Maria Hilf u Zlatých Hor

Z Katopedia

Přejít na: navigace, hledání

Poutní kostel Panny Marie Pomocné, ležící blízko Zlatých hor, patří do ostravsko-opavské diecéze. Je chloubou Jesenicka a pořádají se na něm mj. poutě za ochranu nenarozených dětí. Hlavní pouť bývá sloužena v neděli blízko 15. srpnu - svátku Nanebevzetí Panny Marie.

Historie poutního místa

Rok před koncem třicetileté války přitáhla švédská vojska k Zuckmantlu – (dnešní Zlaté Hory). Obyvatelé města před nepřáteli oputili město, mimo jiné i jistá Anna Tannheiserová. Ta byla v požehnaném stavu, přičemž dítě v jejím lůně se ozývalo stále hlasitěji. Odebrala se na horu Boží dar, vzdálenou cca hodinu chůze od Zuckmantlu, a tam ve své nezáviděníhodné situaci prosila úpěnlivě Pána a Nejsvětější Pannu o pomoc a byla vyslyšena. Vedle jedné skály porodila zdravého syna, který se později stal jedním z radních města. Když potom po letech r. 1718 jako velmi vážený občan města umřel, mohli pozůstalí v jeho závěti číst žádost, aby z vděčnosti za záchranu při svém narození byl nad místem, kde přišel na svět, zavěšen obraz Bohorodičky. Poslední přání mu vyplnila jeho dcera Dorota Weisová. Nechala u malíře Šimona Schwarzera zhotovit kopii obrazu Pasovské Madony s Dítětem, jemuž byl předlohou (stejně tak jako u obrazu z Uhlířského vrchu) originál L. Cranacha st. Obraz zavěsila na jedli, pod níž spatřil její otec poprvé světlo světa, a obdařila jej korunkami a oblečením.

Už následujícího roku začali k obrazu přicházet první poutníci nejen z Jesenicka, ale i z širšího okolí. Do deseti let zde už stála kaple a zápisky vyšetřující biskupské komise hovoří o nejméně pěti zázračných uzdraveních. R. 1729 byl pak obraz slavnostně přenesen do zlatohorského farního kostela (tam je dodnes) a pro poutní místo byla pořízena kopie jiná.

Pak ale přišlo období vlády Josefa II. Na základě jeho rozhodnutí spadala lesní kaple mezi ty církevní stavby, jež měly být odstraněny. Přes opětovné příkazy však ke zbourání nikdy nedošlo, protože navzdory pohrůžkám se nenašel nikdo, kdo by na kapli Panny Marie Pomocné vztáhnul ruku. A tak se mohla kaple r. 1819 díky povolení státních orgánů opětovně otevřít.

A opět sem začaly proudit zástupy lidí. Kapacita kaple začala zoufale nedostačovat, proto se rozhodlo o vystavění kostela. Jeho stavba trvala sedm let (1834 - 1841). Postupně byly k areálu poutního místa připojovány další objekty: křížová cesta (hlavně zásluhou nacisty pronásledovaného kněze P. Vincence Braunera, kaple sv. Anny, sv. Marty, Lurdská jeskyně, Olivetská hora, kaple Poslední večeře, upravena byla i studánka atd. Před 2. světovou válkou navštívilo toto místo každoročně i 100 000 poutníků, aby Pannu Marii Pomocnou prosili o pomoc ve svých těžkostech.

Druhá světová válka poutní místo úspěšně minula, zato doba poválečná pro ně znamenala konec a následně pak i zkázu. Bolševické byrokratické struktury pod různými záminkami zakazovaly konání poutí, např. si vymyslely, že se v okolí mají konat důlní práce. Nejenže vedení Rudných dolů o nic takového nežádalo, ale po areálu se mohli vesele promenádovat turisté či rekreanti nedalekých jesenických lázní. Administrátor P. E. Štula a P. E. Morcinek ze Supíkovic spolu s věřícími dělali všechno možné, aby kostel zachránili. Měli se co ohánět, protože byl permanentně devastován řízeným vandalstvím. Netrvalo dlouho a kostel byl vyplundrován. Postupně byly rozbity oltáře, lavice, načež se pozornost primitivních pustošitelů obrátila na varhany. Kostelní dlažba a mramorové obložení byly rozebrány, poté i schodiště a zdivo kaplí. Na dokreslení celé situace zmiňme skutečnost, že z tohoto materiálu byla později nedaleko odtud postavena čekárna na autobusy. Když pak za starým a nemocným duchovním správcem tohoto poutního místa P. Eduardem Gottsmannem přišli církevní tajemníci, aby od něj všemi možnými způsoby, počítaje v to i výhružky, vymámili písemný souhlas s celkovou demolicí kostela, odešli s nepořízenou. Starý pán jejich nátlaku odolal.

