Oltář

Z Katopedia

Přejít na: navigace, hledání
Oltář v katolickém kostele

Oltář (řec. βωμός [čti bómos] lat. altare má zjevně svůj původ ve výrazu alta ara) je nejposvátnějším kultovním místem v katolických chrámech. Ač byl po mnoho let stálý a základní tvary měl téměř neměnné, dnes se vedou o jeho podobu vzhledem k existenci dvou v západní Církvi užívaných typů velké diskuze.

Obsah

Etymologie a význam oltáře v předkřesťanských dobách

Archeologické vykopávky různých pohanských chrámů nebo obětišť nád dokazují, že tato místa byla nějakým způsobem uspořádána a měla svůj specifický ráz. Bylo to tzv. oltáře obětní, na kterých se spalovali krvavé oběti (tomu odpovídá výraz adolere). Zásadním prvkem, který však převládá u starověkých oltářů je jeho vyvýšenost (lat. altus= vysoký).

Celý antický svět chápal oltář, jako kultovní místo, které má být nějakým způsobem vyvýšené. Nebylo to místo klanění, ale samotné oběti různé podstaty (květiny, plody, zvíře). V takovémto smyslu oltář nebyl vázán výhradně jen na chrám, a proto máme ještě v období římského císařství oltářní obětiště v malých chrámech, uprostřed pole nebo na návrších. Častým jevem také byly soukromé oltáře v domech.[1] V pohanských římských chrámech se navíc vůbec nesetkáváme s oltáři uvnitř staveb, ale před vstupy na chrámových nádvořích. Krvavá oběť nikdy nebyla spálena celá, a proto se se zvířecím masem při chrámech hojně obchodovalo.[2]

Křesťanský oltář

Barokní oltář zasvěcený Panně Marii Bolestné v Třebíči-Jejkově

Křesťané od Poslední večeře vnímali oltář podobně jako místo oběti, která je však narozdíl od pohanské nekrvavá, "svatá, čista a neposkvrněná" (dle římského kánonu). Oltář je nyní obrazem Krista, jeho poslední večeře, utrpení na Kalvárii a slavného zmrtvýchvstání. Prvotní křesťané vzhledem k pronásledování neměli žádné svatyně, ale jen tzv. domus Ecclesiae, které zpravidla patřili bohatým Římanům, kteřé v nich dali k dispozici jednu místnost ke konání eucharistické hostiny. Z mnoha, nejvíce však asi z bezpečnostních důvodů, byly oltáře v těchto domech pouze dřevěné.

Jelikož se oltáře staly centrálním prvkem křesťanských chrámů v době po Konstantinově začala se zdůrazňovat jejich majestátnost. Spolu s rozvojem křesťanských oltářů v prvních velkých svatyní šla ruku v ruce také úcta ke svatým. Z katakomb se postupně přenášely do mnoha římských chrámů [relikvie|[ostatky]] mučedníků z dob pronásledování, které se umísťovali pod náhrobní desku (tzv. mensu), která se stala základním prvkem křesťanského oltáře. Jak v dalších staletí oltářů přibývalo, začali se šířit i relikvie svatých, které se pak z praktických důvodů ukládali již do menšího prostoru tzv. oltářního kamene, jenž byl přesně uprostřed oltářní menzy. Hlavní oltář od té doby býval u obdelníkových chrámů v nejpřednější části a u těch, které byly v podobě kříže zpravidla přesně uprostřed. Množství archeologických nálezů navíc potvrzuje, že kostely byly směřovány na východ, protože od východu se očekává druhý příchod Kristův na konci časů.

Časti oltáře

Oltář samotný byl již ve starých chrámech umístěn v kněžišti neboli presbytáři, který je oddělen od zbytku stavby křesťanského kostela, kterým je loď. Z dalšíchSvatostánek, který je schránou na Tělo Páně se na hlavním oltáři poprvé objevuje až ve vrcholném středověku.

