Lubomír Štula

Z Katopedia

Přejít na: navigace, hledání

PhDr. Lubomír Štula (* 18. prosince 1928, Uherské Hradiště, ČSR) je český psycholog, teolog a publicista. V letech 2000 - 2012 byl redaktorem týdeníku Světlo. Je ženatý a má dva syny.

Obsah

Život

Pochází z česko-polské rodiny. Jeho rodiče se často stěhovali (nejdříve bydleli v Ostravici, následně v Uherském Hradišti). Jeho otec pracoval jako obchodní cestující v nejrůznějších firmách (Zejdo Přerov, Tatra Kopřivnice) a rodina se brzy opět přestěhovala, tentokrát do Hranic na Moravě. Otec však brzy po těžkém úrazu umírá a pro rodinu nastala svízelná situace. Maminka se s dětmi přestěhovala k příbuzným do Petřvaldu a život rodiny se znatelně proměnil. Oproti Hranicím zde byl podstatně rozvinutý náboženský život. Jako ministrant se seznámil s činností Salesiánů a činností jejich školního střediska ve Fryšťáku. V tom čase však došlo k Mnichovské dohodě a záboru území u Ostravy Poláky. Vzhledem ke změně politického kursu a násilné polonizaci místních škol se proto jeho maminka rozhodla načerno překročit novou státní hranici a odešla do Fryšťáku, kde byl po sérii testů malý Lubomír přijat do české školy právě u Salesiánů, aby měl možnost se i nadále vzdělávat v rodném jazyce. Doma u Štulů se totiž nikdy nehovořilo jinak než česky i přesto, že paní Štulová byla rodilá Polka.

Cestování do fryšťácké školy však nebylo od samého počátku snadné. Hned první pokus o překročení hranice byl totiž těsně před osudným datem 1. září 1939 a mladého Lubomíra a jeho bratra za ostnatým drátem překvapila hlídka Wermachtu a zavřela do vězení, kde byly oba více než půl hodiny vyslýcháni a nakonec na základě podpisu reversu, ve kterém oba slíbili, že budou mlčet o tom, co viděli, byli propuštěni. Pak konečně směl Lubomír odejít do města, tam si vyměnit pečlivě schované zloté za české koruny a odjet vlakem do Holešova a odtud dál do Fryšťáku. Až do Vánoc prakticky neměl žádné informace o tom, co se děje doma, kde mezitím vypukla válka. Svou maminku spatřil až po novém roce, kdy jej přijela do Fryšťáku navštívit.

Fryšťácký dril byl úplně odlišný od tehdejší běžné i dnešní školy. Chlapci vstávali v šest ráno, pak měli 40 minut modlitbu a pobožnost, tichou mši sv. a po snídani hodinové studium ve studovně, kdy každý byl povinnen prostudoval své předložené učebnice a soukromě absolvovat veškerá cvičení. Následně byla pracovní hodina, kdy měli rozdělené úkoly od uklízení, po hospodaření a službu v kuchyni a pak od desáté do dvanácté byla výuka, ve které se zpravidla řešili jen problematické věci, kterým hoši neporozuměli. Po dvouhodinovém odpočinku formou her a jiných aktivit, následovali odpolední samostudium, které trvalo až do pěti hodin a po páté již směli hoši se věnovat osobním záležitostem jako psaní dopisů, kratochvilné četbě apod. Tento systém mnoha klukům, zvláště těm, kteří byli ze sociálně slabších rodin prospěl, protože v době, kdy již fryšťáčtí studenti docházeli vykonávat zkoušky na nedaleké gymnázium, tento dril náležitě ocenili, protože jim znatelně zjednodušoval vykonání všech zkoušek. Podobně tomu bylo i u mladého Lubomíra, který nejdříve dostal v prvním čtvrtletí pětku z němčiny a postupně se vypracoval tak, že na konci roku z ní již dostal dvojku. Ústav však brzy vstoupil do sporu s německou okupační správou. Nejdříve ústavu odebral právo vzdělávací a žáci tak museli začít navštěvovat místní měšťanku a gymnázium a následně rozhodli o úplném zrušení ústavu. Představení, kteří z toho byli velice nešťastní se pokusili zachránit alespoň dva nejvyšší ročníky a získali povolení alespoň k tomu, že je směli přestěhovat do katolické prázdninové kolonie v jedné vile na samotě u Přibyslavi. Zde tak potom mladý Lubomír spolu s ostatními chovancise začal připravovat ke vstupu do salesiánského noviciátu, který absolvoval v Ořechově u Brna. 28. června 1944 byl po předchozí přípravě v Brně biřmován biskupem Stanislavem Zelou a 8. prosince téhož roku přijal obláčku a již spolu s ostatními spolubratry chodil pouze v klerice.

Po válce se noviciát přesunul do Hodoňovic a studenti zůstali v Ořechově. Státní zkoušky salesiánští studenti vykonávali ve Strážnici. Roku 1947 se pak všichni včetně noviců přestěhovali do Přestavlk, který pro Salesiány uvolnili sestry Voršilky. V březnu 1948 jej poslali do Fryšťáku jako kuchaře, ale po příjezdu pochopil, že má jako asistent učit češtinu a matematiku. To jej natolik zaneprázdnilo, že měl obtíž se jako oktaván připravit k maturitní zkoušce, kterou nakonec v červnu 1948 úspěšně vykonal. Po maturitě i nadále zůstal jako vyučující matematiky a češtiny ve Fryšťáku a staral se o svůj ročník téměř jako jejich vychovatel. Po roce však byl představenými poslán do Ořechova, kde měl pokračovat ve své formaci.

