Ukázat zdroj

'''Masakr na Švédských šancích''' (resp. '''Přerovský masakr''') proběhl u [[Horní Moštěnice]] na návrší [[Švédské šance]] v noci z [[18. červen|18.]] na [[19. červen|19. června]] [[1945]]. Příslušníci 17. pěšího pluku z [[Petržalka|Petržalky]] (bývalí příslušníci [[1. československý armádní sbor|1. československého armádního sboru]]) vedení [[poručík]]em [[OBZ]] [[Karol Pazúr|Karolem Pazúrem]] a [[osvětový důstojník|osvětovým důstojníkem]] [[Bedřich Smetana (válečný zločinec)|Bedřichem Smetanou]] zde zmasakrovali 265 obyvatel [[Dobšiná|Dobšinej]], [[Kežmarok|Kežmarku]], [[Gelnica|Gelnice]], [[Mlynica|Mlynice]] a [[Janova Lehota|Janovej Lehoty pri Žiari nad Hronom]]. Povraždění byli hlavně [[Karpatští Němci]] a [[Maďaři]], bylo však mezi nimi i několik [[Slováci|Slováků]]. Naprostou většinu povražděných tvořily ženy a děti.<ref>Marie Špalková: ''Horní Moštěnice - kapitoly z dějin obce'', Horní Moštěnice 2006; ISBN 80-86247-03-1, str. 114-115</ref>

== Popis události ==
18. června 1945 stál na přerovském nádraží vojenský transport, v němž se vraceli bývalí příslušníci [[1. československý armádní sbor|1. československého armádního sboru]] z pražské vojenské přehlídky. Téhož dne kolem poledne dorazil na nádraží jiný transport, v němž bylo šest vagónů s [[karpatští Němci|karpatskými Němci]], kteří se vraceli do svých domovů na středním Slovensku. Tito Němci (ale i Maďaři a Slováci) byli ze [[Slovensko|Slovenska]] v prosinci roku [[1944]] z příkazu německých úřadů evakuováni do severozápadních Čech a nyní se vraceli domů. Shodou okolností se mezi vojáky nacházeli slovenští příslušníci 17. pluku původem ze [[Spiš]]e, kteří některé repatrianty znali. Upozornili ostatní, že jde o lidi, kteří se zejména v době [[Slovenské národní povstání|Slovenského národního povstání]] měli nějak provinit.<ref>Marie Špalková: ''Horní Moštěnice - kapitoly z dějin obce'', Horní Moštěnice 2006; ISBN 80-86247-03-1, str. 114-116</ref>

Mnohé zdroje a indicie naznačují, že už od začátku zde nešlo o vinu, ale o úmysl poručíka Pazúra pozabíjet nějaké německé zrádce za účelem vylepšení vlastní nepříliš dobré pověsti. Již předtím, než se začal zabývat karpatskými Němci, žádal Pazúr na Okresním národním výboru o vydání nějakých zatčených německých zrádců k potrestání. Teprve když je nedostal, začal se zabývat výše zmíněnou skupinou a patrně to byl on sám, kdo vyslovil proti nim obvinění ze zrady a spolupráce s nacisty.<ref>http://www.ct24.cz/porady/historie_cs/prepisy_view.php?id=246144 [[Adrian von Arburg]] in „''Také vraždy přivítaly mír''“, přepis pořadu Historie.cs z 26. prosince 2007 na [[ČT24]]</ref>

Pazúr nechal tyto lidi vyvolat z vozů a začal je vyslýchat. Později sebevědomě tvrdil, že všechny stoprocentně identifikoval jako Němce a přisluhovače [[nacismus|nacismu]], nicméně vyšetřování ukázalo, že mnozí vyslýchaní u sebe měli doklady o bezúhonosti a slovenské národnosti, někteří dokonce pak i dobrozdání o tom, že podporovali Slovenské národní povstání. Soudy prokázaly, že tyto doklady Pazúrovi předložili a že tedy jeho tvrzení předstírající nevědomost či pomýlenost neodpovídá realitě. 

