Tridentská mše

Z Katopedia

Přejít na: navigace, hledání
Pontifikální Mše podle misálu Jana XXIII. celebrovaná litoměřickým biskupem Janem Baxantem

Tridentská mše, tridentina, mše (sv.) Pia V. či gregoriánská mše[1] je označení formy mše svaté římského ritu, sloužené podle misálů vydaných za tímto účelem od roku 1570 do roku 1962.

Tridentská mše představovala hlavní formu slavení mše svaté v západní církvi až přibližně do 70. let 20. století, kdy byla po 2. vatikánském koncilu za pontifikátu Pavla VI. zavedena nová liturgická forma (viz mše Pavla VI.) a tridentská mše byla všemožně potlačována. V roce 2007 Benedikt XVI. svým motu proprio Summorum pontificum klasifikoval tridentskou mši jako tzv. mimořádnou formu (forma extraordinaria) římského ritu.

Existuje celá řada tradičně-katolických skupin a kněžských a řeholních institutů, odmítajících reformy ritu zavedené za pontifikátu Pavla VI. a nepovažujích novou formu ritu za vhodnou a přiměřenou, případně přímo zpochybňujích její právoplatnost. Tyto tradiční skupiny i nadále slouží výhradně tridentskou mši.

Obsah

Tridentská mše v dějinách

Posvátnost obřadu nejsvětější oběti Mše svaté

Reformy tridentského koncilu a na ních založené výnosy papežů ujednotily slavení liturgie podle starších liturgických předpisů, zvláště misálu užívaného římskou kurií. Papež sv. Pius V. promulgoval v roce 1570 nový římský misál a ustanovil formu mše svaté na základě rozhodnutí Tridentského koncilu jako jedinou platnou formu římského ritu. Od té doby můžeme hovořit o tzv. mši tridentské, která poté představovala běžně užívanou podobu římského ritu až do pokoncilní liturgické reformy a římského misálu, vydaného roku 1970 papežem Pavlem VI. I po této liturgické reformě však bylo možné ve zvláštních případech vysluhovat liturgii podle posledního předkoncilního misálu Jana XXIII. z roku 1962.

Tridentská Mše se stala po druhém vatikánském koncilu předmětem tvrdých sporů mezi tzv. liberály a tradičními katolíky. Tradiční obvykle považují novou podobu římského ritu zavedenou koncilem a v po něm následujích letech za pokleslou a znevažující (případně dokonce neplatnou) a požadují návrat církve k tridentskému ritu (nebo alespoň možnost si vybrat).

Liberálové, kteří změny prosadili, proti tomu trvali na nové formě natolik, že prosadili i natolik rozsáhlé restrikce omezující sloužení tridentské mše (především šlo o nutnost mít k tomu výslovný souhlas biskupa), že v mnoha diecézích se stala pro věřící nepřístupná, neboť liberálně orientovaní biskupové buďto její veřejné sloužení nepovolovali, nebo je omezovali natolik, že výsledek byl téměř tentýž.

Tuto situaci do jisté míry zlepšilo motu proprio Summorum pontificum papeže Benedikta XVI. z roku 2007, které prohlásilo mešní řád misálu Jana XXIII. za mimořádnou formu římského ritu, kterou za určitých podmínek smí (a někdy dokonce i má) sloužit každý kněz, aniž by svolení biskupa potřeboval. Zároveň papež konstatoval, že slavení tridentské mše nebylo nikdy zakázáno.[2][3]

Faktem však je, že někteří liberální biskupové dekret ignorují či sabotují: v březnu 2009 např. kardinál Hoyos, prefekt Kongregace pro klérus, oficiálně napomínal manilského arcibiskupa kardinála Rosalese za nepřijatelně restriktivní výklad dokumentu a upozorňoval jej, že je povinen dokument aktivně prosazovat.[4] Dalším příkladem je kanadský biskup Andre Rivest, který se přímo postavil proti dokumentu a tridentskou mši ve své diecézi zakázal.[5] Ani v České republice není situace ideální a kněží sloužící tradiční liturgii narážejí na nepřízeň a perzekuce ze strany biskupů. V této souvislosti je rovněž zajímavý svérázný výklad motu proprio Summorum pontificum, který věřícím v roce 2010 poskytl biskup Paďour.[6]

Průběh mše

Původní oltář se stupni. Po II. vatikánském koncilu byly zřizovány oltáře nové (tzv. obětní stoly), které umožňují sloužení mše čelem k lidu.