V březnu 1950 do ústavu vstoupil státní zmocněnec, který obsadil ředitelnu a začal zde uplatňovat násilný státní dohled. V tomto stavu v noci 12. dubna 1950 byly všichni násilně naskládáni do autobusu pragovky a převezeni do internace v klášteře v Oseku u Duchcova. Zde skončil v prádelně a postupně sledoval přituhující režim jejich věznitelů. Zažil také, když bolševici vyhazovali knihy (z nichž značná část byly vzáncé tisky) z klášterní knihovny žlabem určeným na vysypávání sutě přímo na korby náklaďáků a odváželi neznámo kam. V září 1950 byl poslán k odvodu a ještě dřív než došlo k lékařské prohlídce byl narukován a odvelen k pomocnému technickému praporu (PTP) na Libavu, odkud je převezli nejprve do Plzně, kde pracoval v kamenolomu, pak do Jeseníku, kde stavěli silnici a následně do Prostějova, odkud měli povinnost dojíždět pracovat na pilu do Plumlova a loupat polena na odřezky pro papírny. Do konce vojny také působil jako stavař ve Vyškově a Rajhradě a pak ještě skončil v dolech u Dolní Suché. Propuštěn z armády byl až na konci roku 1953 pod souhlasem, že pujde pracovat na brigádu na dole Dukla. Odtud byl propuštěn po více než půl roce ze zdravotních důvodů.

V padesátých letech ještě s přítelem Františkem Čechem obnovil na další tři roky své slíby v salsiánské kongregaci, ale pak je již už znovu neobnovil, protože seznal, že to již nemá vzhledem k politické a osobní situaci význam. Začal se nejdříve věnovat kultuře (mj. tlumočník státní opery na zájezdech do ciziny) a pak se začal více věnovat psychologii. Protože přišel v r. 1950 o své maturitní vysvědčení, absolvoval dálkové studium na střední odborné škole knihovnické v Brně. kterou absolvoval nejpozději v r. 1967. Následně chtěl pokračovat ve studiu na fakultě osvěty a novinářství v Brně, ale ta byla náhle zrušena a převedena pod Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy. Zde v roce 1972 udělal ještě jako jeden z posledních státnicové zkoušky bez zkoušky z marxismu-leninismu. Roku 1975 složil rigorózní zkoušky prací Lidové školy v lidově-demokratických státech (titul PhDr.). V letech 1975-1989 pracoval na Hutnickém institutu, kde se na základě pracovních úkolů dále sebevzdělával v oblasti výpočetní techniky.

Po roce 1990 se prostřednictvím svého bývalého spolužáka Františka Mrtvého seznámil s aktivitami Mariánského kněžského hnutí a roku 1993 se stal součástí týmu lidí (mezi nimi Josef Vlček, PhDr. Radomír Malý, P. Frélich), kteří začali v Brně vytvářet nový týdeník, který dostal název Světlo. Již první čísla vyvolala nevoli církevní hierarchie a budilo rozporuplné emoce. Roku 1998 došlo k zásadní změně - redakce byla převedena z Brna do Olomouce a v pozici šéfredaktora stanul namísto dr. Malého pan Josef Vlček a Lubomír Štula se stal výkonným redaktorem a hlavním přispěvatelem. Ve Světle zůstal až do října 2012, kdy musel na přání vyšších představených redakci opustit, protože začal nekompromisně uplatňovat tradičněkatolický princip založený na kritice současného dění v Církvi. Z toho důvodu založil nový vlastní web nazvaný Lumen de lumine, kde i nadále publikuje bez jakékoliv korektnosti a pokračuje v rubrikách a překladech, na kterých pracoval ještě jako redaktor Světla.

Dílo

Překlady

  • Marino Parodi: Anna Maria Taigi, žena, matka, mystička, přetisk z týdeníku Světlo, 2012, 16 s.
  • Conchita Cabrera de Armida: Duchovní deník matky rodiny, Olomouc: Matice Cyrilometodějská, 2001, 272 s.
  • Conchita Cabrera de Armida: Pán Ježíš o svých kněžích, Olomouc: Matice Cyrilometodějská, 390 s.
  • Eucharistické zážitky, Olomouc: Matice Cyrilometodějská, 136 s.
  • Já jsem - 31. eucharistických adorací, Olomouc: Matice Cyrilometodějská, 128 s.
  • Ježíšova poselství P. Ottaviovi Michelinimu, Olomouc: Matice Cyrilometodějská, 1 CD
  • O evoluci: Sborník příspěvků na téma vzniku života[přeložen text Haruna Yahye], Olomouc: Matice Cyrilometodějská, 2010, 120 s.
  • P. Giuseppe Tomaselli: Peklo existuje, Olomouc: Matice Cyrilometodějská, 88 s.
  • P. Martin Ramm FSSP: Přistoupím k oltáři Božímu, Olomouc:Matice Cyrilometodějská, 2007, 144 s.
  • Alfons Sarrach: Skandál století: O neudržitelné kritice evangelií, Olomouc: Matice Cyrilometodějská, 104 s.

Odkazy

Externí odkazy

Osobní nástroje