Ještě v raném středověku se můžeme setkat s ambonem, který se do kostelů oficiálně vrací až v souvislostí s liturgickou reformou. Další části oltáře:

Kněz při mši svaté zpravidla i v dnešní době užívá misál, kalich a k němu příslušné prádlo (korporál, purificatorium, palla), misku nebo patenu s hostiemi na proměnění a při slavnostních příležitostech okuřuje oltář kadidlem. Ministrant, který mu asistuje zpravidla přináší k oltáři konvičky z vodou a vínem do kalicha, zvoní při nejvýznamnějších liturgických úkonech a je-li to nutné, tak se i spolu s knězem modlí a je mu jako služebník k během mše neustále k dispozici.

Oltář v pojetí II. vatikánského koncilu

S výrazem oltář se v koncilních dokumentech setkáváme minimálně. Zmínku o něm nalezneme v konstituci Sacrosanctum Concilium v kapitole 7, která pojednává o sakrálním a liturgickém vybavení, se ukládá revize předpisů, která má vést k dústojné a účelné stavbě kostelů, tvaru a zřizování oltářů, ušlechtilý vzhled a zabezpečení svatostánků spolu s jejich umístěním. Přičemž se nedefinuje přímo jakým způsobem a pravomoc v této věci se překechává místním potřebám a zvyklostem.[3]

Dekret o službě a životě kněží následně sděluje, že dům modlitby a konkrétně obětní oltář, kde je uctíván přítomný Boží Syn má být čistý a upravený pro modlitbu a posvátné obřady. Nejsvětětější svátost má i nadále být uchovávána na význačném místě a má se těšt největší úctě.[4]

Změna oltáře po liturgické reformě

Kněží celebrující mši u oltáře obráceného k lidem.

Liturgická reforma, kterou připravovala Rada pro aplikaci koncilní konstituce o posvátné liturgii. 26. září 1964 proklamuje vůbec poprvé v instrukci Inter Oecumenici, že může být zaváděn v kostelech oltář obrácený k lidu (versus populum). Přesto všechno je změna jak podle směrnic k Římskému misálu z roku 1969, tak i podle jejich upraveného vydání z roku 2000 vnímána jen jako doporučení, nikoliv tedy nařízení. Přesto se však ve většině katolických kostelů v druhé polovině šedesátých let 20. století velmi rychle zavádějí tzv. obětní stoly, které se stávají novými hlavními oltáři, které jsou nyní jako jediné určeny k bohoslužbě v daném kostele. V těchto oltářích se již takřka nesetkáváme s oltářním kamenem, který již není povinný a mnoho směrnic již ustanovuje, že se na oltář nemají odkládat žádné věci[5] (proto se již misál a kalich musí v půlce mše na oltář přinášet).

Pokoncilní oltář upravený pro sloužení mše ad orientem

Na počátku 21. století spolu s vydáním Summorum pontificum však na některých místech se začíná objevovat skepse se současným směřováním liturgického prostoru a tam, kde je to možné (tj. v místech, kde je stále existující oltářní mensa se svatostánkem) se obětní stoly ruší. V katolické církvi se tím rodí diskuze o současném pojetí mše jako takové.

Související články

Literatura

Odborné publikace

Církevní dokumenty

Externí odkazy

Reference

  1. G.LÖWE a H.A. STOLL, ABC antiky, 3.vydání, Praha:Ivo Železný, nakladatelství a vydavatelství, s. 256
  2. Prvotní apolegeté nám v mnoha případech existenci prodeje masa z obětních zvířat dosvědčují s ohledem na fakt, že věřícím křesťanům bylo požívání masa z obětovaných zvířat zakázáno pod trestem exkomunikace.
  3. Sacrosanctum concilium, čl. 128
  4. Pavel VI., Mysterium fidei, 3. září 1965
  5. Pavel KOPEČEK, Slavení křesťanského tajemství - První část: Fundamentální liturgika, Brno:KAtechetické centrum Biskupství brněnského, 2006, s. 53.
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu Oltář

Oltář

Osobní nástroje