Nuno od Panny Marie

Z Katopedia

Přejít na: navigace, hledání
Sv. Nuno Álvares Pereira

Svatý Nuno Álvares Pereira, 3. hrabě z Ourému, 2. hrabě z Arraiolos a 7. hrabě z Barcelos (24. červen 1360 - 1. listopad[1] 1431) byl portugalský šlechtic a vojevůdce, protektor a 2. konetábl Portugalska[2] během portugalsko-kastilských válek o následnictví na portugalském trůnu a zakladatel rodu Bragança. Pro svou hlubokou zbožnost, štědrou charitu a velkorysost k poraženým nepřátelům byl již za svého světského života znám jako „svatý konetábl“.

Jeho šokující vítězství nad několikanásobně silnějšími kastilskými vojsky v bitvách u Atoleiros (1384), Aljubarroty a Valverde (obojí 1385) zajistila portugalskou nezávislost a nástup dynastie Avis na portugalský trůn. V roce 1415 se zúčastnil výpravy proti Ceutě, která přenesla reconquistu na africký kontinent a zahájila portugalskou koloniální expanzi.

V roce 1423 vstoupil do karmelitánského řádu a zbytek svého života prožil pod jménem Nuno od Panny Marie jako prostý řeholní laik v klášteře v Lisabonu, který dříve sám založil. Byl velkým mariánským ctitelem a přisuzuje se mu výrazný podíl na rozšíření růžence a kamelitánského škapulíře v Portugalsku.[3]

Zemřel v klášteře v pověsti svatosti a byl tam i pohřben. Klášter byl i s hrobem zničen při zemětřesení v roce 1755. Luiz Vaz de Camões zvěčnil jeho činy ve IV. zpěvu svého hrdinského eposu „Lusovci“. Benedikt XV. jej v roce 1918 prohlásil za blahoslaveného a Benedikt XVI. v roce 2009 svatořečil. Jeho památku si připomínáme 1. dubna nebo 6. listopadu. Je patronem Portugalska.

Obsah

Život

Narodil se 24. června 1360 ve Flor da Rosa jako nelegitimní syn Álvara Gonçalvese Pereiry,[4] převora z Krato, a Irie Gonçalves do Carvalhal. Rok po narození byl královským dekretem legitimizován a následně se mu dostalo klasické rytířské výchovy. Ve třinácti letech byl přijat u královského dvora a začal získávat první bojové zkušenosti v na kastilsko-portugalské hranici. V nich se osvědčil jako statečný a bystrý voják a brzy si vysloužil pasování na rytíře.

Vzdělaný a hluboce zbožný Nuno toužil po mnišské dráze, možná po životě rytíře některého z církevních řádů, ale nakonec se na příkaz otce v roce 1376 oženil s mladou vdovou Leonor de Alvim, s níž měl tři děti, dva syny, kteří ale zemřeli v dětském věku, a dceru Beatriz (1380-1415).

Po smrti krále Ferdinanda I. v roce 1383 jako jeden z prvních portugalských šlechticů ve jménu zachování nezávislosti Portugalska odmítl uznat nároky Jana I., krále Kastílie a manžela dcery zesnulého krále, a podpořil nároky Jana, velmistra avizských rytířů, který byl Ferdinandovým nevlastním bratrem. Ten rychle získal podporu významné většiny portugalské šlechty a Nuna vyslal jako svého velitele do města Atoleiros. 6. dubna 1384 Nuno porazil v bitvě u Atoleiros více než třikrát silnější kastilskou armádu, mezi jejímiž veliteli byl i jeho starší bratr Pedro. Jím podporovaný uchazeč o trůn jej za to obratem jmenoval 2. konetáblem Portugalska a 3. hrabětem z Ourému. Oba pak společně bránili Lisabon před kastilskou invazní armádou, kterou po téměř pěti měsíčním obležení přinutili k ústupu.

