Konkláve
Z Katopedia
Konkláve (z lat. cum clave – (uzamčen) na klíč) je shromáždění kardinálů volící papeže. Schází se v případě uprázdnění papežského stolce v Sixtinské kapli ve Vatikánu, ke zvolení budoucího papeže je třeba shoda 2/3 volitelů. Poslední konkláve zasedalo 18.-19. dubna 2005 po smrti Jana Pavla II. a zvolilo německého kardinála Josepha Ratzingera, který přijal jméno Benedikt XVI.
Obsah |
Současnost
Současnou podobu pravidel pro volbu papeže stanovil Benedikt XVI. v motu proprio De aliquibus mutationibus in normis de electione Romani Pontificis, vydaném 21. června 2007 jako dodatek k apoštolské konstituci Jana Pavla II. Universi Dominici Gregi z 22. února 1996.[1][2]
Zúčastnit se konkláve je povinností všech kardinálů, kteří v den smrti nebo odstoupení papeže nepřekročili věk osmdesáti let (hranici stanovil papež Pavel VI. v roce 1970), maximální počet voličů je však 120. Sejít se musí 15 – 20 dnů po papežově smrti či odstoupení. Teoreticky může být papežem zvolen jakýkoli muž - katolík, tradičně je však úřad svěřován kardinálovi.
Hlasování probíhá v Sixtinské kapli a dohlíží na ně kardinál - komorník (camerlengo). Den, kdy konkláve začíná, začíná ráno bohoslužbou v bazilice sv. Petra. Odpoledne se kardinálové v procesí odeberou do Sixtinské kaple. Složí zde přísahu mlčenlivosti a poté se přikazuje tzv. extra omnes („všichni ven“). Ti, kteří se volby neúčastní, musí kapli opustit, dveře jsou uzavřeny a volba začíná.
Kardinálové hlasují, jedí a spí v uzavřeném prostoru až do doby, kdy je zvolen nový papež. Jakýkoli kontakt s vnějším světem je zakázán s výjimkou naléhavé lékařské pomoci. Jsou odstraněny všechny televizní a rozhlasové přijímače; dovnitř se nesmí dostat žádné noviny nebo časopisy, zakázané jsou také mobilní telefony. Konkláve se zúčastňuje i pomocný personál, zajišťující úklid, stravování i případnou lékařskou péči. Tito lidé také skládají přísahu mlčenlivosti, avšak kardinálové ani s nimi nesmějí hovořit. Během volby přebývali kardinálové původně v prostých celách v Apoštolském paláci, nově pro ně bylo zbudováno poněkud příjemnější ubytování v hospici Svatá Marta. To je však stejně jako kaple v celém průběhu konkláve pro kohokoliv nepovolaného uzavřeno.
Odpoledne prvního dne hlasují kardinálové zpravidla jen jednou. Od druhého dne mají vždy dva hlasovací lístky ráno a dva odpoledne. Hlasovací lístek je obdélný a v jeho horní polovině jsou vytištěna slova Eligo in Summum Pontificem („Volím za papeže“). Dole je prostor pro jméno vybrané osoby. Kardinálové musí jméno kandidáta napsat pozměněným písmem, aby je nebylo možno identifikovat, a list přeložit. Potom každý kardinál zvedne viditelně lístek a odnese ho k oltáři, kde je urna přikrytá talířem. Položí svůj hlasovací lístek na talíř a překlopí ho do urny. Tento na první pohled zbytečně složitý způsob byl zaveden proto, aby bylo zřetelně vidět, že kardinál vložil do urny jen jeden lístek.
Po odevzdání všech hlasů se lístky zamíchají, spočítají a rozloží. Když jsou všechny lístky sečteny, zvolá jeden ze sčitatelů jména těch kardinálů, kteří získali hlasy. Jehlicí se propíchne každý lístek tam, kde je vytištěno slovo Eligo - a navlékne všechny na nit. Po překontrolování jsou hlasovací lístky spáleny. Od 20. století jsou součty hlasů všech volebních kol zapisovány. Listiny se uchovávají ve vatikánském archivu v zalepené obálce, která může být otevřena jen na příkaz papeže.
Jediným náznakem vývoje situace uvnitř Sixtinské kaple je dým z pálených hlasovacích lístků, který je davem na náměstí sv. Petra bedlivě sledován. V kapli jsou před volbou umístěna zvláštní kamínka a komínová roura je vyvedena nad střechu. Při neúspěšné volbě se k páleným lístkům přidává vlhká sláma a tím vzniká černý dým. Pokud je nový papež zvolen, k posledním lístkům se nepřidává nic a dým má bílou barvu.
