Pius X.

Z Katopedia

Přejít na: navigace, hledání
Papež Pius X.

Svatý Pius X. (vl. jménem Giuseppe Melchiorre Sarto, 2. června 1835 20. srpna 1914) byl 257. papežem katolické církve od 4. srpna 1903 až do své smrti. Spolu se sv. Piem V. je jediným svatořečeným papežem novověku.

Jeho pontifikát se zapsal do dějin rozhodným bojem proti herezi modernismu, reformou římské kurie, církevního práva, breviáře, liturgické hudby a obnovou eucharistické úcty, která se projevila mj. tím, že věřící mohli po mnoha staletí přistupovat ke svatému přijímání častěji než o velkých svátcích, tj. již téměř každý den.

Svatořečil jej papež Pius XII. v roce 1954. Tradiční kalendáře připomínají jeho památku 3. září, kalendář Pavla VI. 21. srpna.

Obsah

Pontifikát

V konkláve, které bylo svoláno r. 1903 po smrti Lva XIII., byl pokládán za nejvhodnějšího kandidáta na papežskou tiáru kardinál Mariano Rampolla, bývalý státní sekretář. Protože byl odpůrcem tzv. trojspolku (Německo, Rakousko a Itálie) a stranil Francii, podal proti jeho kandidatuře krakovský kardinál Jan Puzyna de Kosielsko jménem rakouského císaře Františka Josefa I. ohrazení. Tento protest byl kardinály vyslechnut s největší nelibostí. Vysokému počtu hlasů pro Rampollu začal konkurovat benátský patriarcha Sarto. Třetí volební den získal 50 ze 60 možných hlasů. Sv. Pius X. později jakoukoliv možnost podávání protestu při papežské volbě ze strany světských vlád pod klatbou zakázal.

Svatý Pius X. byl vždy hluboce zbožný kněz. Hlavní důraz kladl na výchovu kléru, protože dle jeho přesvědčení pouze dobrý kněz povede svěřené stádce k ctnostnému životu. Jeho heslem bylo "Omnia instaurare in Christo" (Vše obnovit v Kristu). Tohoto cíle se držel s obrovskou houževnatostí po celý pontifikát. Pro politickou ani církevní diplomacii neměl příliš pochopení a ze svého programu ji téměř vyloučil.

Reformy

Každému knězi žijícímu v Římě přikázal konat pod trestem suspenze každé tři roky duchovní cvičení. V kostelích zakázal světský, teatrální zpěv. Zvláštním dekretem nařídil, aby v celé Církvi byly bohoslužby doprovázeny zpěvy gregoriánského chorálu. Toto nařízení se potákalo s řadou obtíží zejména ve slovanských zemích, kde se hluboce vžil tzv. lidový zpěv. Zejména na předměstí Říma dal podnět ke stavbě nových kostelů. Provedl důkladnou reformu římského breviáře a zřídil komisi, která měla připravit nové vydání církevního zákoníku.

Každodenní svaté přijímání

Za důležitý prostředek k prohloubení zbožnosti lidu považoval sv. Pius X. časté, tj. prakticky každodenní přijímání Nejsvětější svátosti oltářní. Příkladem mu byla praxe prvotní Církve i doporučení tridentského koncilu. Byl to boj se zbytky jansenistické praxe, která od přijímání svátostí odváděla. Nebylo proto zvykem podávat věřícím Nejsvětější svátost každý den. Papež v dekretu o svatém přijímání ze dne 20. prosince 1905 zdůrazňuje, že ke svatému přijímání smí přistoupit jakýkoliv katolík jakéhokoliv stavu a povolání, pokud není ve stavu těžkého hříchu.

Dalším dekretem z r. 1910 nařizuje papež, že Nejsvětější svátost má být podávána i dětem, které rozumově dospěly. Podmínkou je, že dokáží rozlišit mezi chlebem obyčejným a svátostným a dokážou chápat i jiné pravdy víry.

Modernismus

Další významný počin tohoto pontifikátu je odsouzení a rozdrcení hereze modernismu. Od 2. pol. 19. století začali někteří katoličtí teologové po vzoru protestantů přenášet na pole náboženské vědy mylné zásady tehdejší dobové filosofie. Došlo ke zpochybňování celé řady článků víry, byla nabourána víry v osobního Boha, v pravost událostí popisovaných v Písmu svatém, zpochyňoval se napřirozený charakter svátostí. Víra je plodem lidských emocí, osobní povahy a národních sklonů.

Mezi klérem opadla chuť k askezi, šířil se vyslovený odpor ke scholastické filosofii, upadla poslušnost k představeným, namísto toho rostl zájem o statky časné.

Hlavní body této hereze odsoudil již 1. vatikánský koncil. Protože však hlasy bludařů neumlkly, vydává r. 1907 inkvizice souhrn bludů obsažených ve spisech modernistů.