Tridentská mše svatá je sloužena výhradně v latinském jazyce.[7] Národního jazyka je povoleno užít při čteních perikop z Písma. Oproti pokoncilní mši celebrant (kněz, biskup) pronáší více modliteb potichu. Věřící přitom mohou text sledovat v misálku, či sami tiše rozjímat. Jak věřící, tak celebrant jsou obráceni jedním směrem, často k východu jako symbolu přicházejícího Krista, popř. prostě směrem ke Kristu ve svatostánku. Celebrant se na věřící obrací jen v okamžicích, kdy mluví přímo k nim. Mluví-li k Bohu, stojí celebrant jako zástupce lidu před ním a všichni jsou obráceni jedním směrem. Tridentská mše svatá je taktéž bohatější na gesta (křižování, klanění, líbání oltáře, atd.) Podle způsobu slavení tridentské mše mluvíme o mši slavné, zpívané, tiché, recitované.[8] Při slavné mši je kromě celebranta přítomen ještě jáhen a podjáhen. Koncelebrace na rozdíl od řádné formy římského ritu při tridenské mši povolena není.

Obřady přede mší

Hlavní nedělní mši v daném kostele předchází výkrop kostela, během nějž kněz za zpěvu Asperges me či (v době velikonoční) Vidi aquam vykrápí kostel a kropí věřící svěcenou vodou. Obřad má několik významů: jde o svátostinu s funkcí požehnání a exorcismu pro daný objekt, připomíná ale též věřícím jejich křest a je symbolem očištění od hříchů.[9] Obřad zakončuje krátká modlitba.

Zahájení mše

Poté, co se kněz oblékne do liturgických rouch, přistupuje k oltáři, položí na něj kalich a misál a sestoupí opět zpátky dolů. Dole u stupňů oltáře nejdříve vyjadřuje svou touhu po něm, vyznává své hříchy (tzv. stupňové modlitby) a prosí za odpuštění. Při tom mu tiše odpovídá ministrant, který zastupuje přítomný lid.[10] Poté následuje krátká modlitba (Introit – Vstup), se kterou kněz přistupuje k oltáři, následována další prosbou o smilování v podobě Kyrie. Následně, dovoluje-li to liturgická doba, se vzdává chvála modlitbou Gloria. Po skončení následuje modlitba, která je dle misálu určena na daný den (Orace – Modlitba).[11]

Mše katechumenů

Čtení evangelia na evangelijní straně

Název mše katechumenů byl dán této části mše svaté, neboť na ní bývali přítomni i katechumeni, kteří na jejím konci odcházeli, protože následujících částí, kde dochází k proměňování a přijímání, se již nesměli účastnit. Mezi rozličnými autory není jednota v tom, zda se do pojmu „mše katechumenů“ zahrnuje i výše probírané otevření mše.

Po oraci kněz čte (či zpívá) výňatek z Písma, obvykle z některého apoštolského listu (Epištola). Poté následují mezizpěvy, při kterých se kněz přesouvá z epištolní (pravé z pohledu věřícího) strany na evangelijní. Ministrant kvůli tomu přenáší misál, aby z něj vzápětí mohl kněz číst. Při čtení z evangelia lid stojí a naslouchá slovům Spasitele. Je-li na daný den předepsáno (což platí především pro všechny neděle a významné svátky), zpívají lid se scholou a celebrantem střídavě Credo, popř. v nezpívané mši jej recituje sám celebrant.[12]

Obětování (Offertorium)

Na začátku obětování kněz pozdravuje věřící slovy: „Dominus vobiscum!“ (Pán s vámi). Lid se s ním spojuje: „Et cum spiritu tuo!“ (I s duchem tvým). Zatímco chór (je-li přítomen, jinak kněz předčítá) zpívá Offertorium, které je pro každou mši jiné, odkrývá kalich s hostií a nalévá do něj víno a kapku vody. Chléb a víno následně obětuje Bohu. Žehná dary a vzývá Ducha svatého, popř. ještě kadidlem okuřuje oltář. Následně si za pomoci ministranta omývá ruce, přičemž opět prosí Boha o smilování. Poté, co dokončí modlitby a prosby o přímluvu ke světcům, obrací se k věřícím a slovy „Orate fratres ut meum ac vestrum sacrificium acceptabile fiat apud Deum, Patrem omnipotentem“ (Modlete se bratři, aby se má i vaše oběť zalíbila Bohu, Otci všemohoucímu) je vyzývá, aby jej podporovali. Ministrant (dle místních zvyků popř. celý lid) odpoví a následuje tzv. Secreta (Tichá modlitba), která je pro každou mši různá. Její zakončení přechází přímo do Preface (Předmluva). Celá část obětování pak končí zpěvem Sanctus.

Mešní kánon (Canon Missae)

Pozdvihování Krve Kristovy.

Mešním kánonem začíná starobylá neproměnná část mše, jejíž obsah se skládá ze slov Páně, apoštolských podání nebo z přídatků papežů. Od počátku 7. století se však již žádné změny na kánonu neděly. V řádné formě po II. vatikánském koncilu mu odpovídá 1. eucharistická modlitba.