Boje ovšem pokračovaly i následující rok a nic na tom nezměnil fakt, že v dubnu 1385 portugalské stavy prohlásily Nunem podporovaného Jana za portugalského krále. Konflikt naopak vygradoval a zapojili se do něj další účastníci, když Portugalsko podpořila Anglie a Kastílie získala pomoc od Francie a svých spojenců z Aragonu a Itálie. Hlavní armády obou stran se střetly 14. srpna 1385 v bitvě u Aljubarroty, v níž Jan I. s Nunem připravili početně téměř pětkrát silnější kastilské straně další zdrcující porážku. V bitvě na kastilské straně padl jeho výše zmíněný bratr Pedro. Po bitvě král Nunovi udělil další tituly: stal se majordomem, 2. hrabětem z Arraiolos a 7. hrabětem z Barcelos. Ve snaze nedat kastilské straně dost času k oddechu vedl v dalších dnech výpady na kastilské území a 14. října rozdrtil asi šestkrát silnější kastilskou armádu u Valverde. Touto bitvou definitivně padly nejzásadnější hrozby portugalské samostatnosti, byť střety na hranicích obou zemí ukončila až smrt Jana I. Kastilského v roce 1390 a formálně byly spory o portugalský trůn uzavřeny až 30. října 1411 smlouvou z Ayllónu.

Nuno patřil po dlouhá léta mezi nejbližší důvěrníky portugalského krále a nejmocnější muže v království. Když v roce 1387 zemřela jeho žena, dostalo se mu obrovského množství nabídek k sňatku od nejmocnější portugalských i zahraničních rodů, ale on všechny nabídky odmítl. Zakládal kostely a kláštery, stále více se věnoval charitativní činnosti a jeho osobní život nabíral stále více mnišský charakter.

V roce 1401 se jeho dcera Beatriz vdala za vévodu Alfonse, levobočka Jana I. Z jejich manželství vzešel rod Bragança, jeden z nejvýznamnějších šlechtických rodů portugalských dějin,[5] který později vládl Portugalsku (1640-1910) i Brazílii (1815-1889).

V roce 1415 se zúčastil portugalské výpravy proti Ceutě vedené Janem I. a Jindřichem Mořeplavcem. Dobytím Ceuty došlo k přenesení reconquisty na africký kontinent a byl položen základ portugalské koloniální expanze. Šlo o poslední velkou vojenskou výpravu, které se zúčastnil.

V roce 1423 vstoupil do karmelitánského řádu a zbytek svého života prožil pod jménem Nuno od Panny Marie jako prostý řeholní laik v klášteře v Lisabonu, který dříve sám založil. Zemřel v klášteře v pověsti svatosti buďto 1. dubna nebo 1. listopadu 1431 a byl v něm i pohřben.

Úcta

„Zde leží slavný Nuno, konetábl, zakladatel domu Bragança, výtečný generál, blahoslavený mnich, který za svého pozemského života tak horlivě toužil po království nebeském, že si zasloužil, aby byl po smrti uveden ve věčné společenství se svatými. Světských poct se mu dostalo bezpočet, ale obrátil se k nim zády. Byl velkým knížetem, ale sám sebe učinil pokorným mnichem. Založil, vybudoval a dal vysvětit tento kostel, ve kterém odpočívají jeho ostatky.“ - nápis na hrobě[6]

Nuno od Panny Marie zemřel v klášteře v Lisabonu v pověsti svatosti a byl tam i pohřben. Klášter byl i s hrobem zničen při zemětřesení v roce 1755. V roce 1996 se podařilo lokalizovat umístění hrobu a nalézt několik fragmentů ostatků světce.[7]

Luiz Vaz de Camões zvěčnil jeho činy ve IV. zpěvu svého hrdinského eposu „Lusovci“.

Benedikt XV. jej v roce 1918 prohlásil za blahoslaveného a Benedikt XVI. v roce 2009 svatořečil. Jeho památku si připomínáme 1. dubna nebo 6. listopadu. Je patronem Portugalska.

Odkazy

Externí odkazy

Reference

  1. Některé zdroje mluví i o 1. dubnu
  2. protektor = ochránce; konetábl = vrchní velitel vojsk
  3. Pavel Zahradník: Nuno Álvares Pereira - svatý konetábl, Te Deum 2/2009
  4. Nutno říci, že tento maltézský rytíř si z povinného celibátu příliš nedělal - s rozličnými partnerkami a milenkami zplodil přes třicet potomků. V rámci jeho rodu to nebylo nijak výjimečné, on sám byl nelegitimním synem Gonçala Pereiry, arcibiskupa Bragy.
  5. Beatriz ovšem zemřela dříve, než její manžel nově vytvořený titul vévoda z Bragançy obdržel.
  6. Pavel Zahradník: Nuno Álvares Pereira - svatý konetábl, Te Deum 2/2009
  7. http://www.vatican.va/news_services/liturgy/saints/2009/ns_lit_doc_20090426_nuno_en.html
Osobní nástroje