Liberalismus

Z Katopedia

(Rozdíly mezi verzemi)
Přejít na: navigace, hledání
(Založena nová stránka: '''Liberalismus''' je ideologie, která vychází z představy, že ponižování člověka člověkem může zmizet. Podmínkou takového blaha je však vymizení [[eg…)
m
Řádka 57: Řádka 57:
* [[levicový liberalismus]]
* [[levicový liberalismus]]
* [[relativismus]]
* [[relativismus]]
 +
 +
[[Kategorie:Filosofie]]
 +
[[Kategorie:Scotusko-ockhamovská]]
 +
[[Kategorie:Ideologie]]

Verze z 13. 7. 2017, 09:31

Liberalismus je ideologie, která vychází z představy, že ponižování člověka člověkem může zmizet. Podmínkou takového blaha je však vymizení egoismu. Paradoxně však liberální etika egoismus všemožně podporuje. Liberál je odpůrcem krutosti. Je to sympatické, ale je zároveň přesvědčen, že odpor vůči krutosti se nedá nějak odůvodnit.

Monistické pojetí skutečnosti odebírá člověku substancialitu (lidskou duši), protože je vnímán jen jako pouhá část celku. Toto odosobnění se promítá do výkladů člověka jako občana. V socialismu je jedinec podřízen státu. Stát občanovi milostivě přiděluje práva a zase mu je odebírá. To způsobuje chronické odjímání svobody člověka. Svoboda je však složkou lidské přirozenosti. Protože liberalismus svobodu zdůrazňuje, má oproti socialismu navrch. Pokud se svoboda uchopí jako samostatná hodnota, vzrůstá tendence její absolutizace, která vede až k anarchismu – svobody bez zákona. Liberalismus odmítá nadřazenost mravního zákona právu a nadřazuje právo mravnímu zákonu.

Účelem státu je ochrana práv a svobod. Pokud právo slouží k ochraně práv a svobod občanů, může být svoboda omezena. Liberalismus obsahuje i mýtus o tom, jak vznikl stát. Tento vznik nijak nepočítá s lidskou přirozeností. Člověk je starší než společnost. Předstátní člověk měl neomezenou svobodu. Brzy však zjistil, že mu to nesvědčí, například proto, že potřebuje ochranu před silnějšími lidmi. Lidé tedy založili stát a převedli na něj určité pravomoci. Stát dostal pravomoci od svobodných občanů, právě tolik, kolik je potřeba z tomu, aby zajišťoval policejní, vojenskou a soudní funkce. Stát vznikl evolučně.

Agnostici a empiristé byli vlivem scientismu fascinovaní metodologií přírodních věd, kterou používali i ve společenských vědách. Tím vnesli do společnosti determinismus a zrušil se rozdíl mezi tím, co je, a tím, co má být. V liberalismu je každý skutek neutrální.

Obsah

Klasický

Klasický liberalismus obsahuje jen náznakový sklon k etickému relativismu a stále se odvolává na lidskou přirozenost a mravní zákon.

Rozdíl mezi liberalismem a socialismem

Tak jako socialisté bez pojmu přirozenosti nadsadili společnost a nevěděli, že v přirozenosti je obsažena svoboda, tak liberálové v opačném gardu bez přirozenosti nadsazují svobodu a společnost považují za pouhý konstrukt, který neznamená nic jiného než souhrn jednotlivých lidí. Frank Meyer uvažuje, že kdybychom považovali společnost za reálnou entitu, tak by to znamenalo,

  • že promítáme do reality abstrakce,
  • že podřazujeme jedince společnosti, protože chápeme společnost jako organismus a člověka jako buňku,
  • že všechna kritéria morálně-politická by byla dána společností
  • a že mravní motivace by byla k dobru společnosti.

Z toho vyvozuje, že když se společnost uzná za reálnou entitu (zatímco přirozenost ne), vznikají z toho drsné kolektivistické důsledky.

Osobní život má přirozeně danou finalitu a zákonitost, Meyer však dogmaticky tvrdí, že finalitu života určují společenské autority (jejichž hodnoty, ať už jsou jakékoli, jsou samy o sobě neutrální).

Sklon k etickému relativismu

Svoboda se posunuje do svévole. Vůle je zaměřena k dobru, takže i to největší zlo se jeví jako z určitého hlediska dobré. Jednat svobodně znamená jednat libovolně. Člověk může jednat, jak chce, jinak by se jednalo o omezení svobody jedince. Člověk je determinovaný sociálním prostředí. Veškerá náprava spočívá ve zlepšení sociálních podmínek. Když je změníme, tak nás determinují žádoucím směrem.

