První vatikánský koncil

Z Katopedia

(Rozdíly mezi verzemi)
Přejít na: navigace, hledání
m (Externí odkazy)
m (Související články)
Řádka 30: Řádka 30:
* O Církvi - nebylo dokončeno
* O Církvi - nebylo dokončeno
== Související články ==
== Související články ==
-
* bl. [[Pius IX]]
+
* bl. [[Pius IX.]]
* [[Druhý vatikánský koncil]]
* [[Druhý vatikánský koncil]]
* [[Starokatolická církev]]
* [[Starokatolická církev]]

Verze z 18. 4. 2013, 16:12

První vatikánský koncil, jenž se konal v letech 1869-1870 je vůbec nejkratším konajícím se koncilem a také jedním z koncilů, který má mnoho let odstupu od svého předchůdce (Tridentský koncil skončil roku 1563 - tj. 306 let). Krátká doba konání koncilu je zapříčiněna politickou situací na území Itálie, kde jednak vrcholí válka proti Rakousku-Uhersku. Novem prvního Vatikána také bylo, že biskupové poprvé v historii zasedali v chrámu sv. Petra. Koncilního zasedání se zúčastnilo celkem 774 biskupů celé katolické církve.

Obsah

Příčiny a souvislosti

Církev, která přetrpěla v předchozích staletích mnoho válečných konfliktů, francouzskou revoluci a sekularizaci v Německu a jinde se v tomto čase octla na pomezí. Přišla nutnost řešit mnoho problémů a otázek církevní nauky, která v předchozích staletích byla terčem kritiky (darwinismus, deismus, galikanismus, ...), disciplíny a také především mravů, které v prudce rostoucí intelektuální a průmyslové společnosti začala u lidí rychle brát za své. Docela patrným bodem byla otázka, zda-li lze Boha jako nejvyšší transcendentní bytost poznat pouhým lidským rozumem, který je oproti tomu Božskému značně omezený. Zároveň bylo nutné reagovat na nesčetné množství bludů, které se v té době s příchodem nových filosofií objevily a postupně byly církví odmítány. Bylo tedy jistým cílem dovršit práci, kterou předznamenal papežův Syllabus omylů z roku 1864. Papežovým přáním přímo bylo sjednocení celé církve ve slavnostním vyznání víry v ony Božské pravdy, které byly tehdy potírány a zároveň je upravit podle tehdejších disciplinárních a praktickonáboženských potřeb.[1]

Roku 1868 tedy papež svolává všechny biskupy na koncil. K povědomé nevoli do Říma nezve žádné svěstké panovníky nebo členy šlechtických stavů, čímž zcela zdůrazňuje, že švětské stavy se nemají vměšovat do věcí církve a rozhodování koncilu stojí výhradně na biskupech. Koncil byl následně zahájen 8. prosince 1869, podle vypracovaných předloh se počítalo s tím, že bude trvat velmi dlouho, ale důsledky společenských převratů tomu chtěli jinak.

Otázka papežské neomylnosti, vznik starokatolické církve

Ač to nebylo zcela v intencích papeže - koncil se zabýval především otázkou neomylnosti papeže, jako náměstka Kristova. Názorové skupiny (infalibilisté vs anti-infalibilisté), které se na koncilu utvořily si především stanovily, že je nutné stanovit neomylnost papeže pro zachování univerzálního církevního řádu. Jiní však namítali, že je sice nutné se otázkou neomylnosti zabývat, ale že ještě pro to nenastala příhodná doba, aby to bylo vyhlášeno jako dogma.

Jednou ze zásadních diskuzí, které následně při jednáních se vyjevyly, byla také otázka, jak uchopit neomylnost. Je zcela patrné, že papež má od Boha dar určité neomylnosti, ale jaké? Jedna názorová skupina držela v tomto případě příliš extrémní argument, že papež je neomylný ve všem co řekne. To však bylo neudržitelné, protože je zcela jasné, že papež, ač je Kristovým náměstkem je také pouze člověk a nemůže v tomto směru být polyhistorem všeho světového vědění, které navíc již v té době přesahovalo možnosti jedné osoby a k mnoha problémům z oblasti filosofie, matematiky, fyziky, chemie, biologie a humanitních věd nemohl papež zaujmout zcela pravdivé (absolutní) stanovisko.

