Pius XI.

Z Katopedia

Verze z 17. 5. 2021, 03:19; Kkfzouhar (diskuse | příspěvky)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)
Přejít na: navigace, hledání
Papež Pius XI.

Pius XI. (před zvolením Ambrogio Damiano Achille Ratti; 31. května 1857 Desio10. února 1939 Vatikán) byl papežem (od roku 1922) a suverénem státu Vatikán. Před nástupem na papežský stolec působil jako prefekt Vatikánské knihovny (1914-1919), apoštolský nuncius v Polsku (1919-1921) a arcibiskup milánský (1921-1922).

Jako papež si zvolil motto pax christi in regno christi. Vytvořil rámec pro zformování Katolické akce a v roce 1925 ustanovil svátek Ježíše Krista Krále. V roce 1931 založil Radio Vatikán a v roce 1936 (znovu)založil Papežskou akademii věd.

Za jeho pontifikátu Svatý stolec uzavřel řadu konkordátů a mezinárodních smluv s (převážně nově vzniklými) státy, včetně Lateránských smluv, v nichž Itálie uznala existenci a svrchovanost Vatikánu, a kontroverzního Říšského konkordátu.

Na konci svého pontifikátu, poznamenaném těžkou nemocí, se neúspěšně snažil čelit nástupu komunismu a nacismu, kteréžto odsoudil ve svých encyklikách, a odvrátit blížící se světovou válku. Některými historiky je považován za největšího papeže 20. století.[1]


Obsah

Cesta k úřadu

Ambrogio Ratti se narodil v Desiu u Milána. Na kněze byl vysvěcen v roce 1879. Byl velmi nadaný, na Gregoriánské univerzitě získal postupně tři doktoráty (filosofie, kanonického práva a teologie). Působil jako profesor teologie v semináři v Padově (1882-1888), dále v milánské Ambrosiánské knihovně (1888-1911, prefekt knihovny od 1907) a Vatikánské knihovně (1911-1919, nejprve viceprefekt, od 1914 prefekt). Jeho specializací byly středověké a starověké církevní manuskripty, ambrosiánský misál a Karel Boromejský.

V roce 1919 jej papež Benedikt XV. jmenoval titulárním arcibiskupem naupaktským a apoštolským nunciem v Polsku (1919-1921). Mise skončila odvoláním zpět do Itálie, kde obdržel hodnost kardinála a byl jmenován arcibiskupem milánským. Zůstal jím však pouze rok, 6. února 1922, po náhlé smrti Benedikta XV. a nejdelším konkláve 20. století, byl nečekaně zvolen papežem.

Papež

Ambrogio Ratti přijal jméno Pius XI. a jako papežské moto si zvolil heslo pax christi in regno christi (Kristův pokoj v Kristově království).

Učení

Jeho první encyklika Ubi arcano reagovala na postupující sekularizaci světa a dala rámec pro zformování Katolické akce. Ve své encyklice Quas primas vydané 11. prosince 1925 ustanovil svátek Ježíše Krista Krále.

Mimořádně důležitou a dodnes hojně citovanou je encyklika Casti connubii z roku 1930, která pojednává o křesťanském manželství. Encyklika rozvinula a vysvětlila katolické pojetí manželství a lidské důstojnosti, jakož i postoj ke kontrole porodnosti.

Mezinárodní vztahy

Za Pia XI. čelila katolická církev neutěšené mezinárodní situaci a mnoha četným pronásledováním. Svatý stolec musel řešit řadu závažných otázek ve vztazích s Francií a nově vzniklými státy v Evropě, jakož i krutá pronásledování církve v Sovětském svazu, Mexiku a později i v Německu, kde se naděje vkládané do říšského konkordátu ukázaly liché. V případě Mexika je Pius XI. kritizován i za to, že jím dohodnutý kompromis byl vítězstvím ateistické vlády a zradou na kristeros, jejichž vůdci byli po složení zbraní povražděni.

Nově vzniklé státy se ukázaly být příliš slabými, aby konkordáty s nimi měly pro církev skutečně garanční charakter. Jediným nezpochybnitelným úspěchem jeho pontifikátu v tomto ohledu tedy zůstaly Lateránské smlouvy, které zajistily celosvětové uznání papežovy světské moci. Krátce po jeho ustavení nechal vybudovat Radio Vatikán.

Konec pontifikátu

„Všimněte si při katolické mši, že Abrahám je náš patriarcha a praotec. Antisemitismus je neslučitelný se vznešenou myšlenkou, kterou toto vyjadřuje. Je to hnutí, v němž katolík nemá co dělat. Ne, ne, říkám vám, pro křesťana je vyloučeno přijmout antisemitismus. Vyloučeno. Skrze Krista a v Kristu jsme duchovní následovníci Abraháma. Duchovně jsme všichni semité.“ (Pius XI. 9. září 1938)[2]

Hrobka Pia XI.

Konec pontifikátu představoval pro Pia XI. velké utrpení a obrovskou řadu zklamání. Již těžce nemocný opakovaně odsoudil totalitní režimy vzkvétající v nacistickém Německu a Sovětském svazu (zejména v encyklikách z roku 1937 Mit brennender Sorge a Divini redemptoris) a snažil se odvrátit blížící se válečný konflikt. Jeho snaha však byla bezvýsledná - válka byla stále blíž a on ve své kritice totalitarismů zůstával osamocen. Zklamaně přihlížel tomu, jak západní velmoci ustupují nacistickému Německu a nechávají ho pohltit Rakousko, proti jehož záboru protestoval, a těžce nesl fakt, že Itálie navzdory jeho odporu uzavřela spojenectví s nacistickým Německem a zavedla protižidovské zákony. Naproti tomu jednoznačně uspěl ve své nepokryté snaze zajistit hladký nástup na papežský stolec svému státnímu sekretáři, kardinálu Pacellimu.

Smrt jej zastihla v okamžiku, kdy byl připraven v encyklice Humani generis unitas jmenovitě odsoudit antisemitismus[3], což již předtím učinil v tisku a v projevech před poutníky. Jeho nástupce Pius XII. (již zmíněný Pacelli) zvolil ale jinou cestu - rozhodl se nacismus výslovně neodsoudit, ale tiše proti němu bojovat a pomáhat pronásledovaným, což považoval za efektivnější a prozíravější cestu.

Související články

Papežové 20. století

Odkazy

Externí odkazy

Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu

Pius XI.

Reference

Osobní nástroje