Patrologie

Z Katopedia

Přejít na: navigace, hledání

Patrologie je teologická disciplína, která se zabývá studiem života církevních otců a jiných křesťanských autorů, jejich spisem a naukou. Jejím hlavním zaměřením je literárně-historické zkoumání všech autorů a jejich spisů.

Obsah

Rozlišení mezi patristikou a patrologií

Zatímco patrologie je teologickou vědou, kde se předpokládá hlubší teologická analýza díla se zaměřením k věcnému cíli teologie, studium patristiky má svůj cíl v osvojení si filosofického a teologického myšlení autorů. Je to tedy věda, která se omezuje jen na nauku a ideje. Zásadní rozlišení je tedy takové - když hovoříme o církevních autorech prvních staletí, hovoříme o církevních otcích nebo autorech období patristiky. Teologický náhled do učení tohoto období se pak nazývá patrologií, která má jako teologická disciplína své počátky v 16. století.

Vymezení

Počátek patrologie můžeme vidět v apokryfní literatuře na počátku 2. století. Způsob určení konce patristických spisů se mnohdy liší. Všeobecně se má za to, že konec patristického myšlení je přibližně v 8. století, kdy se již plně začíná rozvíjet klášterní myšlení, které přechází v univerzitní vědecký život.

Náplní období patristiky bylo především formování základních liturgických otázek, práva, dogmatiky a morálky. K tomu došlo především v průběhu prvních čtyř staletí, kdy byla Církev nucena reagovat na stále se opakující ideové a společenské útoky ze strany pohanského římského impéria

Dějiny patrologie

Prvním, kdo užil výraz patrologie nebyl katolík, ale protestantský teolog Johannes Gerhard, který roku 1653 vydal knihu o starokřesťanské literatuře nazvané Patrologia. Mezi výrazné prameny pro studium patrologie již tehdy patřila díla církevní historie, nejvíce však Ecclesiastica historia od Eusebia z roku 340. Dalšími významnými souhrny o pramenech a událostech jsou spis svatého Jeronýma De viris illustribus (O výtečných mužích, 392), kde popisuje veškeré autory i s jejich literaturou a Myrobiblion[1] cařihradského patriarchy Fotia z roku 858.

Od 15. století sílí zájem teologů o studium spisů rané církve. Jan Trithem roku vydává roku 1494 spis De scriptoribus ecclesiasticis (O církevních spisovatelích), který se stal na tehdejší dobu nejkomplexnějším přehledem do té doby nashromážděných křesťanských literárních památek. Rozmach vědecké práce v oboru patrologie nastal se sílícím humanismem. Do vědeckého bádání vstupuje množství výrazných osobností. Nejvýraznějším autorem byl především Marguerin de la Bigne, který vydal roku 1575 osmisvazkové dílo Bibliotheca sanctorum patrum, které je roku 1618 rozšířeno na 14 svazků pod názvem Magna bibliotheca veterum patrum. Dílo však bylo postupně rozšiřováno i jeho následovníky a tak víme, že roku 1677 má celé dílo již 27 svazků a jmenuje se Maxima bibliotheca veterum patrum. Mezi další sběratele a vydavatele se v období raného novověku řadili především členové kongregace sv. Maura (Maurini - reformovaní benediktíni).

19. století se stalo naprosto přelomovým ve studiích patristiky. Především prostřednictvím francouzského učence Jeana Migne došlo ke k postupnému vydávání veškeré dostupné patristické literatury s kritickým aparátem. Celý korpus, který zabírá několik knihoven má souhrný název Patrologiae cursus completus a dělí se na texty psané řecky (Patrologia Graeca, 161 svazků) a latinsky (Patrologia latina, 217 svazků). Latinská část zabírá nejpočetnější část celého korpusu a obsahuje veškeré teologické texty až do roku 1216. Řecká však naopak zabírá delší časovou periodu až do roku 1445 (konec Florentského koncilu).

V průběhu 20. století se studium patrologie dále šíří, převládá zde dynamické pojetí, které bylo zároveň rozhodující i pro podobu dokumentů druhého vatikánského koncilu. Dochází ke vzniku jednotlivých dalších korpusů:

  • Corpus christianorum (zkr. CC)

Vydávali jej benediktíni v Belgii. Dělení je na latinskou (CC SL - Corpus christianorum, series latina) a řeckou část (CC SG - Corpus christianorum, series graeca) a středověké (medievistické) texty (CC CM - Corpus christianorum, continuatio medioevalis)

  • Corpus scriptorum ecclesiasticorum latinorum (zkr. CSEL)

Jedná se o souhrn děl vydaný ve Vídni roku 1866.

  • Griechische christlische Schriftsteller der erste Jahrhundert (Řečtí a křesťanští spisovatelé prvních staletí, zkr. GCS) - vydaný v Berlíně roku 1897.
  • Ancient christian writers
  • The early church fathers
  • Fontes Christiani - německy, obsahuje originály textu
  • Sources Chrétiennes - francouzsky

Odkazy

Literatura

  • Benedikt XVI.: Otcové církve - od Klementa Římského po Augustina, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2009, 206 s., ISBN 978-80-7195-263-3
  • Vratislav ŠMELHAUS, Řecká patrologie, Praha: Ústřední církevní nakladatelství, 1972, 278 s.

České překlady

  • Eusebius Pamphilius: Církevní dějiny, Praha: Česká katolická charita, 1988
  • Spisy svatých otců apoštolských a Justina mučedníka, 1874
  • Tertulianos apologeticum, 1884
  • Makarius Egyptský, Padesát duchovních homilií, 1878
  • Výbor z díla sv. Jana Zlatoústého, 1855
  • Irenej z Lyonu, Patero knih proti kacířství
  • Řehoř Veliký, Kniha o správě pastýřské, 1909
  • Augustin z Hippo, Kniha o vyučování katechumenů
  • Augustin z Hippo, Rozhovory duše s Bohem
  • Augustin z Hippo, Vyznání, 1927
  • Augustin z Hippo, O Boží obci
  • Spisy apoštolských otců, Praha: Kalich, 1986
  • Patristická čítánka, Praha: Česká katolická charita, 1988
  • Klement Alexandrijský, Výzva Řekům
  • Origenes, Výklad k Písni Písní
  • Athanasios, Život svatého Antonína, poustevníka, Refugium
  • Hippolyt Římský, Apoštolská tradice, Refugium
  • Basil Veliký, Moralia, Refugium, 1999
  • Apoftegmata
  • Benedikt z Nursie, Regula Benedicti. Řehole Benediktova, Praha: Benediktinské arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty, 1998
  • Benediktinské svazky - sešity
  • Moudrost pouštních otců

Externí odkazy

Reference

  1. Souhrn veškeré jemu tehdy dostupné literatury a to jak antické, tak i křesťanské.
Osobní nástroje