Salvátor Lilli

Z Katopedia

Přejít na: navigace, hledání

Salvátor Lilli (19. červen 185322. listopad 1895) je italský františkánský kněz, který zemřel mučednickou smrtí na misích v Arménii rukou muslimských fanatiků. Jeho liturgická památka připadá na 22. listopadu

Obsah

Život

Narodil se 19. června 1853 v italské vesničce. Brzy zatoužil po řeholním hábitu (jedna sestra už byla řeholnicí). Fascinovala ho spiritualita sv. Františka, a tak nastoupil do noviciátu do zapadlého kláštera v Nazzano di Roma, který svého času pomáhali zakládat právě sv. František a sv. Antonín. Rok poté složil první sliby. Jenže záhy na to měl narukovat. Nechtělo se mu, toužil poslouchat pouze své řádové představené, toužil sloužit pouze Bohu a lidem. Požádal je proto, aby jej převeleli do Svaté země. Tady bude mít od úřadů pokoj a zároveň zde bude moci sloužit Bohu a bližnímu svému.

Ti mu vyšli vstříc, a tak mohl na základě jejich rozkazu další měsíce a roky studovat nejprve v Betlémě a posléze i v Jeruzalémě. Duchovně zde rostl tak, že mohl být L. P. 1878 vysvěcen jeruzalémským patriarchou na kněze. Sedm let, která následovala potom, vyplnil působením v různých zákoutích tamních krajů, kam nebyl překládán proto, aby poznal jejich krásu, ale proto, aby pořádně poznal lidi, k nimž byl Bohem poslán, jejich zvyky a mentalitu. Novodobou terminologií řečeno: aby se aklimatizoval. Mladý františkánský páter byl veselá povaha a chodící dobrosrdečnost, byl z těch, kteří si zcela přirozeně získávají srdce lidí, s nimiž přijdou do styku. Křesťan nekřesťan, muslim nemuslim, to mu bylo úplně jedno, viděl vždy jen bližního svého, jedním slovem člověka. Poté přesídlil do Maraše, ležící v Malé Arménii.

Píše se rok 1895, už druhý rok, co Turci systematicky vyvražďují Armény.[1]

Nesmírně činorodý otec Salvátor věděl moc dobře, co se chystá, když se doslechl, že do města přišli istanbulští úředníci: hlavním bodem programu jednání byla otázka místní křesťanské menšiny. Nebyl nějak extrémně zběhlý v tureckém právu, ať už správním či trestném. Bylo mu přesto jasné, že o právu to tentokrát není. Proto velmi dobře věděl, do čeho jde, když se odloučil od bratří z konventu a odešel do svého odlehlého sídla. "Jsem pastýř, mé stádo mě potřebuje," - odmítal šmahem všechny pobídky k útěku. Před cestou se ještě naposledy vyzpovídal.

Když pak po pár dnech po zprávách o pogromech přeci jen zaváhal, zda má, nebo nemá prchnout, ihned toho nechal, když viděl před sebou své v slzách prosící farníky, aby zůstal s nimi. Zůstal.

Jednoho dne dorazil do Madžukdereše vojenský oddíl. Shodou okolností to bylo 22. listopadu, kdy si připomínáme sv. Filemona, pocházejícího z Kolos, ležících v dnešním Turecku. Když obklíčili klášter, vyšel jim neohrožený italský kněz naproti. Místo pozdravu jej bodli bajonetem do podbřišku. Pak jej spolu s několika Armény sebrali a táhli je sebou zhruba dvě hodiny, než dorazili do jakéhosi lesa. Tam dostali zajatci od svých věznitelů námět k zamyšlení: vyznej Alláha, jinak zemřeš! Bolestmi se svíjející o. Salvátor se zdvihl a zvolal: „Nevyměním Krista za vašeho Mohameda. Já jsem kněz a věřím pouze Kristu Ježíši!“ Rozzuřená eskorta se na něj vrhla a začala ho na místě doslova rozsekávat bodáky. Ještě než zemřel, stihl posílit své ovce: „Dítky, nezraďte víru v Krista, tento svět je pomíjivý. Děti moje, svěřme se Kristu! Můj Bože, odevzdávám se Ti!“ byla pak jeho poslední slova.

Všichni jeho farníci byli ubodáni hned vzápětí, včetně čtveřice těch, kteří ze strachu krátce předtím přestoupili na islám. Vrazi jejich těla polili benzínem a spálili. Jejich běsnění přežila pouze vnučka jednoho z popravených, Marie Balgi, kterou si pro svůj harém uchránil velitel oddílu. Marie však brzy utekla, mohla tak později svědčit před mezinárodní komisí o hrůzách, jichž se stala svědkem. Sama pak přišla o život roku 1919 a stejně jako u ostatních zavražděných byla příčinou její víra v Ježíše Krista.

I na základě jejího svědectví mohl r. 1982 papež Jan Pavel II. uznat mučednickou smrt otce Salvátora a jeho sedmi druhů a prohlásil je za blahoslavené.

Odkazy

Externí odkazy

Literatura

  • Schauer Vera – Schindler Hanns Michael: Rok se svatými. Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2002; ISBN 80-7192-650-7
  • Fros Henryk: Święci doby wspópłczesnej, WAM, Kraków 1991, ISBN 83-85032-64-9
  • Němec Jaroslav: Noví mučedníci. Matice cyrilometodějská, Olomouc 1993

Poznámky a reference

  1. Této genocidě padlo za oběť v letech 1894-1896 na 300 000 Arménů, při druhé vlně, která následovala kolem roku 1916, dokonce 1,5 milionů! Státem řízené masakry se omlouvají jako nutná represivní akce proti povstalcům, jako svatý, tudíž spravedlivý boj proti nevěřícím, ďaurům. Vše spískali tzv. muhadžírové, fanatičtí přistěhovalci z Balkánu, rezolutně odmítající naprosto vše, co se pětkrát denně neklaní směrem k Mekce.
Osobní nástroje