K platnému zvolení papeže je nutná dvoutřetinová většina hlasů, jak to ustanovil Alexandr III. Kardinálovi, který jí dosáhne, je položena otázka: Acceptasne electionem de te canonice factam in Summum Pontificem? („Přijímáš své kanonické zvolení za papeže?“). Vysloví-li kardinál souhlas s první otázkou, je mu položena další: Quo nomine vis vocari? („Jakým jménem se chceš nazývat?“) Když si nový papež zvolí jméno, vzdají mu ostatní kardinálové hold a slíbí poslušnost. Papež se pak oblékne do nového, připraveného roucha. Poté zazní z balkonu baziliky svatého Petra tradiční oznámení: „Annuntio vobis gaudium magnum. Habemus Papam!“ – „Oznamuji vám radostnou zprávu. Máme papeže!“. Poté je zveřejněno jeho jméno a nově zvolený papež předstoupí před dav shromážděný na náměstí. Po krátkém projevu udělí tradiční požehnání Urbi et Orbi a tím je zahájen nový pontifikát. Následně je slavena papežská inaugurace.
Historie
Původně papeže, tedy římského biskupa, volil zcela demokratickým způsobem klérus i všichni křesťané. To bylo ovšem možné jen při malém počtu věřících v samých počátcích. Volba sice probíhala tajně, ale důvodem bylo pronásledování křesťanů. Později bylo nové náboženství legitimizováno, ale do volby začali zasahovat světští vládci - zpočátku římští císaři, později i panovníci z Německa či Francie. Papežství se postupně dostalo do naprosté závislosti na světské vládě. Úřadující papež také v několika případech označil přímo svého nástupce.
Proto Mikuláš II. vydal v roce 1059 bulu In nomine Domini (Ve jménu páně). V ní vyhradil volební právo pouze pro kardinály – biskupy. Klérus i celé křesťanstvo včetně panovníků pak mělo volbu jen dodatečně schválit. Roku 1179 Alexandr III. rozšířil privilegium volby na všechny kardinály a také ustanovil, že pro nového papeže musí hlasovat nejméně dvě třetiny voličů.
První snahy uzavřít se při hlasování před vnějším světem je možné sledovat ve 13. století, např. při volbě v roce 1216. Tradici konkláve definitivně zavedl Řehoř X. v roce 1274. Prosadil volbu papeže v uzavřeném prostoru s minimálním pohodlím. Toto opatření mělo zamezit přílišnému prodlužování období sedisvakance. Volební proces se totiž v minulých stoletích často odehrával celé týdny nebo měsíce. Nejdelší volba papeže trvala 31 měsíců, od února 1269 do září 1271 (tehdy byl zvolen právě Řehoř X.). Kardinálové nebyli podle nařízení Řehoře X. omezeni pouze uzavřeným prostorem, který nesměli opouštět. Když nemohli dlouho dosáhnout dohody, začal jim být snižován přísun jídla z venku - pokud hlasování trvalo déle než 3 dny, bylo kardinálům omezeno množství jídla a po dalších 5 dnech byl podáván jen chléb, víno a voda. Brzy se ale zjistilo, že uzavřená volba také umožňuje kardinálům plně se koncentrovat na svůj úkol a vyhnout se možným snahám volbu zvenčí ovlivnit. Volitelé také mohou snáze dodržet „Solum Deum prae oculis…“, tedy že budou mít před očima pouze Boha. Přesto byla tato nařízení při dalších konkláve často porušována.
Poslední komplexní úpravu pravidel průběhu konkláve vydal papež Jan Pavel II. 22. února 1996 v podobě apoštolské konstituce Universi Dominici Gregi. Mimo jiné v ní stanovil zásadní novinku: pokud jsou tři série skrutinií (33 - 34 hlasování) bezvýsledné, pak postačí pro zvolení papeže prostá většina hlasů. K uplatnění tohoto pravidla nikdy nedošlo: 21. června 2007 je nástupce Jana Pavla II. Benedikt XVI. zrušil vydáním motu proprio De aliquibus mutationibus in normis de electione Romani Pontificis - podle nějž se v dalších hlasováních automaticky hlasuje o 2 nejúspěšnějších kardinálech posledního skrutinia třetí série, přičemž potřeba získat 2/3 hlasů dále platí.[3][4]
Odkazy
Související články
Reference
- Hülsebusch Bernhard: Jak se volí papež, Karmelitánské nakladatelství 2003, ISBN 80-7192-785-6
- ↑ De aliquibus mutationibus in normis de electione Romani Pontificis
- ↑ http://www.vatican.va/holy_father/john_paul_ii/apost_constitutions/documents/hf_jp-ii_apc_22021996_universi-dominici-gregis_en.html
- ↑ De aliquibus mutationibus in normis de electione Romani Pontificis
- ↑ http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=7981