Ukázat zdroj

'''Laický kalich''' často v současné literatuře v přeneseném pojmenování jako ''přijímání pod obojí'' byl palčivou otázkou raněnovověké latinské církve v Evropě. První počátky vidíme již u Mistra [[Jan Husa|Jana Husa]] a českých [[Utrakvismus|utrakvistů]]. Vrcholem však je revoluce v pojetí [[Martin Luther|Lutherově]], který byl hlavním promotorem zavádění laického kalicha v Německu.

== Podstata sporu ==
Zásadní důvod, proč se mnoho novověkých skupin vyjadřovalo proti tehdejší praxi církve byl ten, že od Krista ani v tradici apoštolů nebylo nikým nařízeno, že krev Páně se nesmí podávat věřícím. Šlo tedy o to, aby kromě Těla Páně v podobě nekvašeného chleba směli věřící přijmout i Kristovu Krev v podobě vína, které se uchovávalo v kalichu (proto se dotyčným věřícím říkalo kališníci nebo také utrakvisté).

Požadavek k oficiální církvi o udělení dispensu podávání Kristovy krve obsahují poprvé [[Čtyři artikuly pražské]] a následně z nich vzešlá [[Basilejská kompaktáta]], která byla v počátcích oficiálním povolením církve, jenž však byl v následujících letech několikrát zpochybňován nebo omezován.

== Následný vývoj za Ferdinanda I. ==
[[31. srpen|31. srpna]] [[1548]] udělil [[papež]] [[Pavel III.]] svou bulou fakulty k podávání pod obojí třem nunciům ve svaté říši, kteří následně toto povolení mohli subdelegovat na další jim podřízené biskupy. Podmínkou však bylo, že dotyční žadatelé odpřísahli, že věří v to, že v obou způsobách je přítomen Kristus. Kristova Krev se však měla podávat odděleně od podávání Těla (zřejmě tedy úplně mimo mši a svaté přijímání věřících). Tato koncese se však nevztahovala přímo na Čechy a její rozšíření bylo zastaveno papežovou smrtí ([[10. listopad]]u [[1549]])<ref>Anna Skýbová: Husitský epilog na koncilu tridentském, Praha: Univerzita Karlova, 1969, s. 31-32</ref>

Za pontifikátu [[Julius II.|Julia II.]] byl spor uzemněn, protože papež nebyl jakýmkoliv kompromisům nakloněn. V říjnu [[1551]] se ve XIII. zasedání [[Tridentský koncil]] dostal k jednání o eucharistii, při kterém se jednalo také o laickém kalichu. Jelikož se však nedostavili protestanté, rokování o tom bylo staženo z programu a již na ně nedošlo. 

Po vstupu pražského arcibiskupa [[Antonín Brus z Mohelnice|Antonína Bruse z Mohelnice]] na koncil jako delegáta Ferdinandova, došlo k obratu. [[21. duben|21. dubna]] [[1562]] vzniká narychlo vytvořené ''Brusovo memorandum'' papeži [[Pius IV.|Piu IV.]], kde jednak arcibiskup připomíná, že starobylost praxe laického kalicha sahá již do doby [[Jakoubek ze Stříbek|Jakoubka ze Stříbek]] a jeho uznání pro Čechy by mělo značný podíl k přivedení konečné myšlenky - tj. "přivedení českého království zpět do lůna církve".<ref>Tamtéž, s. 69 V memorandu také arcibiskup dodává, že tento cíl je nutné uchovat v co největší tajnosti</ref> Výsledkem jednání koncilu nakonec bylo, že vzniklo dobrozdání komise ([[9. květen|9. května]] [[1562]]) a díky obstrukcím [[Ferdinand I.|Ferdinandovým]] s cílem sladit své politické zájmy s vyřešením české otázky, jež se projevili jrho tajným návrhem na odvolání říšských delegátů Brusa a Dradšiče z koncilního jednání a jejich okamžitý odjezd z Tridentu. To se však nakonec nestalo a v období od června do července roku [[1562]] se začalo o laickém kalichu jednat. 

== Literatura ==
Anna Skýbová, František Kavka, ''Husitský epilog na koncilu tridentském a původní koncepce habsburské rekatolizace Čech'', Praha: Univerzita Karlova, 1969, 212 s.


== Reference ==
<references/>

[[Kategorie:Církevní dějiny raného novověku]]
[[Kategorie:Raněnovověké církevní spory]]