Pavel Peter Gojdič

Z Katopedia

Přejít na: navigace, hledání
Pavel Peter Gojdič

Blahoslavený Pavel Peter Gojdič (17. červenec 1888 Ruské Pekľany, Rakousko-Uhersko - 17. červenec 1960 věznice Leopoldov, ČSSR) je rusínský řeckokatolický řeholník, biskup a mučedník, oběť pronásledování katolické církve komunistickým režimem. Slováci často poslovenšťují jeho řeholní jméno na Pavol.

V letech 1926-1940 byl administrátorem prešovské eparchie, letech 1940-1960 byl 6. eparchou prešovským. Jeho biskupské heslo znělo Bůh je láska, milujme ho!. Byl posledním prešovským eparchou, který se aktivně angažoval v oblasti práv rusínské menšiny.

Za druhé světové války byl ostrým kritikem a protivníkem Jozefa Tisa a snažil se chránit a podporovat pronásledované slovenské Židy. Za komunismu se postavil na odpor násilnému sloučení řeckokatolíků s pravoslavím, byl odsouzen ve vykonstruovaném procesu a až do smrti vězněn.

V roce 2001 jej papež Jan Pavel II. prohlásil za blahoslaveného, jeho památku si připomínáme v den jeho narození a zároveň i smrti. V roce 2008 mu komise při Jad Vašem přiznala titul spravedlivý mezi národy.

Obsah

Život

Narodil se řeckokatolickému knězi Štefanu Gojdičovi a jeho maželce Anně, rozené Gerberyové, a pokřtěn byl jako Peter. Studoval teologii v Prešově a Budapešti, kněžské svěcení mu v roce 1911 udělil biskup Ján Valyi.

Kněz

Působil v Cigeľce, kde sloužil svou primici, a v Prešově. V roce 1922 vstoupil do kláštera baziliánů na Černečej Hore u Mukačeva, kde přijal řeholní jméno Pavel.[1]

Biskup - administrátor

Dne 14. září v roce 1926 byl jmenován apoštolským administrátorem prešovské eparchie a 7. března 1927 titulárním biskupem harpašským. Biskupské svěcení obdržel 25. března téhož roku v Římě z rukou križevackého eparchy Njaradiho.[2]

Významná část řeckokatolíků byla Rusíny a Gojdič, sám Rusín, vynakládal enormní úsilí na podporu rusínského národního uvědomění, podporoval rusínský jazyk na školách, rusínský náboženský tisk a odmítal používání slovenského jazyka v řeckokatolických kostelích, pečoval o chudé. Rusíni jej za to milovali, byl pro ně milovaným "biskupem zlatého srdce", slovenské elity ovšem jeho činnost přiváděla k zuřivosti. Situace postupně gradovala v otevřené nepřátelství mezi slovenskými elitami a Gojdičem, které ke konci třicátých let posílilo ještě pronásledování Židů, proti kterému Gojdič od samého začátku ostře protestoval.

Na přelomu třicátých a čtyřicátých let už došla celá situace tak daleko, že Gojdič, částečně na nátlak vlády, nabídl papeži svoji rezignaci. Pius XII. ji však odmítl a nejen to: 11. dubna 1940 jej navzdory zuřivému nesouhlasu vedení Slovenského štátu jmenoval řádným prešovským eparchou.

Eparcha v časech Slovenského štátu

Gojdič i v pozici eparchy dál zůstával značně kritický k Tisovu režimu a ostře se stavěl proti jeho protižidovskému tažení, vztahy mezi elitami Slovenského štátu a řeckokatolickou církví v této době nelze nazvat jinak, než jako vyloženě nepřátelské.

V dopise, který Gojdič odeslal pověřenci Burziovi v květnu 1942, vyzval Svatý stolec, aby přiměl Tisa buďto k zastavení ukrutností páchaných na Židech, nebo (pokud by to nebylo možné) jej buďto přiměl odstoupit z čela Slovenského štátu, nebo zbavil kněžství. Z dopisu je zřejmé, že tehdy ještě nevěděl, že jsou deportovaní Židé vyvražďováni.[3]

Gojdič později opakovaně veřejně protestoval proti ukrutnostem páchaných na Židech a jejich vydávání do rukou Třetí říše a tajně instruoval kněze a kláštery, aby jim pomáhali a ukrývali je.

Eparcha v čase komunismu

Po únoru 1948 se postavil na odpor rozhodnutí KSČ spojit řeckokatolickou církev s pravoslavnou, v roce 1949 byl Gojdičovu ordinariátu přidělen vládní zmocněnec a on sám byl fakticky v domácím vězení.[4] V roce 1950 zahájila československá vláda a její bezpečnostní složky akci P, během níž pozatýkaly řadu řeckokatolických duchovních. Vyvrcholení akce přišlo 28. dubna 1950, kdy proběhl „Prešovský lžisobor“, biskup Gojdič byl zatčen a odvezen do internace a řeckokatolická církev byla násilím sloučena s pravoslavnou církví.[5]

V lednu roku 1951 byl spolu s dalšími duchovními (především biskupové Ján Vojtaššák a Michal Buzalka) souzen ve vykonstruovaném procesu, odsouzen byl k doživotnímu vězení, ztrátě všech občanských práv a zaplacení pokuty ve výši 200 000 Kčs za údajnou velezradu a špionáž (rozsudek byl v plném rozsahu zrušen až v roce 1990).

Během následného krutého věznění mu bylo přislíbeno propuštění, pokud uzná spojení s pravoslavnou církví a (údajně) mu byl nabízen i post patriarchy. Odmítl. Zemřel na následky mučení a krutého věznění v den svých 72. narozenin v nechvalně proslulé věznici Leopoldov.

Posmrtná úcta

Pohřben byl na vězeňském hřbitově v hrobě číslo 681, kde se ale od roku 1968, kdy byly biskupovy ostatky převezeny do Prešova, nachází již jen pomník. Od roku 1990 jsou ostatky uloženy v sarkofágu v kapli prešovské katedrály.

4. listopadu 2001 prohlásil papež Jan Pavel II. biskupa Gojdiče za blahoslaveného.

Chrámy

Chrámy zasvěcené bl. biskupu Gojdičovi:


Instituce

Světská ocenění

V roce 2000 mu slovenský prezident Rudolf Schuster posmrtně udělil Pribinův kříž I. třídy.

Komise při Jad Vašem mu posmrtně udělila titul spravedlivý mezi národy. Slavnostní vyhlášení tohoto aktu připadlo na 27. ledna 2008.

Odkazy

Související stránky

Externí odkazy

Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu

Category:Pavol Peter Gojdič

Stránky a životopisy

Články

Literatura

Reference

  1. ↑ Slovenský tisk často poslovenšťuje jeho jméno na Pavol, on sám však tento tvar svého jména nepoužíval.
  2. ↑ http://www.catholic-hierarchy.org/bishop/bgojdic.html
  3. ↑ Lukáš Obšitník: List biskupa Gojdiča Vatikánu in Postoy.sk, 16. března 2010
  4. ↑ Václav Vaško: Likvidace řeckokatolické církve; Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2007; ISBN 978-80-7195-165-0 (str. 23)
  5. ↑ Václav Vaško: Likvidace řeckokatolické církve; Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2007; ISBN 978-80-7195-165-0 (str. 28-32)
Citováno z „http://katopedia.cz/index.php?title=Pavel_Peter_Gojdi%C4%8D“
Osobní nástroje