To, že se někteří lidé radikálně neshodnou v morálce, ještě neznamená, že je vše dovoleno. „Není prostě pravda, že by prostě všichni řádně uvažující lidé mohli s nejlepším svědomím a s nejlepší vůlí dospět ke shodným představám o dobru a posuzovat morální skutky obdobně. Pluralismus mravních vizí je realitou a uznání této skutečnosti není ústupkem morálnímu relativismu. Z toho, že mezi jednotlivci nebo skupinami panují v oblasti morálky radikální neshody, nějak nevyplývá, že všechno je dovoleno,“ kritizuje liberalismus Michael Novak.

Robert Nozick říká, že uznání radikální plurality morálek není ústupek etickému relativismu, protože základní neshoda etický relativismus neimplikuje. Aby ale neimplikoval, tak předpokládá, že musíme nějaké etické pravdy poznat. K tomu je však skeptický. Jestliže poznáme nějaké etické pravdy, tak také poznáme, že některé opaky (čili členy plurality v morálních teoriích) jsou mylné. Takže pluralita nebude neomezená a nebude se jednat o radikální neshodu. Pluralita nevede k relativismu za předpokladu, že nepopíráme poznatelnost některých zásadních etických pravd, které uznání plurality zpochybňují. Nozick však poznatelnost etických pravd popírá. Tím jeho pluralita vede k etickému relativismu. Pluralita morálek je žádoucí jen v politické praxi. Stát nemá vnucovat jedenu morální vizi. Nemá vnucovat to, co je za hranicí práva.

Závislost na absolutním mravním zákonu

„Je tomu tedy tak, že lidé zcela rozdílných ba i protichůdných metafyzických a náboženských názorů mohou dospět ke shodným praktickým závěrům. Nikoli na základě nějaké totožné doktríny, ale na základě analogického přístupu k praktickým principům. Mohou sdílet stejnou praktickou víru za předpokladu, že chovají obdobnou úctu, byť ze zcela odlišných důvodů, k pravdě, k inteligenci lidské důstojnosti, svobodě, bratrské lásce a absolutní autoritě morálního dobra,“ shrnuje předpoklady liberalismu Robert Nozick, které mohl vyjádřit ještě v 1. polovině 20. století bez toho, aniž by za odvolání k autoritě morálního dobra sklidil vlnu kritiky.

Moderní

Moderní liberalismus bez zábran tvrdí, že ničím omezená svoboda je nejvyšší a jediný princip života. Nikdo, ani stát, nemá právo omezovat svobodu jedince. Jedinec má právo experimentovat s vlastním životem. On jediný je kompetentní si dát zákon vlastního života. Na první pohled to vypadá jako oslava svobody a dosažení vyšších stupňů humanity. Jestliže je ale svoboda takto autonomní, tak každá seberealizace musí být dobrá. Odpadá rozlišení dobrého a špatného v lidském jednání. Člověk se jen realizuje. Je to krystalická podoba etického relativismu, který popírá přirozený mravní zákon a absolutizuje svobodu. Jestliže je svoboda absolutizovaná, tak je nutné jakoukoli seberealizaci respektovat. Tento jediný mravní zákon je normou. Z logického hlediska stojí za povšimnutí, že vycházejí z toho, že žádný mravní zákon není, ale je tu zákon respektuj svobodnou realizaci bez omezení. Normy nejsou, ale tato norma je. To je první rozpor.

Všechno, co překáží této seberealizaci, je špatné, proto odporuje této normě. To ale znamená, že životní styl, který vede k tomu, že se prosazuje někdo, kdo se prosazuje na úkor svobodné seberealizace druhých, je špatný. I násilník má být respektován ve své seberealizaci. Dostává se ale do konfliktu se svobodou druhých. Z absolutizace svobody vyplývá rozpad absolutizace svobody. To je druhý rozpor.

Právní řád je zbaven zakotvení v morálce. Najednou nemá jiné odůvodnění než mocenské ustanovení. Logicky vzato není jiný důvod než strach proč respektovat právní předpisy. Předpisy nefungují jako něco mravně závazného, ale jako něco organizačně výhodného.

Osoby jsou redukované na holou individualitu bez mravního zákona a osobního růstu. Individualita je kosmickou náhodou vržena do existence. Společnost je redukovaná na mraveniště. Osobní život se redukuje na svévoli pouhého jedince.

Levicový

Hlavní článek: levicový liberalismus

Levicový liberalismus je syntézou socialismu a liberalismu. Odmítá minimální stát omezený na moc vojenskou, policejní a soudní a přejímá z levicového myšlení etatismus. Etický relativismus, který je obsažen jak v liberalismu, tak i v socialismu, vede k hédonickému pojetí života. Aby se zachovalo klidné občanské soužití, zákonodárnou mocí se omezuje osobní svoboda a soukromí.

Odkazy

Reference

Související články

Osobní nástroje