Liturgika

Z Katopedia

Přejít na: navigace, hledání

Věda o liturgii se již po mnoho desítek let nazývá liturgika (nazývá se tak podle řec. leiturgia= liturgie). Jejím úkolem je zkoumat bohoslužebný život církve spolu s jeho vývojem v čase, vysvětlení jednotlivých významů bohoslužebných úkonů a interpretovat je tak, aby z toho měl užitek duchovní život každého katolického křesťana. Vlastní výzkum liturgiky se proto soustřeďuje na hledání významu jednotlivých úkonů a slov s nimi spojených, která přímo vyjadřují nauku a život církve, ale také působí na udělení jednotlivých milostí.

Obsah

Objekty studia

Liturgika podobně jako každý obor dělí svůj výzkum do dvou kategorií:

objectum materiale
objectum formale

Objectum materiale je samotné laskyplné sdílení Boha Otce a Ježíše Krista, která skrze Ducha svatého sestupuje na lidi, jež o tom vydávají svědectví ve smyslu jasné odpovědi (reflexe). Samotná reflexe víry je pak čelným předmětem liturgiky jako teologické disciplíny

Objectum formale je pak viditelné společenství věřících (lid), který se schází ke slavení liturgie. Je to bohoslužebné sakrální shromáždění církve bojující na tomto světě, přičemž oltář je zejména na křesťanském východě chápán jako styčný bod nebe se zemí.

Současná liturgika z formálního hlediska si proto hledí následujících přístupů, které je třeba vidět jak jednotlivě, ta i v rámci celku. Je to jednak aspekt teologický, antropologický, historický, pastorální a právní (rubricistika).

Přístupy liturgiky

  1. Liturgika jakou souhrn práva, které je uloženo literární formou v jednotlivých rubrikách, které jsou vepsány do liturgických textů jako pomůcka pro celebrujícího kněze (v případě mše svaté) nebo modlícího se laika (laický breviář).
  2. Liturgie chápáná jako nauka o kultovním slavení. Zde jasně vystupuje účast na liturgickém slavení jako povinnost, která zároveň formuje morální chování člověka.[1] Úmyslné opomenutí účasti na tomto slavení, zvláště je-li přikázaný svátek nebo slavnost se potom následně hodnotí jako hříšné.
  3. Studium fontů v liturgii. Jedná se o čistě historický přístup, který se orientuje na liturgii v jejím dějiném vývoji (tradici); studium způsobu postavení liturgického prostoru a směřování věřících. Hlavním je však studium jednotlivých fontů, písemných artefaktů a samotná archeologie spojená s výzkumem dochovaných sakrálních památek(někteří teologové tento přístup proto mnohdy nazývají liturgickou archeologii). Tento přístup uplatňuje především Papežský liturgický institut Sant´Anselmo mezi jeho představitele poslední doby lze řadit např. Alcuina Reida a Uwe Michaela Langa
  4. Liturgika jako součást pastorální teologie, přičemž zde převládá aspekt evangelizační snahy církve v dnešní době (určité formy inkulturace neboli aggiornamenta). Způsob takového studia liturgiky převažuje na většině současných oficiálních katolických teologických fakult - Praha, České Budějovice, liturgickém institutu v Paříži, Barceloně, Madridu, ...
  5. Liturgika chápaná jako vlastní teologická disciplína - systematická liturgika, která není chápaná jen jako disciplína, která má připravovat kněze ke službě liturga (ars celebrandi), ale také hledisko základních projevů života církve. Teologie i liturgie je tedy vnímána jako služba lidu v konkrétních podmínkách, nutící k sebereflexi nad vlastním duchovním životem. Věřící by měl liturgii vnímat jako "teologii Kristova tajemství", které je slaveno formou velikonoční hostiny. Rozvijí se tu dále motiv liturgie jako mysteria, které propracovalo již liturgické hnutí. Vyuka takové liturgiky se aplikuje především na institutech v Trevíru, Padově, Paříži a na univerzitách v Tübingen a v Olomouci.[2]

Úkoly liturgiky

Z výše uvedeného se liturgika chápe jako pohled na teologii živé církve, která zároveň poukazuje na živý duchovní život společenství, které se neustále vyvijí (liturgia et Ecclesia semper reformanda). Z tohoto důvodu není možné se vracet k nejstarším liturgickým tradicím nebo je opomíjet a zavrhovat tím kontinuální vývoj liturgie(hermeneutika diskontinuty). Z tohoto a mnoha jiných důvodů je nutné definovat hranice a určit, které části liturgie jsou neměnné a které ano. Nelze podrobit liturgii vnímání, že všechny její prvky jsou záležitostí neměnné tradice, která musí být zachovávána (fundamentalistický princip).

Liturgie je proto dělena na části měnitelné a neměnné. Zatímco měnitelná část se chápe jako dobově a kulturně podmíněná (např. způsob šití liturgických rouch, praxe přípravy obětních darů, jednotlivé pohyby a gesta kněze), tak část neměnná (především struktura některých modliteb - římského kánonu), orací a ordinárií), jak již z pojmenování vyplývá, zůstává stálou po celá staletí. Krásu některých latinských liturgických textů umocňuje i ta skutečnost, že se ve stejném znění nebo podobě[3] užívali podle tradice již v poapoštolské době (počátek 2.století AD). Liturgie i přesto všechno nemá jednotnou formu ritů v čase a pluralita jednotlivých ritů nám to dokazuje tuto jednotu v rozličnosti a rozličnost v jednotě, která se společensky projevuje velikou pestrostí jednotlivých liturgických forem, které vznikly nejprve oddělením tradic a západní a východní, z nichž vzniklo velké množství dalších místních ritů až už řeholních nebo lidových, jak je už známe dnes. Liturgie díky tomu vzešla jako aktivní vzájemný vztah mezi člověkem a Bohem, akt oběti a vzájemného sdílení skrze Ježíše Krista, která je v liturgii aktivně přítomný a činný jako velikonoční svátostné tajemství pomocí jednotlivých úkonů, ve kterých se ukrývá značná symbolika, kterou je nutné znát nejen k pochopení liturgie jako takové, ale i středověkého výtvarného a literárního umění, které právě ze symboliky hodně často vychází.

Související články

Reference

  1. ↑ Tímto směrem se ve svých filosoficko-teologických úvahách jde mj. Dietrich von Hildebrand v díle Liturgie a osobnost
  2. ↑ Pavel KOPEČEK, Slavení křesťanského tajemství, I. díl - Fundamentální liturgika, Brno: Katechetické centrum biskupství brněnského, 2006, s. 9-10
  3. ↑ Liturgie v latině je na západě známá až od pontifikátu papeže Damase (366-384)

Odkazy

  • Rupert BERGER: Liturgický slovník, Praha: Vyšehrad, 2008, 592 s., ISBN 978-80-7021-965-2.
  • Josef FOLTÝNOVSKÝ, Liturgika, OLomouc:Lidové knihkupectví, 1936, 276 s.
  • František KUNETKA, Úvod do liturgie svátostí - Liturgika, Kostelní Vydří:Karmelitánské nakladatelství, 352 s.
  • Jaroslav V. POLC, Posvátná liturgie, Řím:Křesťanská akademie, 1981, 490 s.
Citováno z „http://katopedia.cz/index.php?title=Liturgika“
Osobní nástroje