Relativismus

Z Katopedia

Verze z 13. 7. 2017, 09:30; Michael (diskuse | příspěvky)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)
Přejít na: navigace, hledání

Relativismus je ideologie odmítající objektivní poznání pravdy, všeobecně platné zásady, pravidla a normy. Těží z toho, že se rozum sám ze sebe nezdůvodní a že pravdu nelze dokázat přímo, ale principem sporu.

Relativismus byl formulován v 5. století př. Kr. v rámci sofistického hnutí. Bylo to v éře humanismu, demokracie, kosmopolismu a iluminismu. Sofisté za zabývali tím, kdo je to člověk, odmítali dědičný mandát na vládnutí, necítili se občany jednoho města, ale prohlašovali se za světoobčany a v rámci kritického ducha zpochybňovali tradiční hodnoty. Prótagorás z Abdér vycházel z toho, že se lidé vzájemně liší, každý má jiný pohled na svět a nelze proto říct, že by pohled některého člověka byl pravdivější než pohled člověka jiného. Každý má svou pravdu.[1]

Obsah

Dogmatický

Dogmatický relativismus – něco je pevně dáno a není možnost, že by to mohlo být jinak, ale příště to jinak být může.

Měli bychom vědět, že II. vatikánský koncil nebyl sněmem dogmatickým, ale metodicko-pastorálním s praktickými cíli. Nemohl a také nechtěl nic měnit na stálé a neměnné nauce církve, chtěl ji jen lépe vyložit, aby byla účinnější k duchovní mravní obrodě. Přesto bývá někdy povrchně a zbrkle představován jako naukový zlom v životě církve. Tento sněm není zlomem a naukovým už vůbec ne. Pokud ovšem sněm chápeme dogmaticky, a to ještě na pozadí modernistického chápání víry, vede to k jeho znetvoření a omylům v interpretaci, jíž se chápou všichni racionalističtí pokrokáři, aby odůvodnili dogmatický relativismus a šíření herezí. Na toto nebezpečí upozornil Jan Pavel II. v proslovu k belgické biskupské konferenci v roce 1985. A škody, které nastaly, jsou rozsáhlé. Někteří teologové si vzali sněm za záminku pro svůj neomodernismus. [2]

Etický

Etický relativismus je názor, že neexistují obecně platné mravní hodnoty, protože jsou vázány na dobu, kulturu nebo osobnost člověka. Obecně platné morální hodnocení je vždy neutrální. Etický relativismus má několik zdrojů – skepticismus, agnosticismus a monismus. Všechny tyto zdroje v sobě obsahují nominalismus. Etický relativismus je obsažen v liberalismu a vede k právnímu pozitivismu, což je nezávislost práva na morálce. Morálku nahrazují lidská práva, která jsou politicky, a tedy i kulturně podmíněná. To vede k multikulturalismu.[3][4][5]

Kognitivní

Kognitivní relativismus, relativismus v oblasti poznání, je postaven do opozice k absolutním pravdám. Relativismus napadá absolutní pravdu ve třech aspektech.

  • V objektivitě. Do určité míry realitu poznáváme v ní samé. Novověké výklady poznání objevily spoustu struktur poznání, které staví jakousi bariéru mezi realitu a poznávajícího. My vždy poznáváme, jak se to jeví přes určitou strukturu, ale ne pohledem Božího oka.
  • V záplavě poukazů na sociokulturní podmínky, které úspěšně relativizují obecná poznání.
  • V pochybnostech o tom, jestli je naše poznání schopno poznat pravdu s jistotou, tzn. do té míry, aby byl vyloučen omyl. K tomu je však vystavěná velice úspěšná skeptická aparatura. [6]

Odkazy

Reference

  1. Roman Cardal: Myšlenkový relativismus hrozba pro současnou dobu
  2. Plenární sněm Katolické církve v ČR: Život a poslání křesťanů v církvi a ve světě, sněmovní text č. 8. Karmelitánské nakladatelství, 2007.
  3. Jiří Fuchs: Filozofie – XV.2) Objektivita obecnin
  4. Jiří Fuchs: Filozofie – II.3) Multikulturalizmus
  5. Jiří Fuchs: Etika – II.1) Spor o existenci mravního zákona
  6. STV: Pod lampou, 23. 11. 2006 (Miroslav Marcelli, Martin Mojžiš, Jiří Fuchs, Radoslav Procházka).

Související články

Osobní nástroje