Kvido z Anderlechtu
Z Katopedia
Svatý Kvido (950-1012), byl bohabojným kostelníkem z Bruselu, žijícím obětavě pro druhé. Už za života se těšil pověsti svatosti. Jeho liturgická památka připadá na 12. září.
Život
Brabantsko leží na území dnešní Belgie, která tehdy jako taková samozřejmě neexistovala. Zato však i tehdy tam žilo mnoho chudých, zároveň však zbožných lidí. Takoví byli i rodiče malého Kvida, který se jim někdy kolem roku 950 narodil.
Jeho otec jakoby se inspiroval rčením „chudoba cti netratí“. To, že jsme chudí, ještě nemusí znamenat, že musíme být špatní a nevzdělaní, říkával dětem. A tak se u nich po večerech četlo Písmo – ruku na srdce, i dnes to není zase tak frekventovaný jev, takové společné rodinné čtení, zvláště před jedenácti stoletími. Uvádí se, že hlavně kniha Tobiáš byla v této domácnosti v kursu, zvláště pak verš: „Neboj se synu, že jsme zchudli. Máš mnoho dobrého, jestliže se bojíš Boha, utíkáš od všeho hříchu a činíš dobře před Hospodinem, svým Bohem“ (Tób 4,21). To, že jsme chudí, ještě neznamená, že budeme zapomínat na Pána a nebudeme pomáhat druhým, dodával a vyzýval děti ke společné modlitbě a k opravdovému životu z víry. A Kvidovi se pak opravdu jen zřídkakdy stalo, že by slova otce Tobiášova či otce svého neměl na paměti.
Taková ta činná pomoc chudým a potřebným se stala jeho pomyslným mottem. Být šlechticem a být tehdy už erby, mohl si do něj nějaký motiv s tím spojený vetknout. Šlechticem tedy nebyl, jeho vystupování však bylo více než šlechetné. Hlavně ať mají druzí, říkal si. A tak kolikrát dal málo toho jídla, co sám měl, někomu jinému, kdo se už sotva držel na nohou, a sám po celý den hladověl, jen aby ten dotyčný bližní měl alespoň pro dnešek co do žaludku. A jelikož měl dobré základy z domova, posiloval kolemjdoucí i na duchu.
Samozřejmě že pouze s výbavou z dětského čtení bible by nebyl býval vystačil. Rád klekával před svatostánkem a v usebrání se tam modlil. Když tak jednou (někdy ve svých 14 letech) spínal ruce v kostele na bruselském předměstí Laekenu, neušel ostřížímu zraku místního faráře, jemuž se chlapcovo usebrání tak zalíbilo, že jej angažoval coby kostelníka.
A tady se Kvido našel. Byl tu do písmene a doslova jako doma, často strávil před oltářem celou noc, když ho uprostřed modlitby přemohl spánek. Kostelničil vzorně a s patřičnou úctou, zamiloval se do ministrování a jeho dalším poznávacím znamením byla obliba oltáře Matky Boží.
„Výplatní pásku“ si ani neprohlížel, nechával si pro sebe nutné minimum, aby přežil, a zbytkem poděloval chudé spoluobčany. Ale jak už to bývá, chce-li ďábel někoho svést kupř. z cesty modlitby, nevnuká mu myšlenku, ať se nemodlí, ví, že by nepochodil. Modlíš se málo, našeptává mu. A tak i nadějnému kostelníkovi neustále vemlouval, že v jiném zaměstnání by si vydělal víc a naplnil by o poznání větší množství žaludků chudých. Nahlas mu řekl to ústy jednoho mazaného kupčíka, jemuž ovšem nešlo o nic jiného než o získání levné a spolehlivé pracovní síly. Brzy však z této chiméry vystřízlivěl. Kupcova loď uvízla na mělčině, a když ji s velkými obtížemi dostali konečně do proudu, byla notně proděravěná. Naneštěstí si toho všimli, až když do ní začalo zatékat, takže museli zachraňovat, co se dalo. Kvido si přitom pochroumal rameno, což byla jediná hmotná památka na tuto jeho anabázi. Kajícně zaklepal na dveře laekenské fary a ze všech sil se snažil svým počínáním dát zapomenout na své minulé faux pas. Za nějaký čas ale uslyšel vnitřní hlas, který jej táhl na pouť do Svaté země. Vyzbrojen farářovým požehnáním a modlitbami farníků vyrazil. Místa spojená s životem Ježíšovým na něj jaksepatří zapůsobila, na zpáteční cestě pak navštívil i Řím. Tu narazil na krajany – anderlechtského děkana o. Vondolfa s ekipou poutníků. Páter Vondolf jej přemluvil, aby se do Jeruzaléma vydal ještě jednou – jako jejich průvodce. Hlad, zima, horečky, nevyspání a zimnice, jakož i primitivní podmínky vyprovodily na onen svět nejprve děkana Vondolfa a následně i jeho doprovod. Kvido, který měl asi mnohem tužší kořínek, jako jediný přežil. Když po dlouhých sedmi letech doputoval do Bruselu, předal kanovníkům v nedalekém Anderlechtu děkanův prsten. Záhy zde opět nastoupil na post kostelníka, jemuž už zůstal věrný až do smrti. Ta nastala brzy po jeho návratu – r. 1012.
Jelikož žil v pověsti svatosti, stal se jeho pohřeb velkou manifestací víry. I jeho hrob byl hojně navštěvován, došlo u něj k mnoha zázračným uzdravením a brzy byla na něm vystavěna kaple. Svatý Kvido bývá zobrazován jako poutník nebo rolník, občas s kusem nějakého dobytčete; je patronem kostelníků, zvoníků, zemědělců, poutníků a nemocných a jeho kult je v oblasti, z níž pocházel, dodnes velmi živý.
Odkazy
- Schauer Vera – Schindler Hanns Michael: Rok se svatými. Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2002; ISBN 80-7192-650-7
- http://sancti.catholica.cz/index.html?id=4484
- http://www.brewiarz.pl/czytelnia/swieci/09-12d.php3
