Misál

Z Katopedia

Verze z 19. 7. 2013, 12:51; Kkfzouhar (diskuse | příspěvky)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)
Přejít na: navigace, hledání
Římský misál (Missale romanum)

Misálem se nazývá liturgická kniha užívána především v západní církvi latinského ritu. Obsahuje veškeré liturgické texty, modlitby a žehnání, užívané při mši svaté.

Obsah

Dějinný vývoj

Prvotní církev

V původní staré církvi se biskup nebo kněz modlil pouze kolektu, sekretu, prefaci, kánon a na závěr postcommunio. Veškeré modlitby a čtení byli tehdy uloženy v různých knihách nebo na jednotlivých pergamenech, které se nám však do dnešních časů nedochovaly.

Texty Písma se v nejstarší době četli z vlastních zdrojů nebo později přímo z uceléného kánonu knih Bible. Tento užívaný zdroj vydržel ještě dlouho po ediktu milánském i když se již nečetl biblický text souvisle (lectio continua) a kdy se na neděle a svátky vybírali vlastní vhodné perikopy

Středověk

Po dotvoření latinské ritu mše sv. na západě za pontifikátu papeže Řehoře Velikého vznikly první Sakramentáře:

* Leoniánský sakramentář - nejstarší, uložený ve Veroně
* Gelasiánský sakramentář
* Gregoriánský sakramentář

Univerzality (v rámci tehdejší Evropy) nabyl sakramentář Gregoriánský, který byl za doby panování císaře Karla Velikého po redakci dvorního mnicha Alcuina[1] rozšířen po celé říši franské a odtud i do českých zemí. Vedle samotného sakramentáře Řehoř Veliký nechal vytvořit i vlastní Antiphonarium, které obsahovalo veškeré proměnlivé zpěvy ke mši sv., které však bylo záhy (aby se odlišilo od breviáře) přejmenováno na Graduále. Již ve středověku se také začali uplatňovat nápěvy zvané tropy, které se uspořádali do knih nazývaných Troparia.

Texty Písma sv. (Epištola a Evangelium) nazývané perikopy se již sepisovali do vlastních knih (lekcionarií). Hojně se však můžeme setkat i s tzv. Epištoláři a Evangeliáři, kde byli jednotlivé druhy novozákonních textů samostatně. Ke konci středověku nakonec došlo k návratu dřívější praxe a obnově lekcionáře.

První Misály

Souvisle s rozvojem tiché mše začala stoupat potřeba, aby celebrující kněz měl všechny části mše sv. uložené přehledně v jedné knize a zabránilo se tím excesům. Zpočátku se proto vytvářeli různé sjednocené knihy sakramentáře, antifonáře a lekcionáře. Nakonec však vznikla organicky jednotná kniha nazvaná Missale plenum (též plenarium), který zažil rozmach kolem roku 1000 a od 13. století se již začal užívat všeobecně pro celou církev. Nejstarším misálem byl misál bobbijský, který bývá odborníky datován do 7. století. Vůbec prvním tištěným misálem je misál pražský z roku 1479[2].

Z rozhodnutí tridentského koncilu nechal papež Pius V. vydat vlastní Missale Romanum a předpsal je jako řádné všem kostelům a kaplím, které alespoň 200 let před jeho vydáním neužívali řádně schváleného misálu vlastního. Podstatné části Missale Romanum jsou převzaty ze gregoriánského sakramentáře, kánon byl z praktický důvodů vložen do středu knihy a jednotlivé stránky opatřeny proložkami (pro snadné listování). Tento základní systém misálu se užívá prakticky dodnes.

Nová doba

Prapůvodní Missale Romanum bylo v průběhu následujících let neustále doplňováno a opravováno dle aktuálních potřeb církve. Výrazných změn bylo dosaženo za papežů Klimenta VIII.(1604), Urbana VIII.(po stránce rubrikové 1634), Lva XIII., Pia X. (nové vydání Editio typica r. 1910), Pia XII. (obřady svatého týdne) a Jana XXIII.. Poslední jmenovaný nechal vydat poslední editio typica římského misálu roku 1962, která je v římském kánonu doplněna o vzývání sv. Josefa (v historii církve nemáme zaznamenánou jakoukoliv jinou úpravu kánonu). Tento misál, který měl být určující pro další vývoj v církvi však byl během následující osmi let od svého vydání upozaděn.

Druhý vatikánský koncil hned své první zasedání zasvětil rokování o liturgii, ze kterého vzešla koncilní konstituce Sacrosanctum concilium. Zde se objevuje mnoho bodů, které měli posílit úlohu liturgie v životě věřícího křesťana (právo pro všechny katolické rity, latina jako hlavní liturgický jazyk, liturgie jako velikonoční tajemství Kristovi vykupitelské oběti), ale také zásadní úpravy liturgie pro dobu dneška (možnost uplatnění národních jazyků v proměnlivých částech, úprava liturgického kalendáře).