Proměňování

Po vzpomínce a přímluvách za všechny živé, kterým má mše svatá prospět (Memento vivorum), a ve společenství se všemi svatými pak kněz slovy Ježíše Krista, dle víre církve, proměňuje přítomné dary chleba a vína v Tělo a Krev Páně. Před proměněnou hostií pokleká a pozdvihuje ji, aby se poklonil i přítomný lid. Podobně se děje s kalichem.

Po proměňování kněz vzpomíná na mrtvé a prosí, aby taktéž on a přítomní lidé došly spásy. Po ukončení těchto modliteb přichází čas na Modlitbu Páně (Pater noster), kterou kněz pronáší sám nahlas, lid se připojuje až na poslední prosbu modlitby „sed libera nos a malo“ (ale zbav nás od zlého). Následuje prosba o smilování v podobě Agnus Dei, čímž počíná část Přijímání (Communio).

Přijímání

Svaté příjímání - Druhé Confiteor

Nejdříve kněz prosí o milost, aby přijímal hodně a pak vyjadřuje pokoru třikrát opakovanými slovy pokorného setníka z evangelia: „Dómine, non sum dignus, ut intres sub tectum meum: sed tantum dic verbo, et sanábitur anima mea.“ (Pane, nejsem hoden, abys vešel pod střechu mou, ale řekni jel slovo a má duše bude uzdravena.) Hostii ukazuje i ministrantům a lidem, kteří taktéž třikrát opakují, přičemž se bijí v prsa, slova setníka. Při přijímání věřící poklekají u mřížky. Kněz před podáním dělá nad věřícím s hostií znamení kříže a pronáší slova: „Corpus Domini nostri Iesu Christi custodiat animam tuam in vitam aeternam. Amen.“ (Tělo našeho Pána Ježíše Krista zachovej duši tvou k životu věčnému. Amen.) Věřící nic neodpovídá, pouze v kleče přijme hostii přímo do úst.

Po přijímání kněz ještě jednou děkuje za vykonanou oběť, dává lidu požehnání a propouští ho. Mše končí závěrečnou recitací kněze začátku Janova evangelia: „In princípio erat Verbum...“ (Na počátku bylo Slovo... atd.) Na konci evangelia se odpoví „Deo grátias“ (Bohu díky), čímž celá mše končí.

Odkazy

Související stránky

Externí odkazy

Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu

Tridentská mše

Stránky o tridentské mši

Záznamy tridentské mše a další související audio- a video- nahrávky

Materiály k tridentské mši

Ostatní

Literatura

Reference

  1. http://www.krasaliturgie.cz/otazky-a-odpovedi/nejzakladnejsi-vedomosti-o-tradicni-msi-svate.html
  2. Rádio Vaticana: Summorum Pontificum, o užívání římské liturgie, předcházející reformě z roku 1970
  3. Rádio Vaticana: List Benedikta XVI. biskupům k vydání apoštolského listu o volném užití latinského misálu z roku 1962
  4. http://summorum-pontificum.de/index.shtml
  5. Te Deum 2009/2, str. 6
  6. http://aktualityhvezd.wordpress.com/2010/06/28/vyklad-summorum-pontificum-podle-biskupa-padoura/
  7. Na základě indultu papeže Benedikta XV. byla udělena v roce 1920 výjimka z tohoto pravidla pro Čechy a Moravu, kde je v určité dny a na určitých místech dovolena mše v staroslověnštině - tzv. hlaholská mše sv. Zdroj: Slovanská liturgie - Wikipedie V současnosti takto sloužívají mši sv. pouze kněží Kněžského bratrstva sv. Pia X. při svých poutích na Velehrad nebo Sázavu.
  8. Co to je a jak se liší mše svatá tichá, recitovaná, zpívaná, pontifikální atd.; Krása liturgie, 24. května 2010
  9. Evžen Kindler: Mešní liturgie v kontextu dne; Duše a hvězdy 14. 6. 2012
  10. Podrobnosti např. v článku Evžen Kindler: Stupňové modlitby (O tridentské mši I), Te Deum 2007/1 nebo Duše a hvězdy 10. 10. 2011 (dostupné).
  11. Podrobnosti o Introitu, Gloria a Oraci viz např. Evžen Kindler: Introit a „Gloria“ (O tridentské mši II), Te Deum 2007/2 nebo (v upravené verzi) Duše a hvězdy 17. 10. 2011 (dostupné).
  12. Podrobnosti o mši katechumenů v užším slova smyslu (tj. bez otevření) viz např. v Evžen Kindler: Mše katechumenů (O tridentské mši III), Te Deum 2007/3 (část dostupná, pozor na chybu v modlitbě celebranta před čtením evangelia!) nebo Duše a hvězdy 24. 10. 2011 (kompletně dostupné v opravené verzi)
Osobní nástroje