Po „výsleších“ Pazúr nechal společně s [[politický komisař|osvětovým důstojníkem]] Smetanou většinu osob z transportu vystoupit a eskortovat do katastru obce [[Horní Moštěnice]], kde je v noci automatčíci všechny postříleli, včetně několika kojenců. Vraždění se účastnil i sám Pazúr, který osobně postřílel některá nemluvňata.<ref>Marie Špalková: ''Horní Moštěnice - kapitoly z dějin obce'', Horní Moštěnice 2006; ISBN 80-86247-03-1, str. 116</ref> Tento fakt prokázaly i soudy, čímž vyvrátily Pazúrovu původní verzi, že tam nikde žádné malé děti neviděl. Pazúr nakonec přiznal pod tíhou důkazů i postřílení kojenců a jejich likvidaci „odůvodnil“ následovně: ''Čo som mal s nimi robiť, keď sme im postrieľali rodičov?''<ref>[[Tomáš Staněk]]: „''Poválečné „excesy“ v českých zemích v roce 1945 a jejich vyšetřování''“, Ústav pro soudobé dějiny AV, Praha 2005, ISBN 80-7285-062-8, str. 276</ref>

Místní obyvatelé z obce [[Lověšice]] byli ještě před zahájením zabíjení přinuceni k vykopání hromadného hrobu. Pazúr to zdůvodnil tamnímu předsedovi [[MNV]] tím, že dostal příkaz k popravě několika příslušníků [[Schutzstaffel|SS]]. Předsedovi ani obyvatelům se to nezdálo a dlouho se vzpečovali, nicméně obec nakonec lidi poskytnout musela (ovšem dostatek mužů Pazúr sehnal teprve poté, co pohrozil, že ty neochotné ke spolupráci nechá postřílet).<ref>[[Tomáš Staněk]]: „''Poválečné „excesy“ v českých zemích v roce 1945 a jejich vyšetřování''“, Ústav pro soudobé dějiny AV, Praha 2005, ISBN 80-7285-062-8, str. 275</ref><ref>Marie Špalková: ''Horní Moštěnice - kapitoly z dějin obce'', Horní Moštěnice 2006; ISBN 80-86247-03-1, str. 115</ref> 

Vraždění probíhalo velmi bestiálním způsobem, oběti byly přinuceny se svléknout do spodního prádla a pak byly po malých skupinkách stříleny. Pazúr se přitom sadisticky vyžíval v tom, že rozděloval děti od rodičů a dával je do různých skupin, aby maximálně trpěly, děti se dívaly, jak jim vraždí mámu, a pak postavené tak, aby viděly na její tělo, čekaly až na ně přijde řada. A obráceně. Jeden ze svědků vypověděl, že slyšel šestileté dítě prosit slovensky o zastřelení, že už chce jít za maminkou. V jednom případě Pazúr nechal zastřelit ženu, která měla v náručí dvě děti (asi jedno- a dvouapůl-leté), a když mrtvá padla s oběma ještě živými dětmi do napůl plného hrobu, chvíli se ještě kochal jejich pláčem, než je obě odstřelil.<ref>[[Tomáš Staněk]]: „''Poválečné „excesy“ v českých zemích v roce 1945 a jejich vyšetřování''“, Ústav pro soudobé dějiny AV, Praha 2005, ISBN 80-7285-062-8, str. 274-278</ref><ref>Marie Špalková: ''Horní Moštěnice - kapitoly z dějin obce'', Horní Moštěnice 2006; ISBN 80-86247-03-1, str. 115-116</ref>