K provedení liturgické obnovy dle usnesení druhého vatikánského koncilu byla ustanovena Rada pro aplikaci koncilní konstitutce o posvátné liturgii, která zahájila svou činnost v roce 1964. Prvním jejím úkolem bylo upravit stávající mešní řád. Vzniklo tím Ordo missae (1965), které mělo oproti řádu v předchozím misálu kratší formulář. O to větším překvapení však byl zlom, který zavedl sekretář komise Annibale Bunini, když vytvořil Nový mešní řád (Novus Ordo Missae) zásadně odlišný od toho předchozího, který náhle mohl být přeložený ve svém celku do národního jazyka. Stejně zásadním zlomem se stala i proměna oltáře, liturgického oděvu a uvolnění právních předpisů (rubrik), které náhle nabízeli možnost kreativity kněze, který nyní neobětuje, nýbrž předsedá liturgickému shromáždění. Vrcholem této reformy bylo nové Missale Romanum z roku 1969[3] Odpovědí na novou podobu mše sv. byla jednak tzv. Ottavianiho intervence a různá hnutí jako např. Una Voce(1968), Militia Templi (1979) nebo Kněžské bratrstvo sv. Pia X.(1970) založené arcibiskupem Marcelem Lefebvrem.

V církvi tím nastala silná krize, neboť vedle sebe stáli dva řádně promulgované misály. Situaci podle zastánců Novus Ordo zkomplikovalo i motu proprio papeže Jana Pavla II. z roku 1985, které povolilo tradiční ritus mše sv. podle misálu z rok 1962 se souhlasem místního ordináře. Po roce 1988 a rozvoji dalších nově vzniklých tradičně-katolických hnutí stoupl zvláště mezi mladou generací zájem o tradiční římský ritus.

Počátek 21. století vedl k celkovému rozjímání a hodnocení současného liturgického směřování církve. Vznikla spousta článků a studií o mešním řádu, duchovním životě a mši sv. od mnoha katolických autorů a jiných odborníků. Do této situace zasáhl také spor o podobě překladů misálu do národních jazyků, o kterých rozhodl jasně dokument Liturgiam authenticam z roku 2001, který vyžaduje opravu všech dosavadních překladů a doslovnost v souladu s latinským originálem.[4] Odpovědí církve bylo motu proprio Summorum pontificum papeže Benedikta XVI. ze 7. července 2007 a doplňující instrukce papežské komise Ecclesia Dei z května 2011, které povolilo volné užívání misálu bl. Jana XXXIII. z roku 1962 všem kněžím latinské církve a věřícím, kteří o to požádají. Uplatňování těchto výnosů se v současné církvi zatím postupně provádějí s různou intenzitou úspěšnosti. Často se zde naráží zejména na určité pastorační problémy a schopnosti kněží ovládat tuto celebraci.

V současnosti tedy užívá katolická církev právně dvě formy jednoho a téhož ritu. Řádná forma je tzv. Mše Pavla VI. a mimořádná je tradiční mše svatá podle misálu z roku 1962 lidově zvaná tridentská mše.

Struktura

Tradiční římský ritus

Misál obsahuje chronologicky ustanovení papežů (od Quo primum papeže Pia V.), generální instrukce, proměnlivé části od I. neděle adventní do Bílé soboty, mešní řád, proměnlivé části od Velikonoce do 24. neděle po Svatém Duchu, proměnlivé části pro votivní mše, mše o Panně Marii a mše za zemřelé.

Mše Pavla VI.

V úvodní části misálu se nachází ustanovující dekret papeže Pavla VI., apoštolská konstituce Missale Romanum, Institutio generális (Všeobecný úvod), římský liturgický kalendář, propriu de tempore pro celý liturgický rok, mešní řád, eucharistické modlitby, ritus communionis, možné varianty formuláře, žehnací modlitby, proprium de sanctis, mše pro jednotlivé potřeby, votivní mše, mše o Panně Marii, mše za zemřelé.

Odkazy

Literatura

  • Josef FOLTÝNOVSKÝ: Liturgika,II. vydání, Olomouc: Lidové knihkupectví, 1936
  • Missale Romanum, editio typica prima, Typis polyglotis Vatican-Roma, 1970

Externí odkazy

Reference

  1. Alcuin do ní vložil liturgické formuláře a zvyklosoti říše francké.
  2. Vydán znovu fotomechanicky v Praze roku 1930.
  3. I. vydání kvůli výhradám až 1970, editio typica secunda 1975, editio typica tertia 2002
  4. K tomu také o to více podnítil papež Benedikt XVI., když v říjnu 2006 nařídil, aby se konsekrační formule nad kalichem překládala doslovně - viz Pro multis
Osobní nástroje