Národní pouť na Velehradě (1985)

Z Katopedia

(Rozdíly mezi verzemi)
Přejít na: navigace, hledání
Cinik (diskuse | příspěvky)
(Založena nová stránka: '''Národní pouť na Velehradě''' v roce '''1985''' byla jednou z největších československých poutí a protikomunistických demonst…)
Porovnání s novější verzí →

Verze z 3. 7. 2010, 13:27

Národní pouť na Velehradě v roce 1985 byla jednou z největších československých poutí a protikomunistických demonstrací během trvání komunistického režimu. Oslav 1100. výročí úmrtí sv. Metoděje a udělení Zlaté růže velehradské bazilice se zúčastnilo 100-250 tisíc lidí, kteří vyhnali skadováním a pískotem z řečnické tribuny ministra kultury a hlasitě vyjádřili požadavek na náboženskou svobodu a povolení návštěvy papeže.

Obsah

Před poutí

Stát od počátku plánoval jednak omezit účast věřících obstrukcemi, jednak administrativně omezit průběh pouti a využít ji pro vlastní politické účely. Zásadní ránu jeho přípravě ovšem přinesl fakt, že přísně tajný dokument se seznamem opatření unikl na veřejnost a byl rozšířen samizdatem jak mezi věřícími, tak u tiskových agetur v zahraničí. Ministr Klusák sice v reakci na protest kardinála Tomáška pravost dokumentu popřel, nicméně konání státních orgánů prokazovalo poměrně přesvědčivě opak.[1] Opatření státu sice byla z velké většiny i tak provedena, nicméně protože jejich cíle byly informovány, jejich výsledky zůstaly v mnoha aspektech hluboko za očekáváním.

Vláda odmítla povolit návštěvu papeže, který vyjádřil touhu Československo navštívit, namísto toho povolila příjezd státního sekretáře Casaroliho. Státní moc pronásledovala katolické aktivisty, kteří iniciovali petici za povolení papežovy návštěvy. Zakázala ovšem návštěvy dalších zahraničních biskupů.Pouti předcházelo rozsáhlé zatýkání a zastrašování katolických věřících.[2]

Poměrně naivní bylo neinformování o pouti ve státem kontrolovaných Katolických novinách, přece jen svátek je určen pevně na 5. července a nejbližší víkend (so-ne 6.-7. července) si dokáže odvodit každý.

Průběh poutě

Přes vše výše napsané se u příležitosti Národní poutě navzdory obstrukcím ze strany státních orgánů sjelo mnohem víc lidí, než bylo za komunistického režimu zvykem. Překvapivě vysokou účast lze vysvětlit jednak kulatým výročím smrti sv. Metoděje (1100 let), jednak tím, že se papež Jan Pavel II. rozhodl udělit velehradské bazilice Zlatou růži.[3] Své zajisté sehrála i přítomnost kardinálů Tomáška a státního sekretáře Casaroliho. Někteří poutníci přišli též s tím, že hojná účast je odpověď na posměšky komunistů adresované kardinálu Tomáškovi, že je generál bez vojska[4] a mnoho z nich bylo rozhořčeno akcemi státních orgánů předcházejícími pouti. Věřící, poučení z předchozích akcí, přitom prokázali velkou vynalézavost, kterak se vyhnout komplikacím v podobě šikanózních kontrol technického stavu vozidel, omezení rozsahu veřejné dopravy, jakož i fakt, že všechny zájezdy na Velehrad cestovky den před odjezdem zrušily. Obrovská účast (odhaduje se na 100-200 tisíc věřících[5]) bezpečnostní složky i komunistické představitele zjevně totálně zaskočila. Velké množství zejména mladých poutníků dorazilo již v sobotu 6. července a policejní síly je nedokázaly výzvami přimět k opuštění prostranství v okolí baziliky - setrvali tam až do nedělního začátku hlavní pouti. Policie se spokojila jen s perlustrací a focením.

Nedělní slavnost přerostla v mohutný protest díky neuváženým projevům komunistických politiků, předsedy ONV Lapčíka a ministra kultury Klusáka. Ti se mimo jiné pokusili celé shromáždění prohlásit za „mírovou demonstraci“, Cyrila a Metoděje označovali za první komunisty a důsledně vynechávali při řeči o nich přídomek svatý. Věřící to pobouřilo do té míry, že je začali hlasitým skandováním opravovat a vyzývali je, ať si jdou provádět politická školení někam jinam. Později pokračovali provoláváním hesel požadujících mimo jiné náboženskou svobodu a povolení návštěvy papeže. Předseda ONV svůj projev prostě i přes to přečetl (prakticky nic z něj ale nebylo slyšet), ministr se po úvodu oficiálního projevu vzdal. Nejprve vynechával kontroverzní pasáže a pak se dal s davem věřících do diskuse. Nicméně moc úspěšný nebyl a nakonec musel se vzteklým výrazem opustit tribunu, na kterou za jásotu věřících vystoupil kardinál Tomášek přečíst poselství od papeže (vlastní projev mu komunisté zakázali). Úspěšný byl i projev kardinála Casaroliho, jehož polovina byla přednesena v češtině a polovina ve slovenštině.[6]