Otřesení Lověšičtí se většinou drželi stranou, pouze pár z nich v čele s O. Zezulou žádalo Pazúra, aby ušetřil alespoň malé děti. Dostalo se jim odpovědi, že „''jsou příliš jemné povahy a že co je Němec, patří zabít''“ (jak již bylo vysvětleno, Pazúr přitom dobře věděl, že velká část vražděných nejsou ani Němci, ani zrádci). Poté vyzval Lověšické, aby si taky zastříleli, s výjimkou jediného (Františka Vaculíka) se však tito k vraždění nepřipojili. Majetek obětí si Pazúrovi muži rozebrali.<ref>[[Tomáš Staněk]]: „''Poválečné „excesy“ v českých zemích v roce 1945 a jejich vyšetřování''“, Ústav pro soudobé dějiny AV, Praha 2005, ISBN 80-7285-062-8, str. 276</ref>

== Vyšetřování a soudy ==
Krátce po konci masakru dorazili na místo čeští důstojníci z Přerova, které doprovázel poddůstojník [[NKVD]]. Ten Pazúrova legitimoval, ale když viděl jeho doklady (OBZ), jen mu s úsměvem zasalutoval a beze slova odešel. Večer 19. června sice pak dal velitel sovětské posádky v [[Přerov]]ě F. Popov příkaz k zatčení Karola Pazúra, nicméně ten už odjel na Slovensko a v telefonickém rozhovoru s Popovem řekl, že vše bylo v pořádku, že jde o věc československých orgánů a Popovovi do toho nic není. Zprávy o vyšetřování byly odeslány armádním a bezpečnostním složkám, ale případ se neřešil. Pazúr sám byl dokonce krátce po masakru vyznamenán a povýšen do hodnosti [[nadporučík]]a. Až v roce [[1947]], kdy se začalo o tomto případu psát v tisku, se rozjelo vyšetřování. V létě [[1947]] byl tedy zločin vyšetřován a doveden před soud. Jediným obžalovaným byl sám Pazúr, jehož psychologický posudek osobnosti byl shrnut větou, že Pazúr je „''osoba mravně méněcenná, leč za své činy odpovědná''“.<ref>[[Tomáš Staněk]]: „''Poválečné „excesy“ v českých zemích v roce 1945 a jejich vyšetřování''“, Ústav pro soudobé dějiny AV, Praha 2005, ISBN 80-7285-062-8, str. 274-278</ref>

Pazúr během procesu opakovaně nestydatě lhal, tvrdil že „všichni popravení byli Němci a spolupracovníci nacismu“, „byl přesvědčen, že popravuje pouze stoupence nacismu“ či „samé fašisty“, že „žádné malé děti neviděl a nejmladší popravení byli členové [[Hitlerjugend]]“ (tj. staří minimálně 14 let), že „jeho souzení je útok na Komunistickou stranu“ a že „taková byla prostě doba“. Pod tíhou důkazů musel tyto lži opustit, navíc se během soudu dostala na přetřes jeho vlastní minulost před přeběhnutím k Rudé armádě (1943), která rozhodně nebyla ukázková. Pazúrův bratr byl nejdříve maďarským špiónem a posléze dobrovolníkem u [[Schutzstaffel|SS]], sestra německou [[špión]]kou, Pazúr sám sloužil u [[Hlinkova garda|Hlinkovy gardy]], dobrovolně se hlásil nejprve na práci v německém válečném průmyslu a později na východní frontu k boji proti bolševikům. 

