Církevní titul

Z Katopedia

(Přesměrováno z R.D.)
Přejít na: navigace, hledání

Církevní titul je hierarchické označení, které v církvi přísluší fyzickým osobám duchovního stavu.

V běžném vnitrocírkevním styku se dnes již některých titulů běžně při hovorech neužívá, ale je vhodné je nebrat na velkou váhu obzvláště při diplomatických setkáních, kdy jejich užití je nutné už zejména z důvodů etikety. Běžně je možné se tak setkat s běžným oslovením kněze jako duchovního oslovením "Otče" a zkrátkou tohoto výrazu v titulu před jménem (lat. pater zkr. 'P.'). V případě vyšších představených se však tohoto titulu užít nedá. Kardinála proto například vždy oslovujeme jako "Pane kardinále, opata Pane opate apod. U řeholníků pak oslovujeme v základě všechny řeholní kněze "Otče a řeholní bratry (fr.) "bratře"

Obsah

Vývoj církevní titulatury

Latinské titulus, ve vlastním významu „nápis“, znamená zde přeneseně „slavné jméno“ či „vyznamenání“. Podle Yvese Congara lze vysledovat čtyři období, během nichž počet veřejných poct, predikátů a důraz na jejich užívání vzrostl:[1]

  1. v období po roce 313, kdy došlo ke konstantinovském obratu a křesťanství přestalo být římskou říši pronáledovanou vírou;
  2. v období vlády Karla Velikého (771-814), která byla opřena o říšskou církev;
  3. v období pontifikátu Řehoře VII. (1073-1085), v jehož průběhu došlo k počáteční fázi boje o investituru;
  4. v období po Tridentském koncilu.

V těchto zlomových etapách, kdy došlo k vytvoření nových funkcí nebo k výrazné změně jejich dosavadní náplně, došlo také k vytvoření nových titulů.[2] První období konstantinovského obratu přinesl duchovním prvek osobní chvály (Šablona:Vjazyce laus, laudatio), období Karla Velikého k tomu přidalo prvek výjimečné schopnosti a období první fáze bojů o investituru prvek stavovské uzavřenosti. Všechny tyto prvky pak nesl titul potridentského klerika.

Pokonstantinovský klerik

Tzv. „chvály“ (laudatio) země, národa, osob atd. obsažené v ranně středověkých kronikách navázaly na starověký literární žánr. U duchovních osob se díky této tradici chval vyzdvihovala cílevědomá péče o církev nebo dosažené vzdělání.[3] Podobně jako u dobrého panovníka, který je ctnostný, středověké kroniky, letopisy a další literární zdroje zachycují obraz ideálního duchovního. Je jím většinou biskup nebo opat. Okamžikem nástupu do církevního úřadu obdržel církevní představený kromě jiných vnějších odznaků také příslušný predikát, který vyjadřoval jeho novou úlohu. Tuto novou úlohu již před nastupujícím církevním představeným zastával velmi dobře někdo jiný. Typickým příkladem je mučedník sv. Vojtěch, po jehož smrti se uprázdněný biskupský trůn začal nazývat titulem svatovojtěšský stolec. Církevní titul se následně stal nejen odkazem na uznávanou autoritu minulosti, vyjádřením převzetí této autority v přítomnosti, ale také výrazem chvály, respektive zkráceným vyjádřením chvalořeči na toho, kdo byl jeho nositelem.[4]

Prvek výjimečnosti

Církevní tituly mají poukazovat na kvality nositelů a vyjadřují tak jejich určitou výjimečnost založenou na kněžském svěcení, které vtiskuje nesmazatelné znamení (Šablona:Vjazyce character indelebilis). V den přijetí kněžského svěcení obdrží svěcenec moc proměňovat eucharistii, rozdávat ji věřícím, zpovídat a udělovat ostatní svátosti církve. Ve společnosti, která i v mimocírkevním prostředí přesně definovala stupně dostojenství, patřilo správné oslovování k dobovému komunikačnímu kodexu. Stále rostoucí potřeba vyjadřovat posvěceným služebníkům úctu v rozsahu jejich úřednické kariéry (Šablona:Vjazyce cursus honorum) se postupně v stalo běžným v církvi i v mimocírkevním prostředí použitím přívlastků a přídomků určujících pozici dotyčného klerika.