V době tzv. Pražského jara tlak komunistických orgánů polevil, čehož využili místní věřící v domnění, že už bude dobře. Začali pracovat na odstraňování škod, ale roku 1973 bylo jejich úsilí z moci úřední zastaveno na další dvě desetiletí. 16. května toho roku byl vydán příkaz, aby bylo odstraněno lešení stojící u kostela, odvezen stavební materiál a do pěti dnů stržena plechová krytina. Následně mělo dojít k celkové demolici chrámu. Ale opět se opakovala scéna z doby osvícenských reforem Josefa II. Místní dělníci odmítali něco takového provést, proto byla 22. 9. toho roku přivolána parta z Brna, která kostel vyhodila do povětří. Zbytek dokonaly buldozery. Z povrchu zemského zmizely nejen zdi, ale i desítky berlí a děkovných destiček dokládajících, že toto místo bylo požehnané.

Už v únoru r. 1990 byl ustaven přípravný výbor pro znovuvybudování kostela Panny Marie Pomocné. A když pak Jan Pavel II. při své návštěvě Československa posvětil na Velehradě základní kámen, zbývalo už „jen“ kostel postavit. Prostranství bylo vyčištěno a připraveno na první shromáždění věřících. Po skončení poutní mše sv. ve farním kostele následovala smírná křížová cesta na místo původního chrámu. Spolu s otcem biskupem Josefem Hrdličkou vyrazilo na šest set lidí s úmyslem vloženým do svých kroků a srdcí, aby znovu ožila úcta k Bohorodičce, aby se v celé naší vlasti prohlubovala víra v jejího Syna. Tato pouť vyjadřovala veliké úsilí chránit klíčící životy. Hora Boží dar nad Zlatými Horami se tak definitivně stala místem modliteb k Panně Marii Pomocné za všechny nastávající matky a za ochranu nenarozených dětí.

Definitivní souhlas k novému vybudování poutního kostela přišel z olomoucké kurie v dubnu roku 1991. Práce se ujalo Sdružení pro obnovu poutního místa Panny Marie Pomocné u Zlatých Hor. V srpnu pak biskup Hrdlička sloužil na volném prostranství mši svatou – poprvé po 35 letech. Datum to bylo symbolické – připadalo na 150 let od posvěcení původního chrámu.

Pak trvalo ještě rok a půl, než započaly práce. Představitelé Sdružení to museli „oblítat“ na úřadech, a třeba proti bezúplatnému převodu pozemků poutního místa Maria Hilf na Sdružení pro jeho obnovu dost ostře vystupovali představitelé KSČM. V roce 1993 se tedy začalo pracovat, o rok později byla dokončena hrubá stavba a byly vybudovány základy kláštera – poutního domu, v září L. P.1995 byly kostel i poutní dům hotovy. 23. září jej pak posvětil olomoucký arcibiskup Jan Graubner. Následně byl dobudován a dne 17. srpna 1996 posvěcen klášter – poutní dům za účasti světícího biskupa Josefa Hrdličky a asi 4 000 poutníků. Od 31. srpna 1996 se poutní místo stává součástí nové ostravsko-opavské diecéze. 10. května 1998 při tradiční pouti na Svátek matek požehnal mozaikový obraz Panny Marie Pomocné na čelní straně kostela tehdejší biskupský vikář, P. Jindřich Švorčík. A tak na místě, které spravuje bývalý politický vězeň P. Stanislav Lekavý, může být kromě poutních mší sv. sloužen např. na sv. Václava i mše sv. za umučené politické vězně.

Externí odkazy

Literatura

  • Odehnal, František, Poutní místa Moravy a Slezska, Praha: Debora 1995; ISBN: 80-85923-08-4
  • Schenková, Marie, Poutní místa ve Slezsku, Opava 1997
Osobní nástroje