Tvrzení, že mezi povražděnými byli zrádci a nacističtí aktivisté, se neprokázalo. Svědkové pouze tvrdili, že před popravou se osm mužů přiznalo k příslušnosti k [[Hlinkova garda|Hlinkově gardě]], což ovšem nebyl relevantní důvod k rozsudku smrti (navíc v Hlinkově gardě sloužil i sám Pazúr<ref>http://www.ct24.cz/porady/historie_cs/prepisy_view.php?id=246144 [[Vladimír Just]] in ''Také vraždy přivítaly mír'', zveřejněno na stránkách ČT 24 26. prosince 2007; „''Připomněl bych Karola Pazúra, který měl obrovské máslo na hlavě: Hlinkova garda, člověk, který se rozhodně nezasloužil o osvobození republiky a který se na poslední chvíli přifařil k těmto vojskům.''“</ref><ref>http://szcpv.szm.sk/zvSTB.html Stručný životopis v rámci Seznamu zveřejněných agentů [[Státní bezpečnost|StB]] vydaných [[Světové sdružení bývalých československých politických vězňů|SZCPV]]</ref>). Naopak se ukázalo, že mezi povražděnými bylo i několik antinacistů aktivně podporujících partyzány a [[Slovenské národní povstání]] a že třicet lidí bylo slovenské národnosti.<ref>Marie Špalková: ''Horní Moštěnice - kapitoly z dějin obce'', Horní Moštěnice 2006; ISBN 80-86247-03-1, str. 115-116</ref>

Když se nakonec Pazúr odvolal k na [[Zákon č. 115/1946 Sb.|zákonu č. 115]], dočkal se zklamání, neboť Ministerstvo národní obrany i soud se shodly na tom, že nemůže být aplikován, neboť jednak jeho čin vědomě zahrnul i nevinné lidi slovenské národnosti, jednak svůj čin spáchal ve snaze zahladit svoji vlastní kolaborantskou minulost.<ref>[[Tomáš Staněk]]: „''Poválečné „excesy“ v českých zemích v roce 1945 a jejich vyšetřování''“, Ústav pro soudobé dějiny AV, Praha 2005, ISBN 80-7285-062-8, str. 274-278</ref> 

Pazúr byl vrchním vojenským soudem v [[Bratislava|Bratislavě]] odsouzen na 7 let a 6 měsíců vězení. Odvolal se on i prokurátor Rašla, načež byl Pazúrovi v roce [[1949]] trest Nejvyšším vojenským soudem v [[Praha|Praze]] zvýšen na 20 let vězení.

Je ale možné, že by zákon 115 byl u Pazúra přece jen aplikován (o což se tehdy již mocný náměstek ministra obrany [[Bedřich Reicin|Reicin]] vehementně zasazoval), kdyby o případ nejevil velký zájem zahraniční tisk, pročež se pro Pazúrovo odsouzení a alespoň dočasné uvěznění vyjádřil ještě mocnější ministr informací [[Václav Kopecký (komunistický ministr)|Václav Kopecký]], který byl velmi rozzuřen dopadem celé kauzy na pověst [[Československo|Československa]].

== Další osudy zúčastněných ==
Jelikož byl Pazúr přítel řady komunistických pohlavárů, kteří za něj opakovaně intervenovali před i po odsouzení, byl mu trest [[Klement Gottwald|Klementem Gottwaldem]] (na doporučení mj. [[Bedřich Reicin|Bedřicha Reicina]]) snížen na polovinu a v roce [[1951]] (po dvou letech věznění) byl propuštěn při [[amnestie|amnestii]]. V následných letech byl vysokým funkcionářem [[Svaz protifašistických bojovníků|Svazu protifašistických bojovníků]].<ref>http://www.ct24.cz/porady/historie_cs/prepisy_view.php?id=246144 [[Jiří Kučera]] in „''Také vraždy přivítaly mír''“, přepis pořadu Historie.cs z 26. prosince 2007 na [[ČT24]]</ref> <ref>http://szcpv.szm.sk/zvSTB.html Stručný životopis v rámci Seznamu zveřejněných agentů [[Státní bezpečnost|StB]] vydaných [[Světové sdružení bývalých československých politických vězňů|SZCPV]]</ref> Po celou tu dobu (od svého uvěznění), působil jako agent [[Státní bezpečnost|StB]].<ref>[[Tomáš Staněk]]: „''Poválečné „excesy“ v českých zemích v roce 1945 a jejich vyšetřování''“, Ústav pro soudobé dějiny AV, Praha 2005, ISBN 80-7285-062-8, str. 279</ref>