Stavovská uzavřenost

Klérus se postupně profiloval jako uzavřená sociální skupina, do níž se vstupovalo přijetím tonsury. Aktem přijetí tonsury se z laického stavu dotyčný stal klerikem s právy a povinnostmi vyplývajícímu z jeho nového stavu, jasně odlišeného od jiných stavů ve společnosti.

Užití v potridentské praxi

Použití církevních titulů po skončení Tridentského koncilu se od roku 1564 stalo běžnou praxí až do současnosti. Nejběžněji užívaný titul u nižších kleriků je Důstojný pán, Šablona:Vjazyce Reverendus dominus (za určitých podmínek i forma v superlativu Reverendissimus dominus); ve zkrácené formě Rev. dom. nebo R.D. Tento nejběžnější titul v sobě obsahuje důraz na váženost či důstojnost oslovované osoby.

Příkladem označení výjimečnosti, zde ve smyslu vyššího postavení, může posloužit titul Jeho Excelence. Tento titul pochází z latinského slova excelentia, které znamená „výtečnost“, „znamenitost“ či „přednost“. Původně to byl titul langobardských, posléze franckých a říšských panovníků. V 15. století titul začala užívat italská knížata a říšská hrabata, od přelomu 16. a 17. století se objevuje u velvyslanců. Do církevní titulatury přešel později. Na začátku 21. století jej užívají prezidenti, ministerští předsedové, ministři, velvyslanci, generálové, arcibiskupové, biskupové, hrabata a baroni.[5]

Titul Jeho Eminence, který pro kardinály zavedl v roce 1630 papež Urban VIII. (pontifikát v letech 1623-1644) odráží snahu Svatého stolce o zdůraznění vážnosti role jeho reprezentantů na mezinárodním poli a vyrovnání se diplomatické reprezentaci ostatních států.[6]

Seznam nejdůležitějších církevních titulů

Hierarchický stupeň Titul Zkratka Způsob oslovení
papež Jeho svatost PP. Vaše Svatosti
kardinál Jeho Eminence J.Em. Vaše Eminence
arcibiskup, biskup Jeho Excelence
(Nejdůstojnější pán) [7]
Reverendissimus Dominus Excellentia Reverendissima
J.Exc.
Ndp.
Vaše Excelence
(Nejdůstojnější pane /arci/biskupe)
opat, prelát, kanovník Jeho Milost
(Vysoce důstojný pán)
J. M. Vaše Milosti
vikář (diecézní), arciděkan, děkan, arcikněz Veledůstojný pán
Admodum Reverendus Dominus
A.R.D.
(Vldp.)
Veledůstojný pane
farář Důstojný pán
Reverendus Dominus
R.D.
(Dp.)
Rev.Dom.
Důstojný pane
Pater Reverende
kaplan, farní vikář Velebný pán[8]
Reverendus Dominus
R.D.
(Vp.)
Rev.Dom.
Velebný pane
Pater Reverende
seminarista a ostatní nižší klerikové Ctihodný pán Ct.P. Ctihodný pane

Poznámky a reference

  1. (J. Congar 1995, 80-88)
  2. (Šabaka 2008, 24)
  3. (Švanda 2009, 12-1š, 180 - 181)
  4. (Švanda 2009, 200).
  5. (Buben 2003, 139)
  6. (Buben 2003, 127-128)
  7. V dekretu Sanctissimus, vydaném 31. prosince 1930 Kongregací Pro ritus (Congregatio pro Sacris Ritibus et Caeremoniis) Apoštolského stolce, se uvádí titul Excellentia Reverendissima (Nejdůstojnější Excelence) jako oficiální titul katolických biskupů. Zveřejněno v AAS 23 (1931), p. 22 Dostupné online
  8. Toto označení se užívá převážně jen v českých zemích. V univerzální církvi jinak neexistuje žádné speciální označení titulu, které by výrazně odlišovalo faráře a kaplana.
Informace o článku.

Článek či jeho část byla převzata z Wikipedie, otevřené encyklopedie, do které přispívají dobrovolníci z celého světa.
Tento text je dostupný za podmínek Creative Commons 3.0 Unportedcreativecommons.org.

Odkazy

Literatura

Osobní nástroje