začali na přelomu 12. a 13. století stavět poblíž katedrály vlastní dvorce. V době episkopátu biskupa Roberta (1201 - 1240) došlo k výrazným gotickým zásahům do románského komplexu biskupského kostela a paláce. Vznikl tak raně gotický portál s diamantováním, který byl na konci 20. století objeven v prostoru nad dnešními sakristiemi a po požáru roku 1204 byla výrazně změněna podoba biskupského kostela do podoby gotické haly. K přestavbě se však do dnešní doby nedochovalo moc zpráv, jen neurčité informace podává tehdejší zpráva o vyhlášení papežský indulgencí (odpustků) ve prospěch požárem postižené katedrály. Ve stejném období vznikla v prvním patře biskupského paláce také biskupská škola.
Gotické přestavby výrazně pokračovali i za biskupů Jan VIII. Očka z Vlašimi a Jana IX. ze Středy, ve 2. polovině 14. století byl zbořen biskupský palác, který od počátku 13. století plnil funkci scholasterie spolu s původním romanským kapitulním ambitem. Při přestavbě byly ponechány pouze původní obvodové zdivo. K severní stěně ambitu byla v 2. polovině 15. století přistavěna obdelná budova zaklenutá čtyřmi poli křižové klenby, do které byl přístup z nového ambitu. Tato budova plnila funkci biskupské kapitulní knihovny, která přecházela ve svém nejvýchodnějším poli v kapli sv. Jana Křtitele a zemských patronů.
Renesanční úpravy
V letech 1504 - 16 se ještě dle historiků dokončovala novostavba pozdně gotického presbytáře katedrály. Za biskupa Stanislava II. Pavlovského došlo k přestavbě románského dvouvěží na střední převýšené renesanční věže, jejíž realizaci biskup svěřil v letech 1589 - 1595 italskému staviteli Bernardu Leonu "Vlachovi" z Moravské Ostravy. Biskup Stanislav II. Pavlovský nechal zároveň vybudovat novou hrobku pro sebe a své rodinné příbuzné, nad kterou nechal postavit manýristickou kapli sv. Stanislava.
Výstavba barokního presbytáře
Koncepce barokní přestavby citelně zasáhla do celkové koncepce katedrály. Úplnou přestavbu původně gotického choru a rozšíření presbytáře nechal provést v letech 1616 - 1618 biskup František kardinál Dietrichstein (1599 - 1636). Prostorný sál zakončený polygonální stěnou nabyl úctyhodných rozměrů 35x23 m s klenbou ve výši 23 metrů s lunetami nad okny. Jeho základní koncepce neztratila svůj monumentální účinek ani po regotizaci katedrály v 19. století. Spolu s presbytářem došlo i k přestavbě bočních oltářů a kapli. Citelně byla přestavěna kaple sv. Cyrila a Metoděje, které bylo změněno zasvěcení na kapli Panny Marie z Loretu. Ostatní boční oltáře nabyly monumentálních rozměrů, jak je pro baroko typické.
Pod presbytářem vznikla trojlodní barokní krypta, do které je přístup z bočních částí lodě dvěma identickými ramennými schodišti. Samotný prostor krypty tvořený dvěma řadami jednoduchých čistých pilířů dnes bohužel nezná jméno svého stavitele. Vzhledem k nedostatku financí a přerušení stavby v průběhu třicetileté války je krypta dokončena až dlouho po smrti kardinála Dietrichsteina v roce 1661 prostřednictvím finančního daru jeho synovců. Běsnění Švédu v Olomouci nebyla ušetřena ani katedrála, z jejíž krypty násilní dobyvatelé vyňali ostatky kardinala Ditrichsteina a odnesli je neznámo kam.
Klasicistní úprava průčelí
Barokní podoba katedrály byla prakticky uchována až do konce 19. století. 28. února 1803 však zasáhl do střední velké věže mohutný blesk, který byl tak silný, že vyvolal velmi silný požár, který roztavil všechny zvony, které v ní byly a spolu s ní shořeli ještě další dvě západní věže až na zdivo. Oprava, která byla provedena v klasicitním slohu, se musela vzhledem k nedostatku prostředků omezit na nejnižší možnou míru. Došlo proto k redukci dvou západních věží na jednu centrální s vysokou empírovou věží, do které byly včleněny hodiny s lucernou a dvěma malými postranními. Průčelí tím získalo kompaktní podobu silného předního bloku.
Regotizace katedrály
K výstavbě ucelé formy katedrály, která se měla navrátit do krásy gotického slohu se odvážil olomoucký arcibiskup[1] Bedřich kardinál Fürstenberk (1853 - 1892), který ač věděl, že nemá šanci před vedením města tak rozsáhlou stavbu poblíž městské hradby prosadit, rozhodl se vypracovat vzevrubné plány, které vypracoval vídeňský architekt Josef Erwin von Lippert (1826 - 1902). Roku 1888 se mu podařilo získat povolení k postavení chórové kaple, kam byl přenesen pozdně gotický reliéf Panny Marie Ochranitelky z nedaleké kaple, kam byl umístěn po zrušení kostela Panny Marie na Předhradí v roce 1790. Nedlouho před zrušením olomoucké pevnosti (1888) již došlo k bourání městských bran a již systematicky probíhaly základní stavební práce pod vedením biskupského vrchního inženýra Gustava Merety (1832 - 1888), který je podepsán pod podobou západního půčelí a neogotických věží (68 m) spolu s mohutnou jižní věží (102 m) po jeho smrti vedl stavební práce vídeňský architekt Richard Völkel.
Interiér katedrály doznal velmi výrazných změn. Byly zrušené jednotlivé barokní oltáře, které byly nahrazeny skromnými neogotickými oltáři, v presbytáři byly vytvořeny nádherné okenní vitráže, které arcibiskupu Fürstenberkovi věnovali darem kněží olomoucké arcidiecéze roku 1790. Hlavní oltář je v obrovském prostoru presbytáře spíše minimalistický, protože ve své výši je zaražen centrální okenní vitráží, na které je zobrazen kardinál Fürstenberk, který přináší jako dar svatému Václavu hotovou koncepci katedrály.
Relikviáře
Katedrála vlastní velkou řadu relikviářů. Mezi nejvýznamnější patří:
- Relikviář svatého Jana Sarkandra - který je uložen na bočním oltáři jemu zasvěceném spolu s lebkou tohoto významného moravského kněze-mučedníka
- Relikviář svaté Pavlíny - původně byl umístěn v jezuitském kostele Panně Marie Sněžné, po zrušení jezuitského řádu jej odkoupila olomoucká katedrála. V současnosti je umístěn ve výstavních prostorách barokní krypty.
- Barokní relikviář sv. Iucundy - umístěn v presbytáři
- Barokní relikviář sv. Kristyna - umístěn v presbytáři
- Relikviář sv. Jana Boska
- Relikviář sv. Kateřiny Sienské
- Relikviář sv. Kosmy a Damiána
- Přenosný relikviář sv. Jana Sarkandra
- Relikviář sv. Klementa Římského
- Relikviář sv. Cyrila
- Relikviář bl. Jana Pavla II. - s kapkou jeho krve na útržku z oděvu, který nosil