Vojenský prokurátor [[Anton Rašla]], který se zasadil o Pazúrovo potrestání, byl později [[Komunistický režim v Československu|komunistickým režimem]] uvězněn, což řada autorů neopomine ve svých statích o masakru poznamenat.<ref>např. Marie Špalková: ''Horní Moštěnice - kapitoly z dějin obce'', Horní Moštěnice 2006; ISBN 80-86247-03-1, str. 116</ref> Nutno ovšem poznamenat, že Rašla nebyl jen statečný mstitel bezpráví, vedl i mnohem pochybnější kauzy, než byly procesy proti válečným zločincům typu [[Karol Pazúr|Pazúra]], [[Jozef Tiso|Tisa]] či [[Alexander Mach|Macha]] a v rámci politických procesů ve službách [[Komunistický režim v Československu|komunistického režimu]] má na svém kontě mimo jiné i podíl na třech [[justiční vražda|justičních vraždách]] z procesu s [[křesťanství|křesťanskou]] [[antikomunismus|protikomunistickou]] organizací ''[[Biela légia]]''.

Smetana, který byl spoluorganizátorem masakru, byl již odsouzen ve věci jiných masových vražd, které spáchal předtím na Slovensku. Od rozsudku byl však posléze na základě [[zákon č. 115/1946 Sb.|zákona č. 115]] osvobozen a posléze uprchl ze země, patrně do [[Izrael]]e. Za masovou vraždu na Švédských šancích nikdy souzen nebyl.

Ani z ostatních vrahů ze Švédských šancí už nikdo soudně potrestán nebyl. Státní zastupitelství v Olomouci sice vyšetřovalo jednak Františka Vaculíka coby jediného místního obyvatele, který se vraždění účastnil, a (kupodivu) i předsedu MNV Lověšice, který pod hrozbou zastřelením dodal kopáče, nicméně případ byl v roce [[1949]] definitivně odložen s odvolávkou na zákon č. 115<ref>[[Tomáš Staněk]]: „''Poválečné „excesy“ v českých zemích v roce 1945 a jejich vyšetřování''“, Ústav pro soudobé dějiny AV, Praha 2005, ISBN 80-7285-062-8, str. 277-278</ref> (bylo běžnou praxí, že s odvolávkou na něj byla pardonována sebevětší zvěrstva vůči Němcům a zrádcům a Vaculíkovi nebylo možné dokázat vědomé vraždění nevinných Slováků).

Zcela bez trestu však ostatní vrahové nevyvázli. Pocházeli ze stejné oblasti, jako jejich oběti, a svou účast nedokázali díky humbuku okolo celého procesu utajit. Podle Pavola Molnára, jednoho z mála náhodou přeživších pasažérů vlaku, který se Pazúr rozhodl vybít, museli vrahové ze Švédských šancí čelit hlubokému opovržení ze strany svých sousedů. Někteří se odstěhovali, někteří museli čelit nežádoucím připomínkám a pohrdání až do smrti.<ref>http://www.rozhlas.cz/radiozurnal/publ_izurnal/_zprava/43149</ref>

== Masakr ve vzpomínkách ==
Za [[Komunistický režim v Československu|komunistického režimu]] se o masakru mlčelo, do povědomí širší veřejnosti se začal vracet až po [[sametová revoluce|sametové revoluci]]. Velký podíl na tom měl ředitel [[Muzeum Komenského v Přerově|Muzea Komenského v Přerově]] PhDr. [[František Hýbl]], který věnoval soustřeďování materiálů a svědectví o masakru velkou část svého života a v roce [[1995]] vydal o tragédii podrobnou knižní publikaci. O události natočili dokumenty Češi, Maďaři i Slováci. Cenným zdrojem jsou i vzpomínky generála [[Anton Rašla|Antona Rašla]], vojenského prokurátora, který vyvinul nezměrné úsilí, aby Pazúra pohnal před soud a docílil jeho odsouzení.