Rozpory, které v první polovině roku 1870 nastaly mezi biskupy se proto daly předpokládat. Někteří biskupové a teologové, jako třeba Ignaz von Döllinger, sledovali v Německu tuto situaci s velkým napětím a znepokojením o výsledek. Sám Döllinger publikoval velké množství článků, které vyšly roku 1869 knižně. Odezva, která po nich přišla, byla přesně taková, jakou Döllinger nechtěl - podnícení nenávisti ke všemu katolickému ze strany pokrokových Němců.

Papež otázku neomylnosti z pořadu jednání koncilu stáhnul a raději podnítil koncilní otce k tomu, aby jednali více nad schématem "O církvi". Avšak po sílících prosbách biskupů tuto otázku opět vrací do centra jednání. Dne 18. července 1870 při 4. zasedání bylo dogma o papežské neomylnosti "ve věcech víry a mravů" slavnostně promulgováno konstitucí Pastor Aeternus. Pro ní hlasovalo 451 otců(placet), 62 pro s výhradou (placet iuxta modum) a jen 88 proti. Zbývajících 55 biskupů s papežským souhlasem před rozhodujícím hlasováním opustilo Řím a tím rozhodlo výsledku. Cokkoliv tedy od té chvíle papež v otázce víry a mravů vyřkne ex cathedra je neomylné a pravdivé a všeobecná církev je povinna to přijmout jako článek víry. Pod silným tlakem nakonec vyvrcholila situace odmítnutí dogmatu o neomylnosti papeže v Německu a částečně také v Čechách vzniká tzv. starokatolická církev, ke které se hlásili prvotně především profesoři teologických fakult, kteří odmítli papeži po vyhlášení tohoto dogmatu poslušnost (z toho důvodu exkomunikace). Ve Švýcarsku vzniká z podobného důvodu církev kristokatolická. Existence nové starokatolické církve se podbízela německému kancléři Biskmarckovi k tomu, aby v ní uskutečnil představy o národní církvi odpoutané od Říma a silně ji podporoval. Existence starokatoliků však byl jen trendový jev, protože malé množství lidí, které se k ní přičlenilo, záhy zase odešlo. Dnešní počty starokatoliků v Německu i u nás proto jdou pouze do desítek. Sám Döllinger i přesto, že byl vyzván ke vstupu do starokatolické církve, dlouho váhal. Nakonec u něj zvítězila poslušnost nad subjektivismem a on sám zůstal katolikem věrným papeži až do smrti.

Víra a rozum

Jednání o hledisku poznání Boha lidským rozumem byla vypracována do konstituce Dei Fillius. Touto naukou byl zcela zavržen pantheimus a další různé teorie (jako např. deismus). Lidský rozum i přesto, že je nedostatečný a slabý ve věcech dokonalého poznání víry a Boha, je dostatečně vybaven k tomu, aby jim samým člověk došel k důkazu Boží existence díky tomu, že si uvědomí jeho působení v tomto světě a také tím, že jej přijme v zárukách, které nám Bůh dává ve svém zjevení.

Přerušení koncilu

Francouzská vojenská posádka, která přebývala v Římě od čtyřicátých let byli císařem Napoleonem III. z věčného města odvoláni. Tato příležitost přiměla italské revolucionáře ood vedením Giuseppa Garibaldiho k tomu, aby tímto dokonali sjednocení Itálie. 28. září 1870 vojska prolomila městské hradby a zabrala všechny čtvrti včetně vatikánské. Koncil v této situaci již nemohl dál zasedat a byl rozpuštěn na neurčito. Mnoho papežů po Piovi IX. se snažilo koncil opět svolat, leč marně. Formálně koncil ukončil až roku 1960 papež Jan XXIII., aby mohl svolat koncil nový - Druhý vatikánský.

Koncilní dokumenty

Konstituce

Schémata

  • O Církvi - nebylo dokončeno

Související články

Literatura

  • DOKUMENTY I.VATIKÁNSKÉHO KONCILU, Praha: Krystal OP 2006, 104 s.
  • JEDIN Hubert: Malé dějiny koncilů
  • KADLEC Jaroslav: Dějiny katolické církve III., Olomouc:Vydavatelství Univerzity Palackého 1993, především s. 448-450

Reference

  1. Jaroslav KADLEC, Dějiny katolické církve III., Olomouc:Vydavatelství Univerzity Palackého 1993, s. 448

Externí odkazy


Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu

První vatikánský koncil

Osobní nástroje