Jako doprovod byla téhož roku vydána encyklika Pascendi dominici gregis, která představuje celý traktát o 100 stranách, jenž zevrubně rozebírá modernistické teze. Modernisté jsou dle papeže slepci a vůdci slepých. Modernismus pak je souhrnem všech dosavadních herezí. Základním hnacím motorem modernistů je lidská pýcha.

Všem duchovním papež nařídil skládání tzv. antimodernistické přísahy, která modernistické bludy zavrhovala. Každý kandidát kněžství ji musel složit před svým svěcením. Tuto přísahu zrušil až nešťastný papež Pavel VI. v 60. letech 20. století. Všichni profesoři podezřelí z modernismu byly z katolických škol odvoláni. Každý, kdo by se protivil papežovu rozhodnutí, byl stižen klatbou.

Nová encyklika byla jako bomba na novodobé kacíře. Mnoho teologů se obávalo velikého odpadu od Církve, ale nakonec odešlo jen pár jednotlivců. Modernistické časopisy byly zakázány a nakonec celá modernistická propaganda až do 2. vatikánského koncilu utichla.

Zahraniční politika

V zahraniční politice navazoval Pius X. na svého předchůdce Lva XIII. Ve Francii, která byla zasažena spouští Velké francouzské revoluce, došlo v 19. století k nečekanému rozkvětu náboženského života. Koncem 19. století zde působila více než 400 řeholí. Důležitým a zvláštním zjevem byl sv. farář Jan Maria Vianney působící v Arsu, zapadlé vesničce v lyonském kraji. Svým přísným životem a modlitnou přivedl k pokání zástupy hříšníků, kteří k němu putovali z celé Francie. Ještě r. 1873 odhlasovala sněmovna zbudování svatyně ke cti Božského srdce Ježíšova na Mont-Martre k usmíření za bohapusté řádění pařížské komuny r. 1871. Katolíci po prohlášení svobody univerzit o dva roky později otevřeli pět vysokých škol.

K zásadnímu obratu dochází r. 1876, kdy vládní moc na sebe strhli svobodní zednáři. Bylo uzavřeno na 70 škol, katolickým univerzitám byl odňato právo udílet akademické tituly. (Toto právo však zůstalo univerzitám protestantským). Došlo k prohlášení církevního manželství za rozlučitelné, z úřední přísahy bylo vypuštěno jméno Boží, byl zrušen zákaz vykonávání služebné práce o nedělích a zasvěcených svátcích. Ze státních a městských nemocnic byly odstraněny kříže a učitelům bylo zakázáno hrát při katolických bohoslužbách na varhany.

Největším odpůrcem Církve byl odpadlý nižší klerik a pozdější ministerský předseda Émile Combes. Mezi lety 1902-1903 dal uzavřít více než 12.500 katolických základních škol. Tisíce řeholníků vypověděl ze země. Tito vyhnaní řeholníci pak zakládali katolické školy pro francouzské žactvo v zahraničí. Roku 1904 odmítl Pius X. udělit audienci francouzskému prezidentovi Loubetovi, který se předtím setkal s Viktorem Emanuelem II. a tím nepřímo schválil zabrání papežského státu. Combes v reakci na to zrušil Napoleonův církevní konkordát z r. 1801 a vyhlásil naprostou rozluku Církve a státu. Církevní budovy včetně kostelů zabral stát, biskupové byli vyhnáni, kněží podrobeni vojenské službě. Faráři si museli kostely pronajímat od státu za určitý poplatek ke konání bohoslužeb. Mnoho kostelů bylo vládou svatokrádežně vyrabováno a jejich vybavení rozprodáno. Často docházelo k úmyslnému znesvěcování Nejsvětější svátosti ve svatostáncích. Proti této zvůli docházelo k lidovým povstáním.

Poměr k italské vládě zůstal za pontifikátu Pia X. nevyřešený. Pro rostoucí počet socialitů však Pius X. katolíkům dovolil, aby se účastnili voleb.

Roku 1908 bylo italské město Mesina postiženou zemětřesením. Pius X. daroval postiženým sedm milionů lir, dal stavět příbytky, kostely, převážet raněné do Říma a postaral se o 500 sirotků.

Papež zemřel 20. srpna 1914, tři týdny po vypuknutí 1. světové války. Smrt mu přivodily zprávy o blížících se strašlivých utrpeních.

Závěr

Pius X. byl reformátorem. Snažil se uchránit klerus od světského vlivu. Žil prostým a chudobným životem, za který se nestyděl. Pius X. byl prý neobyčejně laskavý a dobrosrdečný, ke svým protivníkům se ale choval neústupně a přísně. Blahořečen byl 3. června 1951 Piem XII., který ho poté 29. května 1954 prohlásil za svatého. Jeho svátek slaví tradiční katolíci 3. září. V současnosti je hlavním patronem Kněžského bratrstva sv. Pia X.

Encykliky

Související články

Odkazy

Externí odkazy

Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu

Pius X

Poznámky a reference

Osobní nástroje