Největší čeští znalci, co se tohoto masakru týče, [[František Hýbl]] a [[Tomáš Staněk]], označují shodně celou událost za naprosto výjimečnou, která se svojí bestialitou vymyká všem ostatním zvěrstvům, k jakým v moderních dějinách Moravy došlo. Zejména složení obětí: 120 žen a 74 dětí povražděných za jednu noc, nemá podle nich obdobu dokonce ani v žádném z masakrů, které na Moravě spáchali nacisté.<ref>[[Tomáš Staněk]]: „''Poválečné „excesy“ v českých zemích v roce 1945 a jejich vyšetřování''“, Ústav pro soudobé dějiny AV, Praha 2005, ISBN 80-7285-062-8, str. 274-278</ref><ref>[[František Hýbl]]: ''Tragédie na švédských šancích v červnu roku 1945'', [[Přerov]] [[1995]]</ref>

== Odkazy ==
=== Literatura ===
'''Hlavní téma'''
* [[Tomáš Staněk]] a [[Lubor Václavů]]: ''Případ Přerov 18. 6. 1945'' in ''[[Historie a vojenství]]'', 3/[[1991]], str. 168-175
* [[František Hýbl]]: ''[http://www.go-east-mission.net/dateien/cz/248_020910.pdf Tragédie na švédských šancích v červnu roku 1945]'', [[Přerov]] [[1995]]
* ''[http://olomoucky.rej.cz/clanky/historie/2319-zitra-vyzvednou-obeti-hruzneho-masakru-zeny-deti-se-konecne-vrati-k-muzum Zítra vyzvednou oběti hrůzného masakru. Ženy a děti se konečně vrátí k mužům]'' (Olomoucký rej)

'''Vedlejší téma výrazného rozsahu''' 
* [[Anton Rašla]]: ''Spomienky spoza mreží'' (Vidas Banská Bystrica 1998), str. 93-101
* [[Tomáš Staněk]]: ''Poválečné "excesy" v českých zemích v roce 1945 a jejich vyšetřování'', Praha 2005, str. 274-279
* Marie Špalková: ''Horní Moštěnice - kapitoly z dějin obce'', Horní Moštěnice 2006; ISBN 80-86247-03-1, kapitola ''Tragedie podkarpatských Němců'', str. 114-116

=== Externí odkazy ===
'''Články'''
* Jan Urban: ''[http://hlidacipes.org/jan-urban-zapomenuty-masakr-pri-kterem-bylo-zavrazdeno-vice-lidi-nez-v-lidicich/ Zapomenutý masakr, při kterém bylo zavražděno více lidí než v Lidicích]''

=== Film a televize ===
* ''Magukért nem felel senki'' (maďarský dokumentární film z roku [[1996]])
* ''[http://www.ceskatelevize.cz/porady/1021224614-masakr-na-svedskych-sancich/20032222477/ Masakr na Švédských šancích]'' (český dokumentární film z roku [[2000]], režie: [[Jana Hádková]], 28 minut)
* ''Také vraždy přivítaly mír'' (diskusní pořad z roku [[2007]], ČT)
* ''Noc na švédskom Vale'' ([http://www.dailymotion.com/video/xg6kr7_noc-na-svedskom-vale-1-2 I.] a [http://www.dailymotion.com/video/xg6kz7_noc-na-svedskom-vale-2-2 II.] díl; slovenský dokumentární film, 2007)

=== Poznámky a reference ===
<references/>

[[Kategorie:Okres Přerov]]
[[Kategorie:Zločiny druhé světové války]]
[[Kategorie:Vysídlení Němců z Československa]]
[[Kategorie:Genocidy]]
[[Kategorie:Masakry]]
[[Kategorie:1945]]
[[Kategorie:Horní Moštěnice]]