Ačkoliv na oslavách bylo přítomno značné množství agentů StB a příslušníků bezpečnostních složek a připravena byla i vodní děla, k zásahu nedošlo (podle řady účastníků poutě z toho prostého důvodu, že poutníků bylo příliš mnoho a pořádkové síly si na ně nevěřily).[7] Na konci oslav se poutníci pokojně rozešli. Někteří považují pouť na Velehradě za zlomový okamžik, v němž se režim začal hroutit.[8]

Během pouti poutníci též zazpívali cyrilometodějskou poutní píseň Bože, cos ráčil i s její poslední „zakázanou slokou“, která musela být z příkazu komunistických orgánů vypuštěna z nových vydání kancionálů. Nejpozději zmatek v okamžiku pění této sloky spolehlivě identifikoval příslušníky StB, neboť ti ji neznali a ve svých nových kancionálech ji nemohli najít (většina se ovšem prozradila již dříve)[9][10]

Následky

Průběh velehradské pouti měl velký dopad jak na další pořádání poutí v Československu, tak i v řadě dalších aspektů. Obrovský propagandistický propadák i selhání StB a dalších bezpečnostních složek v prevenci velké účasti na pouti i manipulování s davem vedl státní orgány k vyvození obsáhlých závěrů a zavedení rozličných opatření. Byly zahájeny rozsáhlé represe jednak vůči věřícím podezřívaným z organizace celého podniku, jednak obecně proti poutím (ty však byly úspěšné pouze v Českých zemích).

I přes tyto represe však je pouť vnímána z hlediska církve veskrze pozitivně, jako jakýsi bod, kdy se státní moc začala lámat a církev zvedat a obrozovat. Pouť velmi zapůsobila na kardinála Casaroliho, kterého mimo to množství policistů, jejich chování a zejména chování komunistických představitelů ke kardinálu Tomáškovi přesvědčilo o tom, že církev je v Československu pod mnohem větším tlakem, než si myslel.[11] Na druhé strany tentýž vnímal to, co viděl pří národní pouti, jakožto příslib do budoucna.[12]

Odkazy

Související články

Externí odkazy

Literatura


Reference

  1. Jaroslava Hamšíková: Velehradská pouť 1985 in Getsemany, březen 2003; dostupné: http://www.getsemany.cz/node/504 (navštíveno 9. 7. 2008)
  2. Jaroslava Hamšíková: Velehradská pouť 1985 in Getsemany, březen 2003; dostupné: http://www.getsemany.cz/node/504 (navštíveno 9. 7. 2008)
  3. internetová verze papežského dokumentu o udělení vyznamenání Zlatá růže velehradské bazilice; dostupné: http://velehrad.maticevelehradska.cz/dokument/Zlata-ruze-90/ (navštíveno 5. července 2008)
  4. http://www.katyd.cz/index.php?cmd=page&type=11&article=3238&webSSID=e15948a815f5784b8efb1c5990ecf19d
  5. Jaroslava Hamšíková: Velehradská pouť 1985 in Getsemany, březen 2003; dostupné: http://www.getsemany.cz/node/504 (navštíveno 9. 7. 2008)
  6. Věřící na konci projevu na Casaroliho dotaz potvrdili, že mu vše rozumněli, on sám o tom ovšem vyjádřil pochybnosti a vyjádřil nutnost naučit se dopříště lépe vyslovovat „ř“; Agostino Casaroli: Trýzeň trpělivosti. Svatý stolec a komunistické země (1963-1989); Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2001; ISBN 80-7192-621-3, str. 182
  7. http://www.katyd.cz/index.php?cmd=page&type=11&article=3238&webSSID=e15948a815f5784b8efb1c5990ecf19d
  8. http://www.velehrad2007.cz/historie
  9. http://www.katyd.cz/index.php?cmd=page&type=11&article=3238&webSSID=e15948a815f5784b8efb1c5990ecf19d
  10. Jde o sloku:
    I když se pyšná nevěra kol vzmáhá
    a peklo seje koukol nových zmatků,
    nebudem dbáti odvěkého vraha,
    nedáme sobě bráti věčných statků.
    Víře vždy věrni budou Moravané:
    Dědictví otců zachovej nám, Pane!
    Víře vždy věrni budou Moravané:
    Dědictví otců zachovej nám, Pane!
  11. Jaroslava Hamšíková: Velehradská pouť 1985 in Getsemany, březen 2003; dostupné: http://www.getsemany.cz/node/504 (navštíveno 9. 7. 2008)
  12. Agostino Casaroli: Trýzeň trpělivosti. Svatý stolec a komunistické země (1963-1989); Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2001; ISBN 80-7192-621-3, str. 180
Osobní nástroje