Nejsvětější Trojice

Z Katopedia

Přejít na: navigace, hledání

Nejsvětější Trojice, Boží Trojice, Svatá Trojice či trojjediný Bůh je označení Boha zdůrazňující jeho existenci ve třech božských osobách: Otci, Synu a Duchu Svatém.


Obsah

Víra v Nejsv. Trojici

Víra v trojjedinou Boží existenci je jeden z nejosobitějších prvků křesťanství, který nemá obodobu u žádného jiného náboženství. Je to jedna ze základních pravd křesťanské víry a zároveň pravda, která se nedá pochopit lidským rozumem. Křesťané v ni věří na základě Božího zjevení. Ačkoliv ji nemůžeme nikdy plně pochopit, lze si ji přiblížit prostřednictvím určitých obrazů vzatých z lidského života. Takto vysvětlovali tajemství Nejsv. Trojice někteří světci. Sv. Patrik používal obraz trojlístku, sv. Cyril obraz slunce, v němž je světlo, paprsek a teplo. Také lidská duše v sobě nese trojiční stopu (rozum, paměť a vůle).


Nejsv. Trojice v Písmu sv.

Bůh v plnosti zjevil tajemství Nejsvětější Trojice v novozákonní době. Ačkoliv v samotném Novém zákoně není výraz Trojice, máme zde na více místech zmínku o jednotlivých božských osobách. Buď jsou to místa, kde jsou tyto tři osoby zmíněny společně, např. při rozeslání apoštolů (Mt 28,19) či při Ježíšově křtu v Jordánu, nebo je poukázáno jen na dvě osoby a na jejich vzájemný vztah či odlišnosti. Písmo sv. hovoří např. o posílání (missiones) božských osob: Otec posílá Syna, Otec posílá Ducha Svatého, Syn posílá Ducha Svatého (Lk 24,49; J 3,17; 5,23; 6,58; 14,16.26; 15,26; 16,7; 17,18; Gal 4,4.6). Ze Starého zákona se učení o Nejsv. Trojici nedá přímo dokázat. Jsou zde však jisté náznaky tohoto učení, které však vidíme až z pohledu novozákonního učení.


Teologie Nejsv. Trojice

Termín Trojice (τριάς) je doložen poprvé v řečtině u Theofila z Antiochie (+182) a v latině (trinitas) u Tertuliána (3. st.).[1] Trojiční teologie se rozvíjela především v souvislosti s dogmatickými spory a bojem proti herezím arianismu a pneumatomachismu(4. st.). Zde sehráli velkou roli především sv. Atanáš a kappadočtí otcové, na Západě pak sv. Hilarius z Poitiers svým spisem De Trinitate. Církví jsou v souvislosti s tajemstvím Nejsv. Trojice závazně předkládány k věření především tyto pravdy: V Bohu jsou dvě vnitřní božská vycházení (processio). Druhá božská osoba (Syn) vychází z první božské osoby (Otec) plozením. Duch Svatý vychází z Otce a Syna jako z jediného principu prostřednictvím vydechování. Tato vycházení jsou věčná, jako je věčný Bůh a věčná každá z osob Nejsv. Trojice. Všechny Boží činnosti jsou společné všem božským osobám. Přesto však připisujeme (tzv. apropriace) některé činnosti zvlášť jedné z osob. Proto říkáme, že Otec je Stvořitel, Syn Vykupitel a Duch Svatý Posvětitel.


Problematika Filioque

S teologií Nejsv. Trojice je spojen tzv. spor o Filioque mezi katolíky a pravoslavnými. Byzantský patriarcha Fotios v 9. st. obvinil křesťanský Západ z hereze, jelikož prý podle učení řeckých Otců Duch Svatý vychází pouze z Otce. Pravoslavní z tohoto důvodu odmítají uznat právoplatnost dodatku "i Syna" v nicejsko-cařihradském vyznání víry a považují katolíky za heretiky. Někteří pravoslavní teologové spor zmírňují a zdůrazňují, že Duch Svatý vychází ne z Otce i Syna, ale z Otce skrze Syna. Obě formulace jsou však rovnocenné a odpovídají katolickému dogmatu. Fotiovy názory a pravoslavná teologie na něho navazující ve skutečnosti nesprávně chápou jak biblické texty, tak učení církevních Otců a v této otázce opouštějí víru Církve.[2]


Odkazy

Související stránky

Externí odkazy

Literatura

Reference

  1. V. Wolf: Syntéza víry, MCM, Olomouc 2003, s. 47.
  2. o. Benedykt J. Huculak: Najświętsza Trójca na tle dzieła zbawczego, Calvarianum, Kalwaria Zebrzydowska 2000, s. 7-9, 269. ISBN 83-87395-47-1.
Osobní nástroje